Castlevania: Lords of Shadow

Verdikt
78

Castlevania: Lords of Shadow sází na jistotu. Nabízí skvěle fungující soubojový systém i příběh plný nečekaných zvratů, a to vše je zasazeno do dechberoucích kulis temného fantasy světa. Hru ale místy degraduje naprostá rezignace na jakékoli vlastní nápady.

Počítač

WindowsWindows

24,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

Xbox 360Xbox 360

Další informace

Výrobce: MercurySteam
Vydání: 5. října 2010
Štítky: fantasy, third person, bojová, upíři, plošinovka, akční

Castlevania zůstává v srdcích většiny hráčů především plošinovkou s RPG prvky. I když zářila na osmi a šestnácti bitech a v posledních letech na Nintendu DS, největšího úspěchu ve své historii dosáhla už kdysi na PlayStationu. Hlavní designér Toru Hagihara se moudře rozhodl nenechat se strhnout vlnou 3D titulů a světlo světa spatřila hra Castlevania: Symphony of the Night.

Svému 3D osudu série ale stejně neutekla a možná to byly právě tragicky neúspěšné trojrozměrné Castlevanie, které přiměly Konami k názoru, že série potřebuje reboot. A když reboot, tak se vším všudy. Lords of Shadow tak bude pro fanoušky série hodně nezvyklá výprava.

Podivuhodný příběh Gabriela Belmonta

Jméno hlavního hrdiny je společně s několika drobnostmi jediná spojnice s celou sérií. Gabriel, ani jeho příběh nijak nezapadají do univerza Castlevanie, kterou jste znali. Gabriel Belmont je rytířem Řádu světla, který přijal nelehký úkol zastavit temnou sílu, která brání duším zemřelých odejít na věčnost, a tak musejí nekonečně bloudit světem. Gabriel se do svého úkolu pouští s velkým odhodláním - jednou z nešťastně bloudících duší je totiž jeho žena.

Putování za starými artefakty Gabriela zavede do nejrůznějších koutů světa a po pomalejším začátku narazíte na zajímavé postavy a hlavně na nečekané dějové zvraty. Na vývoj hry ostatně dohlížel Hideo Kojima (série Metal Gear Solid). Za příběhem nijak nezaostává provedení. Enginové cut-scény, jejich práce s dramatickým úhlem kamery i jejich celkové vizuální vyznění, to vše je na špičkové úrovni a nezapře vysoký rozpočet. Také dabing je plný známých jmen, z nichž největší je nepochybně Patrick Stewart, kterého všichni znají z perfektního ztvárnění role kapitána Jean-Luc Picarda. Kromě role Gabrielova společníka si střihnul i roli vypravěče.

Bída nové Castlevanie

Je jistě dobré, že se vývojáři poučili z předchozích nezdarů na poli 3D akčních adventur a nová Castlevania se ubírá zcela jiným směrem. Horší je ovšem fakt, že ze hry na každém rohu přímo křičí zoufalá snaha vyrovnat se současnému standardu, který nekompromisně definoval God of War.

Inspiraci hra nehledala jen v Kratově řádění, ale několik bossů je zcela neskrývaně obšlehnuto i z Shadow of the Colossus. Možná si řeknete, proč opravovat něco, co funguje? A budete mít pravdu. Jenže Castlevania nedosahuje vysoké úrovně God of War, naopak převzaté chyby z tohoto vzoru zdůrazňuje. Nabízí se tedy otázka: proč vlastně musely padnout hodnoty, které tak výrazně profilovaly klasické Castlevanie? Aby se z upírské ságy stal jen slušný klon God of War?

Kamera se nedívá

Nejprotivnější z nepříjemných zádrhelů hry je kamera. Je zcela automatická a pravá analogová páčka tak zůstává smutně nevyužita. Po většinu hry to není problém a kamera zabírá v atraktivních záběrech hlavního hrdinu i to, co se ho zrovna snaží zabít. S železnou pravidelností si však kamera postaví hlavu, změní orientaci, navede vás do neviditelných bariér a čas od času se zblázní úplně: rozhodne, že bude radši zabírat hezkou krajinku než obří ruku titána, který se vás právě chystá rozmáčknout.

Na život a na smrt

Hra je rovnoměrně rozdělená mezi souboje, šplhání a bloudění, přičemž první dvě aktivity si užijete mnohem víc než třetí, kterou kazí už zmíněná špatná kamera a absence mapy. Gabrielova zbraň, kouzelný bič s velkým křížem místo jílce, v praxi trochu křečovitě připomíná Kratovo dvojité ostří, ale je využita i při šplhání a hopsání přes propasti, kde svou roli plní na výbornou. Naštěstí právě v soubojích, kde zbraň použijete nejvíce, se projevila síla „inspirace“ God of War a jde jednoznačně o skvěle fungující a zábavně provedený systém. Za mrtvé nepřátele získáváte zkušenosti, za zkušenostní body si kupujete nová komba, nic nového pod sluncem.

Podstatnou část soubojů tvoří monstra, která si můžete osedlat. Ať už se jedná o trolly, obří pavouky nebo obrněné kance, vždycky s nimi v boji dokážete v nepřátelských řadách nadělat pěknou paseku. Kromě zpestření soubojů mají i další roli a většinou vám pomohou v postupu dál ve hře. Jejich použití ale působí velmi účelově.

Vždy, když narazíte na cokoliv, co můžete osedlat, objeví se za rohem dveře, které může rozbít jenom troll nebo propast, kterou dokáže přeskočit jen vlk. Celé to působí jen jako nepříjemné zdržování, obzvlášť v kontrastu s tím, že na vás „rozbíjecí“ potvory hra hází s železnou pravidelností od začátku do konce.

Stejně tak jsou některé činnosti osedlaných příšer obtížně vysvětlitelné, a to i v rámci ne příliš konzistentního fantasy světa. Dá se pochopit, že když Gabriel přitáhne velkému vlkovi kolem krku ostnatý řetěz, může mu tak naznačit, kam chce, aby šel. Jak ale pomocí šťouchání železným křížem poručí obřímu pavoukovi, aby zrovna tady začal tkát síť, zůstává jedním z nezodpovězených tajemství univerza nové Castlevanie.

Mimořádné jsou četné souboje s bossy, na kterých se grafici obzvlášť vyřádili. Pastva pro oko má sice mnohdy navrch před hratelností a nešetří se ani s otřepanými „quick-time-event“ scénami, v tomto případě to ale hře rádi odpustíte. Některé momenty z Lords of Shadow patří k tomu vizuálně nejpůsobivějšímu z konzolové produkce minulé generace, což je příznačné pro hru jako celek. S cílem hlavně nic nepokazit, přebírá hra osvědčené mechanismy z jiných titulů a přebírá je poměrně úspěšně, když samotné hratelností nic zásadního vytknout nelze. V některých okamžicích vás dokáže hra i ohromit (stejně jako naštvat), ale v hned poté zase spadne do sice zábavného, ale ničím výjimečného standardu, kde nakonec zůstává až do konce.