Citadelum

Teorie antického urbanismu 

Citadelum byl příslib. Příslib, že dostaneme moderní parafrázi na léty osvědčené koncepty specifického subžánru budovatelských strategií. Však víte, všechen ten Zeus, Pharaoh, Caesar, Nebuchadnezzar... Jenže příslib zůstává nenaplněn a Citadelum se hrám, které se snaží emulovat, kvalitou přibližuje jen velmi vzdáleně a působí nepochopitelně nedodělaně. 

Nejprve trocha té teorie k antickému urbanismu. Stavíte město, to je celkem jasné. K tomu, aby starověká společnost fungovala, potřebujete plebejce. Tedy obyvatele, kteří budou dřít v dolech, na polích, v pekárnách, pilách a všech těch výrobnách, jež poskytují materiály, suroviny, zboží a jídlo.

Pak ale taky potřebujete patricie. Tedy smetánku, která se sice nepředře, ale zase veškerou výstavbu zaplatí z daní. No, a protože není obecně příliš moudré a efektivní se zbytečně rozrůstat do šířky, potřebujete obydlí plebsu a patricijů neustále vylepšovat. Postarat se, ať mají přísun čím dál rozmanitějšího jídla, ať se dostanou do lázní, do divadla, podívat se na gladiátorské hry a ať jejich okolí taky hezky vypadá. 

Protože vylepšená obydlí pojmou více lidí, a více lidí znamená vyšší a variabilnější produkci, více vybraných daní a vyrobených zbraní, které jsou důležité pro zakládání legií. 

Vyschlý akvadukt 

Jenže Citadelum je ve výsledku strašně plytká strategie, která se omrzí, a hlavně vyčerpá během pár hodin. A pak přijdou na řadu vyložené designérské chyby. Totiž, abyste si odemykali nové stavby a výrobní řetězce, musíte získávat úrovně prestiže. Rozuměj: Mít ve městě čím dál víc lidí, což se děje tak nějak automaticky. 

Má to ale dvě chyby: Jednak všechny starty jsou takřka identické. Jakmile si najdete jeden nejefektivnější mustr pro půdorys města, není důvod jej měnit a vlastně jej akorát přizpůsobujete rozložení surovin, protože výrobny mají často negativní dopad na atraktivitu pozemků v okolí.

To znamená, že v úplně každé hře umístíte ústřední fórum, kolem jedné poloviny postavíte první obytnou zónu pro plebeje, na opačné straně zbudujete průmyslový uzel s lomem a dřevorubcem a poblíž ideálně ještě první farmy.

V blízkosti centra zhotovíte požární stanici a přístřešek pro statika, aby vám někdo hlídal domy před pohromou. Dostanete se na další úroveň prestiže, odemknete si výběrčího daní a dům pro patricie, takže opět řešíte obytnou zónu, nové stavby, můžete pěstovat a stáčet víno, otevřít hospodu. A takto vždycky a úplně stejně. Tím, že každá z deseti úrovní prestiže vám vždycky odemkne úplně to samé, neexistuje vlastně moc odlišných způsobů, jak Citadelum hrát. 

Když si vlastně zahrajete jednu sandboxovou mapu úplně do konce, dohráli jste de facto všechno, protože vás Citadelum už ničím nepřekvapí a k cíli jednotlivých scénářů se dostanete tak nějak automaticky. Ono taky když máte za úkol mít 5 domů plebejů na 4. úrovni a poslat do Říma 500 obilí, dříve nebo později tento stav prostě nastane a máte splněno. 

Nájezdníci před branami 

Než se ale k vysněným cílům dostanete, čeká vás poměrně dlouhá cesta a relativně uspokojivé stavění. Kompaktní městečko si žije vlastním životem, je celkem pěkné na pohled, vše šlape, jak má. Jenže s rostoucí úrovní prestiže musíte řešit víc a víc problémů a je to přitom až kolem čtvrté úrovně, kdy dostanete nástroje vyřešit potíže, se kterými se reálně potkáte mnohem dřív. 

Například nájezdy. Časem a průzkumem regionální mapy (o ní níže) roste riziko nájezdů. A protože můžete trénovat vojsko, stavět hradby a držet domobranu až od 4. úrovně, klidně se může stát, že vás nájezdníci několikrát vyrabují ještě dřív, než se do kýženého věku dostanete. Třeba proto, že čirou náhodou průzkumník ve válečné mlze objeví v neprobádaném regionu nepřátelskou armádu a šance na loupeživou výpravu stoupne o 30 %. Zábava, co?

