Call of Duty 2

Desítka misí v trojici kampaní

Call of Duty 2 vás stejně jako předchůdce nechá hrát za tři spojenecké národy během druhé světové války. Ruská, britská a americká kampaň nabízejí dohromady 10 větších tématicky ucelených částí, z nichž každá se skládá typicky ze 2-4 misí tak, jak si je v souvislosti se „starou“ CoD dokážeme představit. V první kampani (1941-1943) jsem prožijete drsnou ruskou zimu, během které se společně s vojínem Kozlovem podíváte k Moskvě i do napadeného Stalingradu (pochopitelně ale opět trochu jinak než minule).

Druhá kampaň (1942 -1944) vás v roli seržanta Davise zavede do severní Afriky, konkrétně Egypta a Tunisu. Coby David Welsh si střihnete tankové bitvy v poušti a nakonec se – opět v kůži Davise – přesunete k francouzskému Caen. Americká kampaň (1943-1945) začala slavným vyloděním v Normandii (ovšem tentokrát ne na profláklé Omaha Beach z MOH: AA, byť jinak obě scény mají mnoho společného), po kterém se spolu s kapitánem Billem Taylorem dostanete dál až do samotného Německa. 

Chronologické hraní a historická zpestření

Oproti jedničce nemusíte hrát všechny mise za sebou v tom pořadí, jak je autoři připravili, ale lze je vybírat i v časové návaznosti. V praxi to znamená, že se vám se vstupem do příslušného roku války odemkne vše, co je s ním spojené. Ne, že by to snad mělo nějaký velký význam, ale je to určitě milá možnost pro ty, kteří chtějí chladné ruské prostředí nenásilně prostřídat s horkými africkými písky.

Před každou velkou misí vás navíc čeká také vysílání Military Channelu s dobovými černobílými záznamy. Koho nezajímá, může jej přeskočit, ostatní ještě více naladí na válečnou vlnu. K dokreslení atmosféry během hry (ale i k zamyšlení) je Call of Duty 2 opět protkána množstvím tématicky souvisejících citátů. Jeden moc pěkný pochází z úst Stalina: „Smrt jednoho muže je tragédie, smrt milionu jen pouhá statistika.“

Volání povinnosti

Co se týče konkrétních úkolů, jedná se prakticky vždy o obecně známé standardní věci. Nakonec, co nového by také vojáci najedou měli ve válce dělat, že. Rozhodně to ale ani v nejmenším neznamená, že by CoD2 byla nudná nebo dokonce nenápaditá. Mapy mají po celou dobu kvalitní design, prostředí je vždy zajímavá a napříč hrou navíc i maximálně odlišné, takže rozhodně nemáte pocit, že byste se stále plácali v tom samém.

Sem tam se navíc setkáte s celkem netradičními nápady. Jako příklad lze jmenovat třeba mapu, na které se skrz město vine nekonečně dlouhé vedení, které musíte na několika určených místech opravit. Je to sice ukázka maximální linearity (prostě jdete „po drátu“ stále vpřed), ale rozhodně originální. Velice pěkné zpestření byl i postup skrz jakési potrubí, ve kterém se dostáváte Němcům nad hlavy, o které je pak můžete pochopitelně i celkem snadno připravit. Jejich odveta ovšem zaručí, že vaše útočiště během pár sekund proděraví jako ementál.

Mise s vozidly

Pokud jste netrpělivě čekali, zda se ve hře objeví i lahůdky jako tanky a „bláznivé jízdy“, rozhodně nemusíte mít obavy. Obojí ve hře pochopitelně opět je a zbytek misí, ve kterých musíte „po svých“, to skvěle doplňuje. Do plně ovladatelného tanku tentokrát zasednete během britské kampaně v severní Africe, kde si na vlastní kůži vyzkoušíte pouštní tankové bitvy. Dramatická projížďka v obrněném voze vás zase čeká v ulicích města Toujane. Kolega řídí, vy střílíte a oba se snažíte, co nejrychleji dostat ze zuřícího pekla pryč. Tank je jediným ovladatelným vozidlem v celé hře, což je trochu škoda. Možnost aktivně řídit třeba jen obyčejné auto či nákladní vůz by zde rozhodně potěšila a celkově hru ještě více zpestřila. Klidně by pro tento případ stačilo opět jen obyčejné zjednodušené ovládání jako u tanku.

