Butcher

Jak hřebíky do rakve

Butcher nicméně není brutální jen k nebohým nepřátelským panáčkům, které s oblibou rozprskává po obrazovce v šarlatovém dešti a věší je za střeva na háky od stropu jak ve zvrácené variaci na latinskoamerickou lidovou tradici, ale hlavně k samotnému hráči. Sloganem hry je "nejlehčí obtížnost je hard", a motto je to velmi výstižné.

Hratelnost by snesla přirovnání k Hotline Miami či Not a Hero. Hrdina, šest zbraní a davy nepřátel v úrovni viděné z boku. Jedna ruka ovládá pohyb, druhá se věnuje volnému míření pomocí myši. Reakční doba všech protivníků se počítá na desetiny vteřiny a špatně zacílená salva ze samopalu či střela z brokovnice se často rovná vaší smrti i na onu "nejnižší" obtížnost. To samozřejmě znamená návrat na začátek celé úrovně.

Snaha o vytvoření pořádné výzvy se pochopitelně cení, nicméně Butcher nezřídka dusá svými zakrvácenými kopyty po hranici mezi obtížností a designovou chybou. Nepřátele vám s radostí spawnuje do zad a s nemenší radostí vás zabíjí pastmi, které jste při prvním hraní nemohli čekat. Nad tím samozřejmě nelze než zaskřípat zuby a při druhém pokusu o projití úrovně se nástrahám vyhnout, což je autorský záměr.

Narazíte však i na jednu situaci, za kterou by někdo zasloužil kanonádu výchovných pohlavků. Jde o moment, kdy musíte těsně před koncem dvacetiminutového pekelně obtížného běsnění stisknout do zhruba tří vteřin tři tlačítka ve správném pořadí. Jinak následuje skon a opakování celé avantýry, což je zábavné méně než punkce nosních dutin.

Adrenalinová vlna

Jestli Butcher snad obsahuje nějakou zápletku či zdůvodnění toho, co se na obrazovce odehrává, skrývá ho velice dovedně. Nezbývá, než se soustředit výhradně na samotnou akci. To ovšem není negativní kritika, protože, i přes jisté výhrady k řešení obtížnosti, je potřeba připustit, že hra ve svém jádru zkrátka velmi dobře funguje. Dokonce tak dobře, že záhy přestanete vnímat vizuál, který, přiznejme si, možná v honbě za retro náladou zašel pro řadu hráčů až příliš daleko. Někam na území Jill of the Jungle z roku 1992.

Grafiku ale nechme stranou. Parádní, syrové ozvučení dobře vtahuje do řežby, vědomí všudypřítomného nebezpečí bičuje smysly k nadlidskému soustředění. Pocit ze střelby je vynikající, a to zejména kvůli dobře nastaveným zbraním, mezi nimiž nenaleznete žádný kus, který by neměl své využití. Rozmazávat nepřátele do rudých šmouh po zdech je samozřejmě úchylně uspokojivé.

Většinu času se navíc daří držet úroveň náročnosti, která by vás už už přinutila hru frustrovaně vypnout, ale před tím to zkusíte ještě jednou. A znovu. A do třetice. A ještě jednou, protože teď už to vyjde, jenom si musíte konečně dát pozor na tu kotoučovou pilu v poslední chodbě. Vysoká obtížnost s sebou navíc, jak už to tak bývá, přináší na i výborný pocit zadostiučinění a vlastní výjimečnosti, když tuhá pasáž konečně padne, což se méně náročným hrám již z principu bude dařit daleko hůře.

Butcher je sympatická hra. V nitru nekomplikovaná, upřímná. Prosta jakékoliv originality či snahy o ní, chce hráči nabídnout krvavé orgie v retro stylu, nic víc. Není ani nikterak dlouhá, dohrání zabere něco okolo čtyř hodin (ačkoliv si umíme představit, že na vyšší obtížnosti to bude ještě mnohonásobně déle). Budou to ale čtyři hodiny naplněné příjemným vražedným potěšením a adrenalinem. Hra se zkrátka o nic moc zvláštního nesnaží, ale to, co dělá, dělá na jedničku.