Call of Duty: Modern Warfare III

Verdikt
40

Ostudnou lenost, se kterou se Sledgehammer Games zhostili letošního dílu, překonává snad jen ostudná drzost, se kterou si za něj říkají plnou cenu. Radši si zahrajte původní Modern Warfare 3. Multiplayer se sice vydařil, ale kompletní ročník zanechává hořkou pachuť. Hlasujte peněženkou.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Sledgehammer Games
Vydání: 10. listopadu 2023
Štítky: first person, vojenské, válečná, multiplayer, střílečka, akční

Když se loni nechalo vydavatelství Activision Blizzard slyšet, že v roce 2023 nedostaneme nový regulérní díl série Call of Duty, sice jsme přišli o jednu z jistot, která kromě smrti a daní ukotvuje naše životy, na druhou stranu jsme se mohli alespoň na čas pábit myšlenkou, že by pauza mohla sérii prospět, tak jako se to v minulosti stalo jiným značkám. 

Jenže peníze přeci jen mluví hlasitěji a jsou vždy až na posledním místě, a tak se z plánovaného rozšíření pro Modern Warfare II nakonec stalo (tedy aspoň dle slov Activisionu) plnotučné Modern Warfare III.

Víte, mám vlastně kampaně Call of Duty docela rád, oproti nářkům mnoha hráčů na nich totiž oceňuji kompaktní délku, která dokáže tak akorát pošimrat choutky na hollywoodský blockbuster a pak vás vypustit do multiplayeru, kde se tradičně nachází ten hlavní důvod, proč si Call of Duty vlastně každý rok koupit. Značka v průběhu let dokázala, že jednak mezi vším tím padáním mrakodrapů a tisící a jednou zuřivou přestřelkou dokáže vykreslit pamětihodné momenty, a i když jde o přísně skriptovanou jízdu na horské dráze, určitě byste dokázali vyjmenovat slušnou řádku misí, které se zapsaly do síně slávy stříleček z pohledu první osoby. Namátkou vyberme obligátní sniperské plížení v Černobylu, setkání s Woodsem ve Vietnamu nebo třeba odrážení ruského útoku na americkou půdu.

Tak přesně nic takového vám kampaň Modern Warfare III nenabídne. Tak ostudně odfláknutou část hry pro jednoho hráče jsme tu už dlouho neměli, a i kdyby se Activision v minulosti neprořekl, že letošní přírůstek měl být původně jen datadiskem, poznali byste to během prvních pár momentů sami.

Tím nejhorším, čím se kampaň proviňuje, je totiž nejen její bohapustá nuda, ale také zpronevěření se onomu pečlivě režírovanému filmovému zážitku. Na ten vás sice autoři nalákají v první misi, ve které se podíváte opět do gulagu, ovšem tentokrát maličko jinak a za jiným účelem, jenže hned vzápětí vás hra hodí do něčeho, co se bez větších cirátů dá nazvat jako „Warzone s nepříliš chytrými boty“. Místo abyste si užívali pečlivě připravené akční momenty, vypustí vás autoři do podivných sandboxových misí bez pravidel, kde budete pobíhat po kusech mapy právě z režimu Warzone a plnit primitivní úkoly prakticky v libovolném pořadí.

Nechám stranou, že tyto mise často vůbec nedávají smysl, protože když je vaším úkolem umístit sledovací zařízení na jistou horkou zásilku, nejspíš by po vás hra měla chtít tichý postup, protože odhalení patrně zhatí smysl celého snažení, ale kdepak. Jestli budete nekonečné vlny nepřátel kropit z kulometu, nebo se budete pokoušet je kuchat nožem, je v zásadě úplně jedno. Korunu tomu pak nasazují po mapách rozmístěné supply dropy s „unikátními“ zbraněmi, které dokonale likvidují poslední zbytky snahy o jakž takž uvěřitelný válečný thriller a dělají z něj arkádovou veselici.