Nějaké změny v hratelnosti?

Call of Duty 2 je hra, která vás svoji intenzitou skoro nenechá vydechnout. Přesuny na dlouhé vzdálenosti, během kterých se nic neděje, nebo pracné vymýšlení bojové taktiky k tomuto titulu prostě nepatří a koneckonců ani nikdy nepatřily. Hned od začátku hra nasadí svižné tempo a až do finiše z něj už nesleví. Dokonce ani obvykle otravný úvodní tutoriál zde neprobíhá nikterak zdlouhavě a trénink plynule přejde v „opravdový“ boj, jehož tempo a atmosféra si vás jistě dokáží rychle získat.

Na rovinu je ovšem potřeba říct, že v porovnání s jedničkou je dvojka stále stejnou hrou. Ano, jisté dílčí změny (třeba obecně větší mapy, méně skriptovaná a agresivnější AI) by se tu našly, ale typově jde prostě stále o to samé. Nakonec, žádné velké změny jsme ani nečekali a proč by se také mělo měnit něco, co se líbí tak, jak to je. Pokud vám tedy jednička sedla, určitě vás bude bavit i dvojka a naopak - jestliže jste měli k prvnímu dílu větší výhrady, patrně přetrvají i nyní. 

Linearita vs. atmosféra

Linearita a jistá míra repetetivnosti při opětovném procházení je tady daní za téměř až „filmový“ zážitek a neuvěřitelnou atmosféru. Většinou totiž ona linearita či omezenost na mapách není vyloženě do očí bijící, ačkoliv při určitém prozkoumání terénu (na které stejně nebývá moc času), zjistíte, že zas tak velký výběr, kudy a jak postupovat, opravdu není.

Dokonce i při dobývání něčeho tak přirozeně neomezeného, jako je mírně zalesněný kopec, nemáte v určitých místech prakticky žádnou volnost. Z jedné strany vám brání ostnatý drát a z druhé minové pole. Je ale fakt, že když kolem vás běží desítky dalších vojáků, neustále někdo křičí, střílí se, nebo něco bouchá a vy jste prostě hnáni vpřed, nemusíte si žádnou sevřenost vůbec uvědomit a naopak si připadáte jako uprostřed nekonečného a opravdu dramatického válečného chaosu. Poměrně dobrou iluzi svobody / nelinearity ale poskytují mise, ve kterých dostanete najednou více úkolů a je vyloženě na vás, v jakém pořadí se do nich pustíte. Takové levely se většinou odehrávají v městském prostředí, a vy se v nich rozhodujete, kterou budovu vyčistíte nejdřív a kterou později. 

Agresivní nepřátelé 

Umělá inteligence je v Call of Duty 2 vcelku solidní. Oproti CoD jedničce je AI dynamičtější a rozhodně se v souvislosti s nepřáteli nedočkáte takového množství skriptů. Němci po vás půjdou mnohem důsledněji, a to všemi dostupnými způsoby, včetně spršek granátů či úderů pažbou při boji na blízko. Pokud je dostanete na zem, klidně se ještě opřou o (to nekrvácející) rameno a z posledních sil vám uštědří několik ran ze záložní pistole. Jednoduše řečeno, AI je ve dvojce opravdu výrazně agresivní, i když v některých situacích je skutečnou výhodou nepřátel hlavně jejich větší počet, počáteční rozmístění a těžké zbraně.

Call of Duty 2 dokáže opravdu bavit, a to je nakonec nejdůležitější. Některé hry mají prostě dar chytnout, a tahle mezi ně určitě patří, stejně jako předchůdce. Je jasné, že se najdou i hráči, kterým se bude zdát CoD2 příliš jednoduchá, arkádová, přímočará a nebo bez větších taktických výzev, ale vývojáři se zkrátka nikdy nemohou zavděčit všem. Pokud jste tedy z předchozích řádků usoudili, že tahle věc stojí za hřích, přejeme vám příjemnou herní zábavu.