Bramble: The Mountain King

Musím se přiznat, že k „pohádkovým hororům“, nebo chcete-li „dětským hororům“ chovám určitou náklonnost. Ten způsob, jakým umí prazvláštní světy vytáhnout a postrašit dítě v nás, má prostě něco do sebe. A s klidem už nyní řeknu, že Bramble: The Mountain King považuji v aktuální konkurenci značek jako Limbo nebo Little Nightmares za jeden z nejzdařilejších kousků. Ve svém krátkém, ale o to intenzivnějším příběhu totiž naprosto vytříbeným způsobem kombinuje folklórní inspirace, děsivé výjevy a scenérie tak krásné, až přechází zrak.

Z pohádky do hororu

Co mě ale na Bramble: The Mountain King bavilo snad ze všeho nejvíc, je jeho „dvojakost“. Úvodní scéna v lese je sice temná, ale přece působí bezelstným pocitem bezpečí a blízkosti dobře známého. Když se pak rozední, vy hrajete na schovávanou s lesními skřítky, olizuje vás žabí král a vše je zalité sluncem, na moment možná i úplně zapomenete na to děsivé varování, co vám hra zobrazila na samém startu, které říká cosi o vraždách a týrání.

Netrvá ale dlouho a Bramble vám ho velmi rychle připomene. Z pohádkového světa se jako mávnutím kouzelného proutku stává svět zvráceně brutální. Některé výjevy vypadají jako aréna z Mortal Kombatu a za některé scény by se vůbec nemusel stydět ani Resident Evil. Jenže namísto korporací a biologických zbraní, kterými je protkána japonská herní série, je ústředním motivem Bramble lidový folklór – konkrétně ten germánský a severský. Právě odsud pochází všechna stvoření, která na svojí strastiplné cestě potkáte. Od Trolla, který unesl vaší sestru, přes Häckena hrajícího na housle, až po babiznu jménem Pesta, rozsévající mor.

Najednou to už moc pohádkové není. Každé stvoření je tu v „dospělácké“ verzi a každá smrt hlavního hrdiny je až pozoruhodně brutální. I proto mě bizarně bavily ty z kontextu vytržené momenty, kdy se zase vše zazelená, slunce zasvítí a ze hry je na chvíli opět pohádka. Je to právě tohle rychlé přehazování tváří, které se mi na Bramble strašně líbilo.

Když začnete rozkrývat příběh lesů a království zarostlého ostružiním, vybaví se vám třeba i klasiky bratří Grimmů. Já jsem si pak s ohledem na celkové naladění hry mnohokrát vzpomněl také na Hellblade: Senua’s Sacrifice, který nese s Bramble mnoho podobností, a to i přesto, že sahá pro inspirace do tématu severské mytologie mnohem hlouběji.

Krásně děsivý a děsivě krásný

Obě hry mají třeba podobnou tendenci vyžívat se v překrásných výhledech a filmově-uměleckých úhlech kamery. Leckdo může namítnout, že je Bramble možná až příliš hra na koukání, a proti tomu není moc jak oponovat, ale faktem je, že vypadá prostě krásně.

Svět, ve kterém je Olle bez bližšího vysvětlení občas adekvátně velký a občas naopak maličký, je plný detailů, bizarních výjevů a precizní hry se světlem. Bramble přímo přetéká situacemi, kdy záběr vypadá jako pozadí na plochu, a tak jsem mačkal tlačítko pro pořizování screenshotů ostošest. Jen abych pak půlku snímků zase smazal, protože jinak už byste po proklikání galerie hru vlastně nemuseli hrát.

Už zmíněné ponuré, temné, až dokonce morbidní momenty střídá nevinná pohádká prosluněnost, doplňuje je ale i řada výjevů přímo psychedelických kvalit. Jsem si celkem jist, že minimálně jeden moment ke konci hry si budu pamatovat vážně hodně dlouho.

Svou pochvalu zaslouží i u her často opomíjený prvek zvuku. Bramble dokresluje výborný atmosférický soundtrack, doplněný o pár plnohodnotných folklórních písní, a k tomu i sugestivní ozvučení. Občas se jedná o trochu laciné hororové triky, ale stejně musím říct, že třeba ze zvuků, kterými ožíval čarodějnický dům, mi nebylo úplně dobře po těle.

Prostředí a postav, které v Bramble navštívíte, je víc, než by se mohlo zprvu zdát. S ohledem na krátkou hratelnost (slabounce přes čtyři hodiny) je navíc vše celkem kompaktně semknuté, takže se vám nestane, že by vás konkrétní téma začalo nudit. Prakticky celý průchod, který mi zabral jediný večer, jsem absolvoval – obrazně řečeno – s pusou dokořán. Jenže celou dobu jsem si mezi těmi rozmanitými prostředími říkal, zda by o něco rozmanitější nemohla být taky hratelnost.

Házení světelného kamínku

Bramble je striktně přímočará hra. Z nastolené trasy není kam uhnout, s výjimkou pár slepých uliček, kde po pár krocích narazíte na jednu z dřevěných figurek do kolekce. A to je v pořádku. Každá hra nemusí mít otevřený svět a hromadu rozhodnutí. Některé příběhy a herní mapy jsou prostě silné ve své základní podobě, odvyprávěné a proběhnuté od začátku do konce. Jen občas jsem měl zkrátka pocit, že jsem víc divákem než hráčem.

Klasické souboje tady nečekejte, ale stejně tak v lese nenajdete ani klasické nepřátele. Všechny potyčky probíhají buď formou hry na schovávanou, přičemž běháte z jednoho zřetelně připraveného úkrytu k druhému, případně ve vybraných momentech házíte svítící kámen „Spark of Courage“. To zejména při „soubojích“ s bossy, které jsou ohromně nápadité vizuálně, ale už ne tolik z hlediska herní náplně.

Skákačkové pasáže se také nijak nevymykají z běžného průměru, pochválit ale lze pár hezkých logických hádanek. Ty sice mají zpravidla triviální obtížnost, ale jsou sympatickým zpestřením hratelnosti, která jinak nemá moc příležitostí vynikat.

Na druhou stranu je potřeba říci, že jen málokterá hra ve stejné kategorii jako Bramble umí svými herními mechanismy překvapit. Kratší herní doba je tím pádem spíš plusem, protože během oněch čtyř hodin vám Bramble předvede to, co dělá nejlépe, a úzké možnosti hratelnosti mu rádi prominete.

Musím uznat, že jsem se u Bramble po celou dobu bavil a nevycházel z úžasu nad krásou jeho světa, který je stejnou měrou zvrácený jako pohádkový. Neustále jsem čekal, jaké prostředí nebo bizarní postavu objevím příště, a i když jsem si chtěl relativně krátký příběh původně rozdělit na dvě sezení, nakonec jsem neodolal a hru odehrál naráz. A přestože mě celou dobu striktně vedla za ruku, byl to v kategorii „pohádkových hororů“ jeden z nejlepších zážitků. Vlastně mě až překvapuje, že se o Bramble: The Mountain King nemluví mnohem víc.