Call of Duty: Black Ops 6

Bravo Six, Going Dark

První režim, po kterém většina lidí sáhne, je pravděpodobně kampaň. Ještě před ní ale nemůžu nezmínit naprosto tragický launcher, který CoD provází. Po spuštění je totiž ještě potřeba v nabídce vybrat, kterou hru a režim z rozsáhlé portfolia vlastně chcete hrát. Každý mód si pak samozřejmě vyslouží další nahrávání, aby vás přepnul do samostatného úvodního menu. Navíc dlaždice, které vám nabízí x verzí warzone, zaručeně „hot“ módy, které se zrovna hrají, jsou dost nepřehledné a samozřejmě ta největší odkazuje na obchod a prémiovou edici hry, kdybyste náhodou zapomněli, že máte peněženku.

Když už se ale dostanete do samotné kampaně, čeká vás zběsilá jízda, která je tentokrát konečně o něco delší než pauza na oběd. Navíc se příběh vrací k partě postav ze speciálních jednotek a přenáší nás do roku 1991, kdy studená válka skončila a podle Pentagonu už není čas pro neřízené pistolníky. Dostanete do rukou skupinu v čele s Marshallem, Woodsem a vaší maličkostí, Casem. Hlavní hrdina je tentokrát němý a v ukázkách se vlastně nevyskytuje. Samozřejmě se ale jen tak nedáte, protože víte, že organizace Pantheon se blíží a je třeba zjistit, co mají za lubem a pořádně jim to zatrhnout.

Pokud jste předchozí kampaně Black ops nehráli, vlastně to vůbec nevadí. Začátek vás rychle seznámí s postavami, jejich motivacemi a nepotřebujete znát vlastně vůbec nic dalšího. Ostatně nečekejte od příběhu složitý politický thriller. Je to prostě akční jízda o tom, jak je všechno americké dobré a všechno, co se snaží ohrozit to americké, je zase špatné. Což rozhodně není špatně! Od Call of Duty chci, aby mi dala pár hodin přepáleného akčního power fantasy, kde všechno bouchá a cítím se nemístně, pokud déle než pět minut někdo nepřednese drsnou hlášku. Přesně tohle se kampani daří, tedy minimálně v první polovině.

Většina misí je doopravdy povedená, protože se každá snaží být něčím jedinečná. Ano, z větší části jde o klasické koridory, kde půjdete dopředu, budete střílet na všechno, co se pohne a zakončíte to ideálně honičkou na vozidle s raketometem na rameni. Přesto se ale dočkáte i otevřené mapy, po které budete jezdit džípem s možností plnění vedlejších úkolů, a podle toho, co splníte a objevíte, se přidají nové možnosti. Zničte protileteckou obranu, budete si moci přivolat leteckou podporu. Zachraňte spadlé letadlo, dostane se vám bombardéru. Navíc se odemčená podpora přenáší i do další mise, kde vám pomůže třeba v útoku na Saddámův palác.

Na večírku máte zase třeba různé možnosti, jak se dostat k cíli přes rozhovory s NPC a prohledávání okolí. Skvělá je i vloupačka do kasina, kdy se příběh dynamicky přepíná mezi aktéry ve stylu klasických filmů jako třeba Dannyho parťáci. Navíc se mezi každou misí vracíte do své základny, kterou můžete vylepšit a následně si za peníze, které najdete v misích, nakoupit vylepšení pro vaši postavu. Všechno dohromady zkrátka funguje. Dokonce se dočkáte miniher v podobě hackování, páčení zámků nebo hledání kódů od trezorů. Každá mise má i výzvu, která vám po splnění odemkne nějaký skin nebo banner do multiplayeru a pokud si budete chtít vyzkoušet víc možností, jak otevřenější mise projít, celá znovuhratelnost vám čas v kampani navýší.

Je tedy s kampaní něco špatně? Jak se to vezme. Měl jsem totiž pocit, že v půlce autorům došla inspirace na takovou tu thrillerovou zápletku o vojácích operujících mimo zákon, nebo jim někdo do kanceláři propašoval vylepšené koláčky, a oni trhli scenáristickým volantem, prorazili svodidla a vydali se úplně mimo vyjetou. Tím teď nemyslím šílené akční scény. Sakra, o misi předtím jsem jezdil v tanku přes letištní haly, abych dohnal ujíždějící letadlo. Jenže to, že o pár minut později budu v ruce svírat sekyrku a bojovat proti hordám zombies, jsem fakticky nečekal.