Tímto způsobem je v kampani řešena zhruba polovina misí. Je přitom úplně jedno, jestli v nich hrajete za drsňačku Farrah, nebo za všemi milovaného legendárního kapitána Price. Chybí jim totiž jakékoli kouzlo, jakýkoli závan invence a pamětihodnosti. Ano, i já jsem loni s úšklebkem přijímal stupidní implementaci craftingu do kampaně Modern Warfare II, ale zpětně viděno se tehdy Infinity Ward snažili vymyslet ASPOŇ NĚCO. Sledgehammer letos opět stvrdil svou roli nejhoršího studia, které se o Call of Duty stará.

Původní trilogie Modern Warfare patří dle mého názoru k tomu nejlepšímu, co série za dvě dekády své existence vyprodukovala. Každý z dílů měl jednak zcela jasnou a snadno uchopitelnou dějovou linku, ale také silný motiv a, budu se opakovat, zásobu pamětihodných misí a prostředí. Těšíval jsem se, až se dozvím, co se s Pricem, Roachem a Soapem stane příště.

Především ale existovala nepopiratelná jistota, že v každém dalším díle přijde nějaký zásadní zvrat nebo moment, který nás nechá chvíli zírat na obrazovku (vzpomínáte na segment s kosmonautem, který sleduje letící balistickou raketu?). Aktuální reboot značky do značné míry vyvrcholil s prvním dílem z roku 2019, po kterém započal výrazný kvalitativní sešup, v případě aktuálního Modern Warfare III spíše volný pád, který připomíná jiný laciný (i když pořádně mastný) cashgrab - Call of Duty: Black Ops Declassified, zhůvěřilost pro handheld PS Vita.

Modern Warfare III (ale platí to i pro loňský druhý díl a do jisté, byť menší míry i pro čtyři roky starou jedničku) by moc rád brnkal na nostalgické struny víc než dekádu starých vzpomínek, jenže nedělá nic lépe než jeho předchůdci, spíše naopak. Jalové snahy napodobovat staré zážitky, impotentní pokusy dát zloduchům trochu jinou image (nový Makarov nesahá tomu původnímu ani po kotníky a je spíše jeho karikaturou). Modern Warfare III je symbolem lenosti na doslova všech úrovních.

Jen dva aspekty zachraňují Modern Warfare III od nejžhavějších pekelných plamenů: Jednak hra pořád velmi slušně vypadá a příběhové animace jsou naprosto špičkové, jednak střelba pořád skvěle funguje, na PS5 navíc notně podpořená vlastnostmi ovladače DualSense. Jenže ani v jednom případě nepřekračuje novinka stín svých předchůdců a nabízí tak pouze standard, na který jsme si už u Call of Duty dávno zvykli.

Je zkrátka škoda, že nedošlo k naplnění původních plánů, že tenhle nepodarek nevznikl jen jako malý přílepek za pár stovek a že si vývojářská studia nedala menší pauzu, kratší zastavení, během kterého by zjistila, kudy dál. Zatímco před pár lety bylo různých klonů Call of Duty za pětník tucet, nyní by v nedostatku AAA stříleček mohla série vyčnívat a třeba ze sebe částečně i setřást jistou neblahou pověst, vlastní titulům, které vycházejí každý rok. Jenže to by to muselo vypadat úplně jinak.

Příběhová kampaň dopadla naprosto ostudně, a multiplayer připomíná, inu, spíše DLC se souborem nových map. Tedy to, čím měl bez diskuzí letošní ročník Call of Duty původně být.

A zde leží kámen úrazu – Modern Warfare III momentálně vyplňuje můj veškerý herní čas, protože mě multiplayerová složka zkrátka nevýslovně baví. Zároveň ale při dobrém svědomí nemohu nikomu ani omylem doporučit, aby do letošního ročníku vložil své vydělané peníze, protože způsob, jakým se vydavatelství Activision Blizzard doslova vykálelo věrným hráčům do rukou a na pačesy, je bez velkého přehánění nevídaný.

