Call of Duty: Black Ops Cold War

Výbušné nic

Kampaň nefunguje z jednoduchého důvodu: Křečovitě se snaží napodobit solidní příběh původního Call of Duty: Black Ops, ale nemá na to ani scénář, ani postavy, ani grafiku, ani kulisy, ani délku, ani nápady. Má akorát zasazení do studené války a docela zajímavý konec, což na pozitivní hodnocení v žádném případě nestačí.

Opět se tady vrší konspirace na konspiraci, dvojití agenti hrozí, že vyhodí do vzduchu celou Evropu, střílíte islamisty v Amsterdamu, ruské agenty v Miami a spoustu dalších lidí na spoustě dalších nelogických míst, no a Sověti a Američané se samozřejmě snaží soupeřovým špionům jakýmisi napůl magickými metodami vymývat mozky a implantovat falešné vzpomínky.

Je to úplně stejně přitažené za vlasy, jako když se kdysi Alex Mason mohl pominout ze sekvence červených čísel, až na to, že tu tentokrát nenajdete skoro žádné polehčující okolnosti. Původními Black Ops vás provázel skvělý Reznov a charismatický, i když praštěný Mason. Tady je hlavní hrdina němý a Russell Adler, váš přímý nadřízený agent, je tak přemrštěně drsný, americký a nudný, že působí jako parodie sebe sama.

V původních Black Ops jste si prošli nezapomenutelnými scénami – povstání ve Vorkutě, útok na výrobnu chemických zbraní, masakr chudáků Sovětů po druhé světové válce, to všechno jsou momenty, které se mnou zůstaly deset let. Cold War takový moment nemá doslova ani jeden.

Nejvíc se mu blíží asi infiltrace velitelství KGB v Lubjance, kde místy zavládne tísnivá paranoidní atmosféra, ale opět je to jen levná kopie daleko lepší sekvence, kterou bylo špehování u Němců v Paříži v Call of Duty: WWII. Po zbytek času se vás hra snaží ohromit úchvatnými událostmi, jako že vedle vás vybouchne letadlo. Nebo vrtulník. Nebo auto. Nebo střela z raketometu. Výbuchy jsou pro členy CIA tak důvěrnou součástí každodenní reality, že by se Adler a spol. cítili nesví, kdyby si do müsli každé ráno nepřimíchali odjištěný ruční granát.

Kampaň je navíc nebývale krátká, pár misí a konec. Autoři se mazaně (čti: naprosto průhledně a neúspěšně) snaží herní dobu natáhnout dvěma vedlejšími misemi, pro jejichž správné splnění musíte vyluštit hádanky a indicie k těmto rébusům jsou rozeseté po ostatních misích. Takže se vám stane, že někde postřílíte nějaké ty Rusy, vrátíte se na základnu a zjistíte, že jste si nevšimli nějaké magnetofonové pásky nebo deníku. A můžete misi pustit znova, pokud chcete nejlepší možný konec příběhu.

Ano, je tady několik možných konců, což si zaslouží opatrnou pochvalu. Příběhové volby pomocí dialogů sice většinou nemají žádný velký efekt a celkem vzato působí zcela nadbytečně, ale ta poslední, zásadní, radikálně ovlivní podobu závěrečné mise i vyznění celého narativu. Když Cold War výjimečně zrovna nevykrádá všechny svoje předky, umí evidentně přinést i (jedinou) skutečně pěknou novinku.

Pořád staré, pořád dobré

Multiplayer taky zkouší střílet nějaké ty nové patrony, ale ty míří dost daleko od terče. Zato staré, lety prověřené náboje trefují do černého. Je to rychlá, svižná, povědomá arkáda, kde rychle zabijete, rychle jste zabiti a rychle se zase narodíte, nemusíte si lámat hlavu s nějakým komplexním taktizováním a hezky si pohrajete se skvělými osmdesátkovými bouchačkami.

Síla multiplayeru Cold War spočívá v Team Deathmatchi, v Domination, v dalších módech, kde nečekáte na respawn a jenom se necháte unášet zběsilým rytmem nepřetržitého boje. Popadnete starou dobrou M-16ku, slastně si povzdychnete nad tím, jak zábavné je pro jednou střílet po dávkách namísto automatu, přepnete na pumpovací brokovnici, dvěma střelami vyčistíte celou chodbu od nepřátel a nakonec jim na spawn pošlete napalmový nálet.

Naopak příliš neholduju ani Search and Destroy, ani novému módu VIP Escort, kde chráníte jednoho člena svého týmu, náhle ozbrojeného pouze pistolkou a naháněného agresivním soupeřem. Sice je možné zvedat padlé druhy, ale soupeř raněné většinou cynicky popraví a výsledkem je dlouhé čekání na další kolo, což je ve hře, jako je Cold War, která mi místo taktického zážitku ve stylu Counter-Strike nejraději nabízí neustálý proud nenáročné zábavy, obtížné akceptovat.