Terapie kulometem

Prostě je v jednom bodě čas na staré dobré zdrogování hlavního hrdiny a od té doby jde všechno nečekaným směrem. První mise, kdy v podzemním komplexu musíte sebrat barevné karty z rukou čtyř bossů a jdou vám při tom po krku hordy nemrtvých, jsem bral jako takovou nostalgickou poklonu střílečkovému žánru. Jenže tam to nekončí.

Nebudu vyzrazovat děj, ale půlka finále se odehrává v hlavě jedné z postav, z níž musíte dostat informace a nejde to jinak než průchodem jejími vzpomínkami, kde po vás jdou figuríny, její kopie s animacemi nemrtvých a samozřejmě temná strana jejího já s popraskanou kůží a démonickýma očima. Když pak vyrovnání se s minulostí a najití sebe sama probíhá v aréně, kolem které létají rozbité kusy domů a kde s pomocí kulometu kosí hordy svých kopií, už jsem se prostě musel smát, protože bizarnost celého vyvrcholení téhle části příběhu snad ani nejde popsat, ale musí se zažít.

Nejde o to, že by akce nebyla zábavná, scény málo epické, to vůbec. Jenom prostě tenhle směr vyprávění je tak nečekaný a vlastně v rámci toho, co se děje mimo psycho momenty tak divný, že mi prostě vzal vítr z plachet. Přitom zbytek kampaně přesně splňuje ten béčkový špionážní thriller, který jsem čekal. To, že nepřátelští specialisté mají své vlastní ukazatele života a vypouští na vás hromady výbušných autíček nebo vydrží tři zásahy odstřelovačkou do hlavy, mi prostě nevadilo.

Vlastně nevím, ani zda mi doslova vadilo směřování kampaně. Vím ale, že při titulcích jsem sledoval obrazovku a totálně nechápal, co se to právě odehrálo. Opět ale opakuji: Nejde o to, že by kampaň nebyla zábavná, naopak. Jen prostě vůbec nerozumím, co se tvůrcům prohnalo hlavou a proč z příběhu udělali to, co z něj udělali.

Starý dobrý multiplayer

Co si budeme povídat, spousta lidí ale hraje Call of Duty kvůli multiplayeru. A ten se v Black Ops 6 povedl. Největší novinka je v samotném pohybu. Můžete sprintovat do všech stran a kromě klasických skluzů navíc přibyly i rychlé manévry do všech stran ve dvou podobách. Jedna přes skrčení a druhá přes dopad do lehu. Nejlepší je představit si to jako takové skoky Maxe Payna jen bez zpomalení času. Vskočíte do místnosti a hezky od boku kosíte vše živé, dopadnete a ze země vesele pokračujete dál v kosení všeho živého. Bez ohledu na to, jak je tahle mechanika realistická, mě celé nové pohybové schéma zatraceně baví.

Využívání nepřátel jako lidského štítu ale už tak ne. Hlavně díky tomu, že v hektických bitvách na to není pořádně čas a dostat se nepříteli do zad a chytnout ho pod krkem není zas tak snadné. Může za to i fakt, že mi tenhle ročník přijde rychlejší a mapy menší. V přestřelkách jde často o setiny vteřin a jednotlivé zápasy se příjemně rychle střídají. Jde pochválit i matchmaking, u kterého mi přišlo, že většinou dává doopravdy dohromady týmy podobných schopností a zápasy jsou tak často napínavé až do posledních vteřin.

Jinak ale nečekejte velké změny. Používáním odemykáte nové příslušenství pro zbraně, levelováním zase možnosti, co do vaší výbavy dát. Nechybí perky, které se dělí do tří barev a pokud máte tři od stejné, dostanete bonusový čtvrtý, jež se určuje právě od druhu barvy. Vybavíte se po jednom utočném a podpůrném granátu a jedním předmět, který se vám dobíjí na čas. Může to být třeba speciální mina, protigranátová trojnožka nebo i špionážní foťák označující nepřátele. Možností, jak si postavit ideální výbavu, je zkrátka spousta a odemykání výzev pro jednotlivé kusy pak zaručují zábavu na dlouhé večery, která vás udrží ve hře.

Nechybí ani scorestreaky, tedy trojice, která vám po dosažení určitého počtu bodů umožní přivolat si třeba útočný vrtulník, letecký úder nebo autíčko na dálkové ovládání s výbušninou. Pocitově mi přišlo, že streaky jsou dostupnější, ale zároveň jim to neubírá na jejich výjimečnosti a síle. Když to všechno doladíte ještě divokou kartou, která třeba umožní nést místo pistole druhou velkou zbraň, mít víc předmětů nebo příslušenství na hlavní zbrani, máte na míru ušitý balík vybavení, který sedne přesně vašemu hernímu stylu.