Jakkoli stále platí, že je multiplayer ve svém jádru velmi zábavný a do nové hry přibyly (nebo se spíš z prastarých předchůdců vrátily) velmi vydařené mapy, je také aktuální nabídka nesmírně chudá. Například režim War, který se poprvé objevil v šest let starém díle WWII a nyní se vrací, připomíná mód Rush z Battlefieldu, kdy má jeden tým dobývat řadu postupně odhalovaných cílů na stále se rozšiřující mapě. Je sice vydařený, jenže má v tuto chvíli jen jediné dějiště, které zájemci musí opakovat stále dokola. Ano, situace se patrně s aktualizacemi v průběhu roku promění, ani po ostatních stránkách ovšem není souhrn obsahu nikterak závratný.

Kromě stálic v podobě klasického free-for-all deathmatche a jeho týmové varianty si můžete zahrát v režimech Domination, Kill Confirmed, Control, Hardpoint nebo Search and Destroy. Všechny jsou dostupné i v hardcore variantě, která výrazně snižuje objem zdraví (v podstatě jeden zásah znamená smrt) a eliminuje minimapu.

Nabídku doplňuje výsostný mód Ground War s možností využívat vozidla, Invasion alias Team Deathmatch ve větším měřítku a režim Cutthroat, ve kterém proti sobě v zápasu stojí tři týmy. Prozatím musíte zapomenout na Gun Game nebo zábavné režimy ve stylu hledání protivníků přestrojených za kusy nábytku nebo dekorací.

Aktuálně ve hře najdete šestnáctku map, z nichž mnohé poznáte, pokud jste se nachomýtli ke starším dílům Call of Duty. Dobrou zprávou je, že aspoň z mého pohledu absentují průměrné a nezajímavé kousky, tou špatnou ale zůstává, že se zbylé mapy dělí na velmi podařené a doslova otřesné. Do první kategorie bych zařadil třeba brutální obíhačku jménem Rust, na které se zejména v hardcore režimech počítá čas přežití na sekundy a třeba držení vlajek v Domination je snad nejvíce adrenalinovou záležitostí, jakou hra umí nabídnout. Podobnou holomajznu nabízí třeba i Scrapyard, osobně mám rád Underpass, Favellu nebo High Rise. 

Na druhé straně spektra stojí Quarry a hlavně absolutně nepřehledný, mizerně navržený Estate, ve kterém má jasně navrch tým ovládající vrchní polovinu s eponymním sídlem.

Pokud jste hráli loňský díl, pocítíte určitou výhodu, ve své zbrojnici totiž najdete odemčené zbraně z minula (což opět dokazuje datadiskový původ MWIII). Na druhou stranu jsou ale nové zbraně citelně účinnější, a tak nakonec starý arzenál stejně necháte za sebou. Naštěstí vám aspoň zbydou nějací operátoři.

Právě k nim směřuje má další kritika, stojící tedy především na osobních estetických preferencích. Dávno jsem vzdal představu, že má Call of Duty zájem se jakkoli blížit realistickému pojetí boje a uvykl jsem i na divoké skiny na zbraních. Nemohu se ale zbavit dojmu, že se Activision, roztoužený sáhnout si na podobné peníze, které tečou Epicu z Fortnite, rozhodl odhodit veškeré zábrany a vsadit na tuhle kartu všechno.

Po bojišti tedy už neběhají jen po zuby ozbrojení hrdlořezové v maskáčích, ale třeba Alucard z anime Hellsing, superhrdina Spawn, Lilith z Diabla nebo, považte, Nicki Minaj. Zatímco Fortnite si na budování metaverza se záplavou popkulturních referencí postavilo image, v Call of Duty tenhle mix působí nejen nemístně, ale místy doslova odpudivě.

