Bury Me, My Love
Učebnicový příklad toho, jak převést složité téma do herní podoby. Syrská uprchlice Nour i její manžel Majd by klidně mohli vyskočit z aplikace, ve které si neustále píšou, a ani by nás to nepřekvapilo. Na náš svět viděný jejich očima jen tak nezapomeme.
Další informace
Výrobce: | The Pixel Hunt, ARTE France, FIGS |
Vydání: | 10. ledna 2019 |
Štítky: | indie hra, psychologický, realistická, adventura |
Většina her pojednávajících o daleké, strastiplné cestě plné nebezpečí, příkoří a zrady vám dá do ruky meč nebo pistoli. Bury Me, My Love si vystačí s mobilním telefonem, a dokonce na tu cestu ani nepošle vás. Vy zůstanete sedět pěkně doma ve válkou zpustošené Sýrii, zatímco vaše manželka se snaží dostat do Evropy, kde na ni snad nebudou z letadel padat bomby. Je to občas smutný, občas veselý, celou dobu lidský příběh.
Pouť na mobilu
Majd (on) a Nour (ona) jsou mladý syrský pár, který by si za normálních okolností v klidu vydělával na společné živobytí učením ve škole, respektive prací v nemocnici. Jenže posledních několik let v Sýrii panuje všechno, jen ne normální okolnosti, a tak rodinka jednoho dne sebere všechny vydělané peníze a pošle Nour pryč. Do Německa, Francie, Itálie… to už je vlastně jedno. Hlavně ať to nejsou doutnající trosky města Homs.
Tím začíná dlouhé a osamělé putování napříč Asií a Evropou. Ale zas tak osamělé přece jen není. Svou manželku na každém kroku provázíte vy, Majd, díky chatovací aplikaci ve stylu WhatsAppu, která představuje celé herní rozhraní. Tady si píšete, posíláte smajlíky a fotky, tady vidíte, kde se Nour zrovna nachází. A tady jí také pomáháte.
Většinu času vám zabere prosté čtení – dívka ztracená někde v Istanbulu, na ostrově Lesbos nebo trajektu směřujícím do Británie vám vykládá, co se zrovna děje a jak se u toho cítí, a Majd jí na to automaticky odpovídá. Čas od času si ale můžete vybrat ze dvou různých variant odpovědi, které můžou mít na příběh větvící se do 19 konců obrovský dopad.
Tvrdohlavá Nour
Hra jako Bury Me, My Love stojí a padá se silou svého scénáře a konverzace s Nour, dostupné v pěti evropských jazycích, jsou (aspoň tedy anglicky) napsané skvěle. Vůbec není těžké věřit, že na druhém konci obrazovky si s vámi píše skutečný člověk z masa a kostí. K čemuž patří i to, že vás občas neposlouchá.
To, že si Nour čas od času postaví hlavu a just se pokusí překročit makedonské hranice, i když jste jí jasně napsali, že to považujete za kompletně pitomý nápad, dělá s atmosférou pravé divy. Najednou nehrajete trochu nezvykle stylizovaný gamebook – najednou jste Majd, strnulý hrůzou a pocitem bezmoci, zatímco vaše žena někde v balkánské dálavě dýchá slzný plyn.
Výsledkem je zvláštní paranoia. Přistihli jsme se, že Nour radíme chovat se mnohem opatrněji, než kdybychom byli hrdinou příběhu sami. „Radši si nandej závoj, ať nemáš problémy,“ hudrovali jsme, když nezahalená pochodovala v kompletně mužském uprchlickém davu. „V žádném případě nezkoušej přeskočit ten zátaras!“ žadonili jsme, zatímco ona už se rozebíhala. Někdy se vyplatil hlas rozumu, někdy její troufalost. A někdy se nevyplatilo ani jedno.
Během putování dochází ke spoustě příšerných věcí, což byste od hry inspirované mnoha skutečnými případy (autoři obzvlášť vypichují příběh Syřanky Dany známý díky novinářce Lucii Soullierové) tak nějak čekali. Uprchlíci na chatrné kocábce, co se navzájem v podstatě ušlapávají, příšerné podmínky v táborech, sobectví ostatních uprchlíků, nenávist některých Evropanů. Hrůzy tu číhají na každém rohu a za každou zatáčkou.