Mimochodem je úplně na hlavu fakt, že bránit vás smí pouze milice. I kdybyste nakrásně měli v regionu s městem jakoukoliv legii, do obrany území se nepočítají. Takže vedle řádných vojáků trénujete ještě domobranu. 

Taky nemáte skutečnou možnost vylepšovat stavení, protože krom různých druhů jídla, vyžadují i určitou míru atraktivity prostředí, kterou zlepšujete dekoračními stavbami. Cokoliv od zasazeného cypřiše, až po mramorové zídky a okrasné sochy. Nejlepší způsob jak efektivně a hlavně hromadně upgradovat budovy v celé ulici je ale stavba kolonád nad existujícími cestami, protože tím zbytečně nezabíráte cenné místo v územním plánu. Což se vám ale odemkne zase až v prestiži číslo 4.

To znamená, že zbytečně expandujete horizontálně, ale pak se může stát, že následnou populační explozi nezvládnete a neuživíte, případně vám razantně stoupne kriminalita spojená s nezaměstnaností nebo, ještě hůř, na přezaměstnanosti propálíte i ten poslední dinár. 

Makáme, neflákáme se! 

Hlavně s rostoucím počtem obyvatel se správa města v Citadelum mění v naprostý chaos. Domům se nedostává jídla, přitom tabulka jasně říká, že produkce máte více než spotřeby a rozvozníci z tržišť postávají na křižovatkách s rukami v kapsách. Farmy křičí, že nemůžou produkovat potraviny, protože je nemají kde skladovat, přitom v bezprostředním okolí jsou tři poloprázdné sýpky.

Vpravo nahoře mi blikají varovné zprávy, že lidé odcházejí z města, protože nemají kde složit hlavu, přitom naopak čekám, až se neobydlené budovy zaplní, protože potřebuju pracovní sílu, nebo si naopak stěžují, že nemohou sehnat práci, byť je nezaměstnanost na nule a fakt by se mi další rybáři hodili! 

I když se vám vyloženě nic nebortí pod rukama a ani jednou nenastal vyloženě dominový efekt jako třeba ve Pharaoh, který reálně skončil naprostým exodem města, rovnováha pozdnějších fází scénářů je vlastně o přežití dostatečně dlouho, než splníte zadání mise. 

Hic sunt leones 

Jak už jsem psal výše: V Citadelum existuje i vojenská a obchodní složka. Po regionální mapě můžete projíždět průzkumníkem, který občas narazí na nepřátelskou legii, město, či náhodnou událost.

Cizí města jsou fajn, protože v nich můžete nakupovat a prodávat předem určené suroviny, toť vše. Nepřátelé stojí v oblasti a nedělají nic jiného, než že vám blokují postup dál a pasivně zvyšují šanci na to, že dojde k nájezdu na vaše město. 

Pokud ale vytrénujete dost vojáčků, ozbrojíte je meči, luky, či je posadíte na koně, můžete jít cizí vojsko ztrestat v příjemném autobattleru, kdy na bojiště vyskládáte šiky, které se pak přímkou rozběhnou na nepřítele. A protože platí princip kámen, nůžky, papír, respektive luk, meč, kůň, jde o fajn logické zpestření, byť pořádná početní převaha vám zajistí vítězství téměř kdykoliv. 

Do Rubikonu jednou a dost 

Na Citadelum se určitě dají najít pozitiva. Hra udělá radost primárně fanouškům žánru, kteří chtějí zkrátka něco nového. Ona i města vypadají autenticky, byť bych si přál, abychom se už zbavili nevzhledných čtvercových mřížek a stavěli města hezky organicky tak, jako to umí třeba Memoriapolis.

Je fajn, že můžete nahlédnout do panteonu a okamžitě vidíte, jak si s kterým bohem stojíte, a jestli třeba Ceres neudělat radost nějakým festivalem, aby vám náhodou v záchvatu vzteku nevypálila farmy. Stejně jako je fajn možnost přemístit jakoukoliv už postavenou budovu, i když to můžete velmi jednoduše zneužívat například přesouváním jediné požární stanice vždy co nejblíže k požáru a reálně tak protipožární bezpečnost nemusíte řešit. 

K dobru budiž, že hra obsahuje poměrně robustní editor map a scénářů, stejně jako propojení s komunitními výtvory. Citadelum by ale potřebovalo víc obsahu a doladit hratelnost, aby šlo o relaxační, nápaditou a hlavně návykovou budovatelskou strategii, která stojí za váš čas.