Hra je až k prasknutí narvaná nejrůznějšími balíčky kosmetických úprav včetně mňoukajícího displeje na boku vaší zbraně (nekecám), největší bizár ovšem představuje aktuální pojetí battle passu, který má dvě varianty, přičemž za ten prémiovější zaplatíte více než 800 korun, což je absolutní drzost.

Vtipné přitom je, že pokud byste nepatřili mezi pravidelné hráče a nyní si koupili Modern Warfare III v dražší edici, která battle pass obsahuje, stanuli byste před smutným zjištěním, že se vám odemkne až se začátkem první multiplayerové sezóny MWIII a za aktuální nabídku byste stejně museli zaplatit oněch osm stovek bez jistoty, že ji stihnete vysbírat. Jistě, má to určitou logiku, ale hráče, který zaplatil horentní sumu a nyní mu hra při každé příležitosti ukazuje, co vše by mohl mít, kdyby vysypal ještě nějaký ten zlaťák navíc, rozhodně nepotěší. A to říkám z pozice člověka, který chodí po světě s otevřenou šrajtoflí a doslova rozhazuje za mikrotransakce všemi směry.

A znovu, pokud tohle všechno kousnete, dostane se vám v jádru kvalitné a zábavné multiplayerové hry, která velmi dobře šlape, je podle mě už od začátku slušně vyvážená a solidně posouvá směr, kterým série vykročila v nedávné minulosti. Vyhovuje mi na ní drtivá většina aspektů od pohybu přes TTK až k finálnímu pocitu ze střelby. Vskutku, když jsem v zápase, je čistá hratelnost přesně taková, jak bych si představoval a svižný styl hardcore režimů mě láká opakovaně hru přes den zapínat na pár zápasů. Problém je to všechno kolem, co jsem popsal, a ještě něco navíc.

Tím něčím navíc je naprosto zbytečně přebujelé uživatelské rozhraní a také nadměrná zásoba všemožných doplňků a nástavců na zbraně s často absolutně marginálním vlivem na jejich používání. Z Call of Duty se v průběhu let stal zvláštní moloch, v jehož nabídkách se nováček okamžitě zcela ztratí a veteránovi se občas posteskne po starých dobrých (a prostších) časech původních dílů Modern Warfare, nezatížených vším tím roky vrstveným balastem, který pravděpodobně profi hráči na vysoké úrovni s rozkoší ladí a hledají ten nejlepší styl pro aktuální metu, ale pro drtivou většinu standardních uživatelů je spíše otravný, nepřehledný a v konečném důsledku zbytečný. 

Call of Duty sice umí famózně ždímat dopamin všemi těmi epickými nápisy na obrazovce, když se vám povede někoho zvlášť kvalitně vykydlit, zjistil jsem ale, že ze sbírání úrovní a odemykání nového vybavení nemám zdaleka takovou radost, jako když jsem před patnácti lety dostával místo levelů hodnosti a odměn bylo možná méně, ale každá měla zcela hmatatelný smysl.

V současnosti mě často přepadá dojem, že pokud nevlastním drahý battle pass, jako bych o něco přicházel, jako by přestávala stačit čirá radost z prostého hraní, ale bylo zapotřebí sekundárního odměňování kosmetickými volovinami. A to není dobrá zpráva, pokud mám u letošního ročníku vydržet příštích 12 měsíců.

Suma sumárum letos všichni hateři a nenávistníci zvítězili. Nákup nového dílu z mého pohledu nemá smysl. Tedy nemá smysl pro ty, kteří si Call of Duty kupují jednou za uherský rok a chtějí kompletní balíček včetně zábavné kampaně a třeba i kooperativních misí. Vyčpělé zombie to nezachraňují. Vám ostatním, kteří si nové díly kupují prostě proto, že chcete další rok strávit v důvěrném prostředí své oblíbené značky, přeju dobrou mušku a pevné nervy. Třeba se potkáme na bojišti.