Chivalry: Medieval Warfare

Torn Banner Studios založili svou hru na modu Age of Chivalry pro Half-Life 2 a jejím základem je střet dvou frakcí, které můžete z příběhového hlediska vesele ignorovat, protože jsou to prostě modří a červení. Na mapách samozřejmě najdete inspiraci doprovodným příběhem a mód team objective svými zápletkami k příběhovosti přispívá. Je však třeba si přiznat, že tento typ her nehrajeme kvůli zápletce, ale kvůli boji s dalšími živými hráči.

Čtyři volby pro neutuchající zabíjení

Co na bojišti budete dělat, určuje volba povolání. Jsou zde čtyři – lučištník, man at arms, vanguard a rytíř. Povolání lze volit i během bitvy z čehož plyne, že si nebudujete žádnou dlouhodobou kariéru. Každé povolání má hlavní, vedlejší a speciální zbraň, přičemž to třetí může být vrhací nůž, sekera nebo tolik potřebný štít. Zabíjením s jednotlivými zbraněmi si odemykáte další speciální zbraň, která ale není lepší, jen jiná, pokud jde o charakteristiky.

Je to sympatické z toho hlediska, že rozdíl mezi hráčem, který právě naskočil do hry a veteránem není v kvalitě výzbroje, ale jen ve škále, z níž si může vybírat. Tady Chivalry boduje, protože se snaží razit hratelnost hry, v níž rozhoduje na bojišti um a ne nasyslené odměny za farmaření.

O otravných lučištnících

Snaha je však jedna věc, realita věc druhá. Chivalry má i měsíc po vydání několik problémů se základními prvky designu. Jde většinou o chyby, které se odhalí až po určité době hraní, ne hned. Několik problémů trápí třeba systém povolání. Lučištník (může to být i "kušištník") je klasickým otravou, který s vámi nejde do přímého souboje, ale milerád vám vetkne šíp zdáli do čela. Umí vás naštvat, pokud je daleko a potěšit, pokud je blízko a vy máte štít. Což není chyba, je to specifikum povolání, které vám ale v rukách hráčů může zkazit hru.

Protože je lučištník tak křehký, nemá moc šancí na obranu a přežití ve chvíli, kdy se k němu dostane někdo se štítem. A teď si představte, že třeba polovina hráčů hraje za lučištníka a vy vážně potřebujete prorazit tu hradbu z rytířů. Takže nabíháte a umíráte stále dokola, zatímco vaši kolegové s luky a šípy, maximálně tak trefí vás do zad, ale soupeře nezasáhnou ani jednou.

Chivalry zkrátka potřebuje limit na rozložení povolání. Zbylá tři povolání jsou v zásadě na blízko a díky chytrému systému sekundárních zbraní jde zajistit, že ten, co chce bojovat s jednoruční zbraní, tu šanci dostane. Hráči s kušemi si navíc stěžují, že autoheal (který je mimochodem docela zbytečný) umožňuje zasaženým soupeřům schovat se do krytu, doléčit se a vyrazit znovu do boje s plnou vervou i zdravím. S lukem je totiž možné vystřelit rychle dvakrát po sobě, s kuší ne.

Vanguard přešlapující na místě

Man at Arms má jen lehkou zbroj. Je to rychlý svižný bojovník, který má zvláštní schopnost uhýbání a v rukách zkušeného hráče může být hodně nebezpečný. Díky své rychlosti umí seknout rychleji, než třeba někdo máchne těžkou sekerou, ale zase není tak odolný. Má ale malý štít a ten je občas k nezaplacení. Štít bohužel nemá vanguard, který by měl být drsoňem, co běží na hrotu útoku a rozráží cizí řady nebo drží nepřítele od těla tyčovou zbraní. Měl, ale není. Vanguard je momentálně nejvíce rozbité povolání.

Prvním problémem je absence štítu. Máte sice několik brutálních obouručních zbraní, ale co se stane, když se vyřítíte na protivníkovo obranné postavení? Ano, najde se zde pár lučištníků, kteří do vás střelí. Někdo se schová za štít, vanguard nemá za co. Takže hrot útoku ne. Teoreticky má svou speciální vlastnost, kterou je brutálním útok z výskoku navazující na sprint, ale on jaksi moc nefunguje.

Výsledkem je vždy vlažný šťouch, a i když se trefíte, nárůst zranění je příliš malý na to, aby to stálo za další cenné vteřinky, kdy se z útoku oklepáváte. A i když hrajete takticky na vanguarda s tyčovou zbraní, koupíte to často nožem či sekerkou do hlavy. Nejde říct, že vanguarda nejde hrát – jde a je to zábavné, ale často budete skřípat zuby.

Prvotní nadšení překrývá malé přešlapy

Nejoblíbenějším povoláním je tedy rytíř. Má k dispozici většinu hraček všech možných vah a může s sebou tahat štíty. Je zakutý ve zbroji a nižší rychlost mu ve hře moc nevadí. Ale je fakt, že často je jedno, za koho hrajete, protože se hra, zvláště ve více lidech, stejně zvrhne v brutální mlátičku bez taktiky. Jde však o problém, s nímž se budou tyto hry vždy potýkat.

Základem zážitku je radost z toho, jak do oponentů rubáte na blízko. Pak přijde potěcha z toho, že se začnete vyžívat v duelech a dokazování si, kdo je lepší. A nakonec se dostaví týmová taktika, která je vrcholem kolektivního i individuálního snažení. Problém je v tom, že Chivalry klade tolik důraz na první funkci (obyčejné rubání do kumpánů), že jí většinou podléhají i funkce ostatní.

