Botanicula

Brněnské studio Amanita v Botanicule nevystoupilo ze stínu point-and-click adventur, kterými se proslavilo po celém světě. Proč také. Variace na Machinarium nebo Samorosty (a nesmíme zapomínat na Osadu) se jen tak neokoukají, pakliže k nim autoři přistoupí s dostatečným hračičkovstvím v duši. Přesto je v Botanicule pod trademarkovou „amanití“ hratelností patrný rozdíl oproti předchozím hrám – pod Botaniculou je prakticky jako výhradní autor podepsán Jaromír Plachý, který na Machinariu animoval příběhové komiksy a je zodpovědný za tři roky starou webovku Plachý trpaslík. Je to právě prolnutí výrazného autorského animačního rukopisu a adventurních principů, které dělá z Botaniculy hru pro každého – i pro ty, kteří hry obvykle obcházejí velkým obloukem.

Třeba proto, že nerozumí jejich ovládání. Jmenujme obvyklé podezřelé: manželka, přítelkyně, matka, sestra – pro ty je Botanicula jako dělaná. Nechce nic víc, než přejíždět kurzorem nad objekty, občas na ně kliknout a bavit se tím, co se stane. Plachého pojetí zábavy je úzce svázáno s objevováním nových obrazovek, animací, vtípků a hádanek a jejich řešení, čímž úspěšně odkazuje k jednomu z nejdůležitějších pilířů her - k okouzlení interakcí. Nejde o tak samozřejmé vítězství, jak se zdá. Některé hry s milionovými rozpočty to nedokážou ani ve třech rozměrech. Botanicule stačí pouhé dva. A pět hrdinů. Považte.

Zasaď strom, zachráníš život

Obří pavoučí bytosti napadly obydlený pohádkový strom a vysávají z něj život. Bijte na poplach! Hledejte spasitele v listech, v úlech, na větvích a v sucích! Zachraňte nás! Volání vyslyší pět obyvatel, kteří se stávají tak trochu hrdiny z donucení. Žalud, Ořech, Větvička, Javorník (nebo co to je) a Houba namísto zbraní používají k vítězství důvtip a ochotu vrhnout se bez jištění do propasti.

Pouť za výsadbou semene života a poražením zla je protáhne skrz několik částí stromu, kde na ně čekají i fantaskní bytosti a jejich problémy. Tenhle potřebuje červa na chycení ryby, jiný přilbu, aby se bez úhony nechal vystřelit z děla. Jinde zase musíte nalézt několik klíčů pro odemčení megalusku nebo hejno hus, které pomohou osadě kaštanoidů vzlétnout do oblak. Zkrátka, je toho hodně.

Oproti předchozím hrám Amanity je Botanicula mnohem více diváckým prožitkem, než cváláním přes rébusové překážky. Hádanky jsou snadno uchopitelné a tím nezpomalují přirozené tempo vyprávění.

Když narazíte na neřešitelný problém, je to kvůli tomu, že jste přehlédli klikací místo, ne proto, že byste museli kombinovat předměty dohromady. Stačí jen být pozorný, klikat a přijmout za svá pravidla podivného vesmíru – pak jde všechno samo. Většina hádanek je navíc unikátních jak v podání, tak v řešení a jen zřídka narazíte na dvě podobné. Bravo!

I přes výpravnost, častou změnu prostředí a různé tvory dokázal Plachý udržet svět konzistentní a smysluplný. Výtvarný styl ruční grafiky kombinované s koláží elegantně spojuje všechny obrazovky. Díky tomu nemáte dojem, že by někdo neumětelsky svázal příběhem pár desítek nápadů (démonický Spejbl a Hurvínek? Check.). Kromě vizuálu je společným jmenovatelem nálada – pacifistická, shovívavá k naivním hrdinům, a přesto závažná, co se hlavního problému týče.

Plachý balancuje jako provazochodec mezi triviální pohádkou a strašidelným příběhem a dovede vás až ke skutečně thrillerovým scénám v podsvětí, kde dobrá nálada ustoupí stísněnosti a panice. Vytvořit tak soudržný mix emocí na tak malém prostoru logické adventury je i na poli nezávislých her neobvyklé a rozhodně vítané.

Hej a rup a muziko hrej

Bez dobrého zvukového a hudebního doprovodu by Botanicula byla slabší, stejně jako film Čelisti bez Williamsova „tuuu-du, tuu-du, tu-du-tu-du-tu-du-CHRAMST!“. Zejména u dabingu si přijdete jako v paralelní zvukové realitě. V reakci na aktivity svých hrdinů uslyšíte vodopád zvukomalebných citoslovcí juchání, nadšení, údivu, žvatlání, kníkání, chrochtání, překvapení, zlosti, radosti a všech dalších, které si jen dovedete představit (pamětníci zavzpomínají na Neverhood). Těžko pravit, co dabéři ve studiu brali za drogy, ale rozhodně by to stálo za návštěvu. Pracovně kvůli reportáži, samozřejmě. Botanicula tak zůstává věrna kvalitám her od Amanity, protože i bez psaného textu je srozumitelná, příběhově barvitá a bez komplikací jí pochopí obyvatel jakékoliv země.

Ruku v ruce s ozvučením jde hudba. Dvorní skladatel Amanity Tomáš Floex Dvořák přenechal místo hudebnímu tělesu Dva, se kterým Plachý již spolupracoval na klipu Nunovó tango. Dva se v jednu chvíli dokonce ve hře osobně objeví (stejně jako robot Josef nebo skřítek ze Samorostu) a celou dobu brilantně dokreslují atmosféru obrazovek a emoce skrz ambientní hudbu, do které se ozývá pseudozpěv, veselé neukázněné drnkání anebo štěkot psa a spousta dalších samplů na hranici rozlišitelnosti. Mimo hru soundtrack funguje i jako masáž mozku pro dobrou náladu a ve zvukových plochách se dá dlouhou dobu bloudit a vymýšlet vlastní příběhy.

Na závěr už zbývá dodat, že Botanicula je dobře čitelná adventura, tedy taková, která si na nic nehraje a co slibuje, to splní. Najdete v ní spoustu zábavy a nebudete se cítit ošizení. A pro ty, kteří nutně potřebují znát i negativa, tak tu jedno je: nejde o zapeklitě těžkou adventuru. Jde o svěží a hravé dílo, které pohladí po duši.