Nejkontroverznější součástí multiplayeru jsou ovšem mapy. Trápí je stejný problém jako mise v kampani: Je jich opravdu, opravdu málo a hodně brzy uvidíte všechna prostředí, která vám hra více hráčů může nabídnout.

Jenže je tu jeden záchranný háček: Mapy jsou to vážně povedené. Ať už bojujete v uzavřených prostorách, nebo na volném prostranství, všude je spousta možností, jak soupeře překvapit, jak mu vpadnout do boku nebo do zad, jak vyměnit rizikové přeběhnutí za výhodnou obrannou pozici.

Vývojáři navíc naplno využili zasazení do studené války, globálního, nikoliv lokalizovaného konfliktu, a provedou vás skutečně celým světem. Šířit demokracii/potírat imperialismus budete v Jižní Americe, v německém skladišti, v nočním Miami, v Moskvě i na poušti – a tam všude vás bude hnát vpřed nejen vlastenecká povinnost, ale i potěšení z virtuálního turismu.

A to navzdory skutečnosti, že hra je objektivně ošklivější než loňské Modern Warfare, které, abychom byli féroví, vypadalo skutečně excelentně. Cold War ovšem používá starší engine (sluší se připomenout, že za ním na rozdíl od minulého dílu stojí studio Treyarch), takže žádnou nádheru rozhodně nečekejte. Zvlášť obličejové animace postav v kampani občas působí nesmírně zastarale.

Na druhou stranu, vývojářům se povedlo, obzvlášť v multiplayeru, udělat z mála moc a výsledkem je docela obstojný vizuální prožitek. Kampaň ho prodat nedokáže, i proto, že jinak působivé momenty střílí do zad přiblblý scénář, ale v multiplayeru naplno vynikne prostá skutečnost, že osmdesátá léta jsou cool. Je něco podivně uklidňujícího na tom, střílet kágébáky v Afghánistánu, zvlášť oproti loňskému dílu, kde člověk musel (i v multiplayeru) bránit srdce současného Londýna před teroristy.

Televizní trio

Pojďme si Call of Duty: Black Ops Cold War shrnout za pomoci něčeho, co známe asi všichni: Obsahu, na který lze narazit v českých televizích. Příběhová kampaň je v podstatě taková Výměna manželek – dá se jí zaplácnout pár hodin, občas to je hloupě zábavné, ale zároveň u toho kroutíte hlavou a říkáte si, co vám to na obrazovce proboha běhá za nesympatická individua.

Multiplayer je takový Survivor (Kdo přežije). Taky to není zrovna potrava pro duši a mozek, umí to být sérii za sérií jednotvárné, ale aspoň se tam pořád něco děje a vy v krásných exotických lokacích sledujete schopné lidi, kteří vás mnohdy nutí zamyslet se sami nad sebou, konkrétně nad tím, jak byste mohli být lepší (ekvivalentem toho, že někdo splní obtížnou výzvu v džungli, je v Cold War záznam nejlepšího momentu zápasu, kde jsem bohužel téměř vždy figuroval pouze jako nešťastná oběť daleko lepšího ostrostřelce).

No a co zombíci, třetí mód, kterému jsem se tady zatím vůbec nevěnoval? Inu, zombíci jsou prvorepublikový film – ani ne tak kvůli množství mrtvých lidí na scéně, ale spíš proto, že jsme ho, v té, či oné podobě, viděli už tisíckrát. Prostě seberete pár kamarádů, picnete masožravého Oldřicha Nového, pár prkny zatarasíte cestu nahnilé Adině Mandlové a snažíte se nějakým způsobem přežít až do závěrečných titulků.

Balík slušné zábavy

A to je Call of Duty: Black Ops Cold War. Málokdy urazí, nikdy nenadchne. Je to kompetentní střílečka s dobrým multiplayerem a stupidní, a co hůř, zapomenutelnou kampaní. Zkrátka je to výrazně horší hra než Modern Warfare, a to pocitově o víc než jeden známkový stupeň.

Ve finále ale nacházím dost důvodů, proč hru fanouškům série opatrně doporučit, hlavně díky tomu, že jde o extrémně nabitý balíček obsahu. Projedete si příběh, abyste se pokochali pohledem na Reagana s Gorbačovem, užijete si melu v multiplayeru, pak s kamarády zabijete nějaké nemrtvé. A navíc, až se Cold War 10. prosince propojí se skvěle podporovaným battle royale Warzone, budete moct svoje vypiplané loadouty využít i tam.