„Pověs se, lásko“
Ale je tu i spousta legrace a úsměvných momentů – možná víc, než byste čekali. Když si spolu píšou dva lidé, co se mají rádi a znají se už opravdu dlouho, budou se bavit a utěšovat i v těch nejkritičtějších situacích. Interními vtípky, spontánními projevy něžnosti, vhodně zvoleným smajlíkem, legračním překlepem („Hang in tree!“ je trochu morbidní povzbuzení). Díky hmatatelné chemii mezi Majdem a Nour si občas budete připadat, jako byste byli svědky nějakého nevinného roadtripu.
Nour čas od času kromě textu posílá i fotky, a i když jsou stylizovaně kreslené, hodně pomáhají v ukotvení děje do konkrétního místa a času. Když se Nour prochází někde v Alpách, bůhvíjak dlouho o sobě nedá vědět, vy pomalu začínáte mít strach a najednou vám v inboxu přistane koza naprosto směšně civící do kamery – zkuste se neuchechtnout.
Pěkná, slzavá procházka
I proto se vůbec nebojíme doporučit opětovný průchod hrou. Kdyby to celé byla jedna velká šedivá deprese, asi by se už nikomu moc nechtělo zjišťovat, kudy by se příběh ubíral, kdyby se tehdy Nour vydala do Calais místo do Mnichova, do Smyrny místo do Káhiry, do Záhřebu místo do Budapešti. Ale on je to většinu času vážně docela hezký zážitek.
Až si pak všimnete, že Nour něco začala psát, smazala to, začala, smazala… a už víte, že píše něco, co se vám nebude líbit. To, že v takových okamžicích srdce nevyhnutelně spadlo až do kalhot, něco vypovídá o zručnosti scenáristů.
A ona zručnost se nevztahuje jen na Nour a Majda. Během cesty může Nour narazit na spoustu různých lidí a postupně si z nich skládá mozaiku uprchlické reality – a ta realita není černobílá. Na každého řeckého neonacistu tu připadá francouzská paní, co u sebe na farmě Nour nechá spát, když jí na oplátku pomůže podojit kozy. Na každého nápomocného Iráčana připadá uprchlice, která Nour bez okolků ukradne tašku s dokumenty.
Dva skuteční, sympatičtí lidé, jeden skutečný, nepříliš sympatický svět. A jeden nezapomenutelný příběh. Takový si z Bury Me, My Love odnášíme dojem, a nezkazí ho ani některé slabší stránky – ke konci se trochu zhoršuje angličtina, jako by se korektor nedočetl tak daleko, a možná by bylo lepší hrát hru podobného střihu spíš na mobilu než na stolním PC (vyšla i na iOS a Androidu).
Na shledanou
To jsou ovšem vcelku drobnosti. Jediným opravdovým problémem byl nedostatečný emocionální dopad některých vyhrocených událostí. Pokud se vaše Nour bude plavit stejnými vodami jako ta naše, ve Středozemním moři například dojde něčemu vážně strašnému, co tu nebudeme prozrazovat, ale co by mělo těžce psychicky poznamenat každého člověka.
Nour je sice chvíli otřesená, ale pak se vrátí ke svému běžnému šarmu a vtipu. Prý se tak se situací vyrovnává podle svého, a kdo jsme my, abychom říkali, že nemůže? Ve skutečnosti nejsme Majd, známe ji pár hodin, ne spoustu let. I tak to byl jeden z mála momentů, kdy jsme jí úplně nevěřili, že vlastně doopravdy je.
Zbytek času jsme ale věřili a jsme za to rádi. Bylo by snadné pokusit se gamifikovat uprchlickou krizi povrchně, plácnout do ní nějaké archetypy a sázet na to, že lidi přitáhne nezvyklé téma. Bury Me, My Love složitou problematiku zpracovává schopně i citlivě a tvoří natolik živoucí, skutečné postavy, že bychom se s Majdem a Nour klidně rádi setkali i jinde než jen v raftech a táborech. Třeba v jiné, šťastnější a mírumilovnější hře. Nebo někde na kafi.