Castlevania: Lords of Shadow 2

Opulentní podívaná

Pravděpodobně už jste viděli hodnocení a docvaklo vám, že Castlevania: Lords of Shadow 2 není žádné terno. Castlevania se po svém restartu bohužel vrací na místo činu se stejnými problémy a šarmem, který je nucen rozpačitě lavírovat mezi Kratovou brutální silou, Eziovou mrštností a stylem tak unikátním, že jím snad vládne jen Bayonetta. Prostě jde o jeden velký bordel, který směle konkuruje i dortu od pejska a kočičky.

Zároveň je to ale neuvěřitelně velkolepý a opulentní bordel, který kopíruje kdekoho s až překvapivou grácií a umem. Obrovská monstra větší než celé úrovně, úžasné kulisy plné gotické dekadence a nově i meziprostorové výlety, které jako by se stavěly logice a času přímo do cesty, mají něco do sebe. Nazývejme to třeba trefnou atmosférou zmaru, vyzrálým uměleckým návrhem nebo schopností okouzlovat stále velkolepějšími a velkolepějšími kulisami.

Ano, sice už jste většinu z toho někde viděli, ale způsob jakým to servírují tvůrci z Mercury Steam se prostě jen tak nepřejí. Obzvláště když k neoriginálním kulisám přidáte pár super nápadů, které mají podobu zajímavých a zábavných soubojů s bossáky, které už mi tou originalitou přeci jen trošičku zaváněli. Škoda jen, že tyhle fajnové momenty črtají tvůrci na plátno Mercury Engine druhé generace s očividným neumětelstvím a jakousi vědomou rezignací spojenou s faktem, že už zkrátka nedokáží se špičkou držet krok.

Prašť jako uhoď

Hlavním kamenem úrazu a jakýmsi behemothem, který stravuje celou hru i s veškerou chutí autorů k experimentování, je zcela průměrné grafické zpracování. Co dokázali nakreslit kreativci na pomyslný papír přenášejí řemeslníci do digitálního světa s až překvapivou nechutí a lajdáctvím. Otřesné textury nebo chabé modely takřka čehokoli ostře kontrastují s hravým návrhem jednotlivých nepřátel a mnohdy i slušným level designem. Nějaké moderní technologie nebo pokročilé efekty jsou ale pro vývojáře takřka sprostá slova.

Takhle si hru z konce produkčního cyklu PS3 a Xboxu 360 rozhodně nepředstavujeme. Obzvláště když jí navíc chybí alespoň základní technická vycizelovanost a pečlivý přístup. Vyválet v benzínu a pak zapálit by zasloužili především vývojáři zodpovědní za ovládání. Už dlouho totiž na PC nepamatujeme tak nemožný konzolový port.

Hra vás sice při každém spuštění upozorní, že máte hrát s ovladačem, ale aby kompletně chyběly ikonky pro myš a klávesnici nebo nedej bože, aby byly pohyby myší registrovány jen občas, to se stává jen málokdy. U tak „velké“ hry jakou je Castlevania by se to navíc nemělo stávat vůbec! V této hře zkrátka vládne ovladač a vlak přesto nejede, ani kdyby Drákula rozčtvrtil samotného boha a všechny jeho přisluhovače.

Stereotyp a marnost

Stejně tak by ale mohlo dojít i na porcování nějakého současného prezidenta, protože příběh vás vezme napříč prostorem a časem. Dojde dokonce i na alternativní reality (či co to vlastně bylo) a vedle středověku se podíváte do současnosti. Vyprávění se však dost často topí ve své vlastní tajnosnubnosti a křížení jednotlivých linií solidně temného vyprávění jsem přestal poměrně rychle vnímat. Jistou vinu na tom bezesporu má fakt, že filmečky jsou všudypřítomné a jejich provedení není nejlepší.

Na hře se údajně jako poradce podílel i Hideo Kojima, ale jeho rukopis tady vedle absurdní nadsázky v případě bossů a velkolepých úrovní není takřka poznat. Snad jediné a extrémně mlhavé spojení lze nalézt s Metal Gear Rising: Revengeance. Ale jak říkáme, jedná se maximálně o zařazení do stejného žánru akčních 3D bojovek, které dovedou být proklatě zběsilé.

Castlevania navíc ani zdaleka nedosahuje virtuózní geniality Revengence. Tempo soubojů neuvěřitelně kolísá, obtížnost skáče jako na horské dráze a samotný soubojový systém postrádá jakoukoli jiskru. Všechno stojí a padá se třemi rozdílnými zbraněmi (meč, který vám doplní zdraví, krvavý bič a speciální rukavice, které dokážou rozbíjet brnění a štíty) a kombinacích plošného a jednoduchého útoku. To potom mohou být nepřátele zábavní a nápadití jak chtějí a stejně to nezachrání.

Jednotlivá komba, která můžete kupovat za body získané zabíjením a postupem v příběhu, sice vypadají efektivně, ale jejich exekuce je neuvěřitelně jednoduchá a neuspokojivá. To stejné by se vlastně dalo říci o celé Lords of Shadow 2. Autoři hrají na první dojem a čím déle jejich dílo hrajete a hlouběji do něj pronikáte, tím více jste zklamaní jeho povrchností a nedotažeností. Důkazem budiž třeba nemožná AI, která musela své nejlepší chvíle prožít už během vývojového cyklu a nyní pouze dosluhuje, nebo RPG systém, který je tady spíše na okrasu. Hlavně aby se neřeklo!

Tady se někdo nepoučil

Tvůrci alespoň s občasnými úspěchy rozbíjejí stereotyp prostřednictvím skákacích pasáží, které jsou ovšem vyloženě primitivní, a občas se vám snaží zamotat hlavu některou ze speciálních schopností, jako je zmrazování vody nebo vyhazování věcí do vzduchu. Drákula se také umí přeměnit na stín a myš nebo si hrát s netopýry. Zkrátka je toho dost, a přestože je každá činnost předem nalajnovaná a absurdně lehká, alespoň pořád děláte něco jiného.

Pochvalu Mercury Stem zaslouží i za snahu udržet vás v herním světě prostřednictvím sbírání neuvěřitelného množství bonusů a vylepšení. Rozšířit lze zdraví i kapacitu magického meče a rukavic. Samozřejmostí pak je i sbírání achievementů nebo jakýchsi příběhů padlých vojáků.

Pochybujeme však, že budete trávit s Castlevanií tolik času, abyste chtěli tyto drobnosti vyzobávat. Na to je svět se solidním, ale vykradeným potenciálem zabalený do příliš nepovedeného obalu, který ještě navrch někdo polil krví. Hratelnost tvořená hlavně souboji je navíc stereotypní a takřka bez nápadu. Skoro jako kdyby někdo vzal jedničku z roku 2010 a namáčel ji v krvavém bazénku tak dlouho, až na ní ulpěla dvojka.

Castlevania: Lords of Shadow 2 zkrátka vypadá hůř než většina konkurence, Gabriel Belmont Ezia rozhodně nepřeskáče a v soubojích by mu to bez větších problému natřela i Bayonetta. Filozofování a výlety do vícera časových rovin mu pak Kratos s radostí strčí do jistého tělesného otvoru. A těch pár silnějších chvil, solidní level design nebo nápadití nepřátelé? Tentokráte to stačí jen na průměr a možná ještě s odřenýma ušima. Drákulo, příště se nám už opravdu v těchto nemožných hadrech nevracej!