Californium

Jedním z beatnických spisovatelů je i hrdina California Elvin Green. Respektive by chtěl být. Jeho spisovatelská kariéra na tom není zrovna nejlépe, protože ze sebe nemůže vydat ani čárku. Manželka ho opustila a editor mu v dopise oznámí, že nepotřebuje spisovatele, který nepíše. Pokud teď doufáte, že se bude příběh vyvíjet podobně, jako seriál s podobným názvem s Hankem Moodym v hlavní roli, musíme vás zklamat.

LSD k snídani

Elvin nemá v plánu získat zpět ženu svých snů, ani flirtovat se vším co má nohy, natož aby získal zpět svoji práci a konečně něco napsal. Jeho plánem je pod vlivem kombinace alkoholu a drog začít halucinovat, a když se s ním začne bavit vypnutá televize, začne otevírat portály do jiné dimenze. Jeho pomalu začínající propad do hlubin šílenství začnou komentovat i kolemjdoucí, které zaujme jeho značně nezdravý vzhled a následně i nekonečný hon za mluvící televizí.

V první kapitole se po vzoru doby, ve které se hra odehrává, setkáte s tématy právě výše zmíněného rasismu, drog a kultury hippies. Každá z dalších kapitol se pak věnuje tématům fiktivního policejního státu, ve kterém všichni uctívají Abrahama Lincolna a následně i kolonie na Marsu, která se potýká s problémem etiky mezi lidmi a umělou inteligencí.

Příběh se částečně odvíjí skrze komentáře vypravěče na pozadí, zčásti díky postavám, které v každé kapitole potkáte. Ty většinou v monolozích vysvětlují, co že se to v té aktuální realitě děje. Právě tyto náhodně se objevující postavy vždy posunou příběh o kousek dál, takže po otevření několika portálů si musíte dát kolečko po celé úrovni a znovu si promluvit s každou postavou, která buďto změnila svoji pozici, nebo se zčistajasna objevila, aby vám otevřela cestu k dalšímu zmatenému běhání ve snaze otevřít další portál.

Příběh jako od dadaistů

Pokud ale čekáte, že se z jejich vyprávění dozvíte něco zajímavého, nebo nedej bože obohacujícího, opět vás musíme zklamat. Samotné kapitoly jsou natolik krátké a dohromady jen čtyři. Když už se má příběh dané sekvence šanci rozjet a pořádně zaujmout, nastane čas se přesunout do další kapitoly a začít od začátku. Kvůli tomu se tak zapamatovatelné momenty ve hře sníží jen na dva. Na prvotní seznámení se stavem v jakém se Elvin nachází a následně na úplný konec hry.

U zrodu hry byl nejprve nápad na finále a následně vývojáři začali řešit, jak k povedenému konci dodělat zbytek hry. Ale nesnažili se moc. Z těch dvou hodin, které s Californium strávíte, se budete nejdříve snažit pochopit, co se děje, abyste to nakonec vzdali a jen hrou proběhli, protože se postavy ani situace nemají pořádně šanci vyvinout, natož abyste v tom chaosu chtěli hledat smysl.

Simulátor rozhlížení

Pokud se ovšem řadíte mezi fanoušky masochistické praktiky zvané pixel hunting, budete se zde cítit jako doma. Otevírání jednotlivých portálů obnáší hledání a aktivování přesně stejného počtu řeckého symbolu Théta, jaké se zrovna objeví na televizi. Problémem ovšem je, že většina z nich je neviditelná a objeví se jen po splnění určitých podmínek. Nečekejte ale podmínky vyžadující zapojení mozku. Nutností pro jejich zobrazení jsou takové nesmysly, jako je stání na přesně daném místě a koukání na místo na zdi pod přesně daným úhlem, nebo vcházení do místnosti pozpátku a pak zběsilé hledání zda někde něco nesvítí.

Zpočátku můžete cítit lehkou frustraci než zjistíte a osaháte si, co přesně po vás hra chce, ale jakmile vám systém přejde do ruky, nebudete mít větší problémy najít, kde se jednotlivá písmena schovávají. S tím ovšem zmizí i veškerá zábava, protože nemáte potřebu zapojit hlavu na víc, než odpočítávání kolik symbolů musíte ještě najít. Jednotlivé kapitoly sice mění svoji vizuální podobu, ale z velké části stále sestávají ze stejných tří budov, oddělených kusem cesty. Když tedy dojdete potřetí do jídelny, která je v každé realitě stále stejná, není problém najít symboly rychle, protože zas tolik míst, kde se schovají, není.

Mít nápad nestačí

Californium je hra s dobrým nápadem. Spisovatel, který pomalu upadá do šílenství z kombinace různých psychotropních látek, a v halucinacích prožívá vlastní příběhy, je jedním z konceptů, kde je limitem jen představivost vývojáře a výsledek mohl být neuvěřitelný. Bohužel, v tomto případě se jedná spíše o vyprávění člověka, který má problém se soustředěním. Než dojde do půlky jednoho příběhu, přeskočí někam úplně jinam. Pokud chcete hru podobného ražení, která vám nezabere ani jedno odpoledne, ale jen tak na ni nezapomenete, tituly jako The Stanley Parable, nebo Gone Home jsou mnohokrát lepší volby.