Chivalry se nebojí být jednoduchou řežbou. Ukazuje to i základ bojového systému. Jedno tlačítko myši je horizontální sek, kolečko dolů sek vertikální, a pak je tu bodnutí. Na pravém tlačítku máte univerzální blok. Ještě máte k dispozici kopanec a fintu, ale tu kupodivu málokdo využívá.

Nenáročnost takového systému sice vytváří velmi rychle prostředí, kterému nováčci porozumí, ale zároveň to hře odebírá určitou výzvu. Pokud si libujete v duelech, v Chivalry za chvíli zjistíte, že nemáte co zlepšovat. Navíc platí, že boj je většinou o tom, že ke dvěma bojujícím přiběhne třetí a sejme protivníka zezadu. Není to ale chyba systému - jak praví klasik, tohle je válka. Na mapách, kde je 32 hráčů, však kvůli tomu vznikají brutální neorganizovaná jatka, kde nemá týmová hra prostor a osobní skill je totálně ubit náhodou.

Zkušenost neúprosně odhaluje chyby

A právě v tomto momentu se začíná nadšení z Chivalry vytrácet. Jde o zábavný kousek na chvilkové odreagování, ale po čase přestáváte vidět prostor pro další vývoj. Nenajdete nic, co by vás u hry mělo udržet déle.

Momentálně je zde několik typů her – všichni proti všem, to samé v týmovém provedení, dále king of the hill, ale zaručeně nejzábavnější je team objective, kdy se jeden tým snaží v rámci na sebe navazujících úkolů něco splnit a druhý tým se brání. Tu zapalujete signální ohně, tu vezete káru s mrtvolami, tam zase pobíjíte vesničany...

Díky tomu ve hře vznikají zábavné situace, kdy třeba rytíři se štíty dělají stěnu za vozem a za nimi postupují další bojovníci, všichni krytí před nepřátelskou palbou. Samozřejmě, jde o jeden případ z deseti, kdy se hráči skutečně týmově pochopí, protože mnohem častěji se víc vraždí, než aby se starali o nějaké úkoly. Ale protože se vše odehrává na krásných, opravdu krásných mapách a vy máte pocit útočníka či obránce, vznikají tak nejpůsobivější zážitky v rámci této hry.

Rozhodně tedy platí, že pro týmové hraní je třeba sáhnout po klanech. Bez nich si týmového rubání neužijete. Osobně ale nevím, jak dlouho se u hry velká klanová základna udrží. Na jednu stranu je zde nepopiratelná atraktivita pro nováčky a snadná přístupnost. Na stranu druhou mi přijde, že se potenciál hratelnosti Chivalry strašně rychle vyčerpává.

Navíc, ač tvůrci na hře a jejích opravách pilně pracují, občas i tak utrousí nějakou chybu. Kupříkladu několikadenní update způsobil, že blokování vašeho úderu mělo efekt, jako když zbraní trefíte překážku – tedy vy jste se chvilku vzpamatovávali a protivník vás rozkouskoval.

Také výdrž moc nefunguje. Měla by omezovat některé herní prvky, ale je jí tolik a doplňuje se tak rychle, že je jako herní prvek takřka k ničemu. V současném systému se navíc vyplatí donekonečna třískat zbraní do soupeře, protože díky systému komba se rychleji naváže. Ve výsledku opět mizí taktické souboje a převládají zběsilci, kteří vás uklikávají obouručákem.

Možná až příliš jednoduchá zkušenost

Chivalry zkrátka chybí dlouhodobější výzva. Vše zvládnete velmi rychle rychle a hlavně, samotný systém vás ani nenutí se něco učit, což je dojem, kvůli kterému jsem se dostal do několika sporů se zastánci hry. Opakovali mi, že je to prostě zábava. Většinou byli ve hře pár dní a užívali si bezmyšlenkovité akce. Ale čím déle ve hře jste a čím více máte s podobnými tituly zkušeností, tím více se ukazuje, že navrhnout first person akci s bojem na blízko pro multiplayer tak, aby byla hra vybalancovaná, je těžké.

Výtvor šikovných tvůrců z Torn Banner by potřeboval být na hráče tvrdší. Nutit je používat blok ze směru odkud jde útok. Nutit je rozmýšlet útoky, kupříkladu pomocí výdrže. Nutit je uhýbat, aby nemohli krýt údery obrovské sekery prostou dýkou několikrát po sobě nebo rovnou vůbec (opět pomocí výdrže – děje se tak, ale nedostatečně). A zároveň by si Chivalry hráče měla hra rozmazlovat. Nabídnout větší možnosti úpravy zbroje. Kosmetické i funkční.

Tato hra se zasekla v tom, že neví, čím chce být. Zda titul, který nabízí instantní zábavu i pro nezkušené hráče, co prostě skočí do hry, kde se s dalšími podobnými „pacienty“ vzájemně ztřískají na jednu haldu. Anebo zda chce být výzvou i pro náročné hráče, co budou pilovat své schopnosti stále dokola, ale čekají za to také dlouhodobější a strukturovaný zážitek. Platí, že když zemřete, není to většinou proto, že byste udělali chybu, nebo protivník byl lepší, ale kvůli náhodě či přečíslení.

Chivalry je tak na půli cesty. A to bohužel v případě multiplayerovky rozhoduje o tom nejdůležitějším – jak dlouho u ní vydrží hráči. I přesto, že se budete asi bavit skvěle, po pár hodinách se k Chivalry už asi nevrátíte. Ale na druhou stranu, někteří lidí se k ní stále vrací, takže momentálně nemusíte mít strach, že by vás snad čekaly prázdné servery, naopak. Milovníkům šermu a duelů nelze hru doporučit. Příznivcům rychlé a brutální akce s meči, sekerami a luky ano.