Black Ops 6 startuje s jedenácti herními módy. Nechybí klasiky jako deathmatch i s týmovou verzí, sbírání známek z padlých, ochrana posíleného člena týmu, zabírání bodů na mapě nebo pokládání bomby. Většina z nich se objevuje v několika variantách s různými pravidly a nemůžu říct, že by mě nějaký mód vyloženě bavil víc než ostatní nebo naopak štval tak, že bych ho vyřadil ze seznamu vyhledávaných her.

Multiplayer zkrátka funguje velice dobře, i když se nesnaží vymýšlet nic extra nového. Nicméně nový styl pohybu mě velice mile překvapil a stejně tak celková plynulost akce. Dvanáct map se sice začne celkem rychle opakovat, ale zároveň jsou dostatečně odlišné a zábavné na to, aby to nevadilo. Navíc brzy začnou přibývat.

V prvních dnech po spuštění sice hra v multiplayeru docela dost padala, ale naštěstí velice rychle přišel patch, který tenhle problém opravil. A tak se nekonaly žádné větší problémy se servery a během hraní vlastně ve všech denních i nočních hodinách jsem jedinkrát neměl problém s připojením. Vůbec technický stav nejde jinak než pochválit. Hra jako taková vypadá a zní dobře, i když mi přišlo, že od posledního dílu zase k tak velkému grafickému posunu nedošlo. Na druhé straně jsou bojiště přehledná a FPS se většinou držela i při nejvyšším nastavení nad 120 snímky za vteřinu.

Zombíci nakonec

Zbývá nám k zhodnocení zombie mód. Staré dobré střílení nemrtvých je zpět a jde o skvělé odreagování. Jednoduché bránění se stále silnějším hordám vyžaduje chytré utrácení nasbíraných peněz a snaha o co nejefektivnější (znovu)zabíjení. Po mapě je rozesetá spousta stanic, kde své peníze a materiály můžete utrácet za bonusy, nové zbraně, vyšší zbroj nebo unikátní schopnosti. Na rozdíl od střílení nemrtvých v kampani tady dává naprostý smysl, že je celá akce přepálená a mezi hltáním posilujících plechovek limonády a žvýkaček kosíte desítky monster.

Mapy jsou sice zatím jenom dvě, ale zase nabízejí hromadu věcí k odhalování. Tu se objeví pojmenovaný zombík, jinde zase najdete zápisek vztahující se k dané mapě. Navíc jak americké maloměsto, tak podzemní laboratoř jsou dost rozdílné na to, aby zabavily na dlouhou dobu. Popravdě bych víc uvítal spíše rozmanitější druhy nepřátel.

Zombie mapy můžete procházet jak sami, tak až se třemi dalšími spoluhráči. Ideálně, když seženete známé. Náhodní lidé na internetu totiž mohou docela kazit tempo hry nebo vám odhalit věci, na které je jinak zábava přijít si sám a věřte, že když si poprvé zahrajete bowling, ve kterém nemrtví slouží jako kuželky nebo se změníte v superhrdinu, pochopíte, o čem mluvím.

Jsem rád, že tenhle herní režim nepůsobí odfláknutě a není jen tak navíc. Vlastně se nebojím říct, že Black Ops 6 takřka působí jako tři samostatné hry, mezi kterými můžete libovolně přepínat. Plnou cenovku by si asi ani jedna obhájit vyloženě nedokázala, ale dohromady tvoří skvělý ekosystém, ve kterém se budete bavit. Ostatně sám jsem se nemohl odtrhnout a myslím, že určitě nehodlám s novým CoD končit ani po dokončení recenze.

Konečně zase dobré CoD

Black Ops 6 se povedlo. Kampaň je delší a zkouší zajímavé nápady, i když by si mohla odpustit všechny psycho prvky a držet se špionážního thrilleru. Nedá se jí upřít, že je zábavná a vlastně všechny změny ve struktuře misí i správě vaší základny prostě fungují. Multiplayer se nesnaží znovu vymyslet kolo. Drží se rychlých a intenzivních zápasů na malých mapách s dostatečnou rozmanitostí módů i výbavy, kterou budete používat.

Nové schéma pohybu je navíc velice povedené. Zombíci jsou pak takovou třešničkou na dortu. Nadpřirozená akce okořeněná o zábavná udělátka, která vám pomohou likvidovat hordy sílících nepřátel. Jen škoda menšího počtu nepřátel a jen dvou map.