Bodycount

Dekádu zpět byly klasické střílečky na vrcholu popularity. Pak je však z téměř nedotknutelného piedestalu začaly vytlačovat akční hry, do nichž tvůrci více či méně úspěšně implementovali nějaký příběh (dobrý nápad), vývoj postav (ještě lepší myšlenka) nebo komplexní a zajímavý svět (proč ne). Postupně se však akční hry definitivně přiblížily našemu světu a obyčejnou akci dnes tvůrci s velkou radostí obalují správňáckým politickým patosem. Názvy těchto her, nechť si každý doplní sám. Jejich úspěch je sice fenomenální, ale ne každému vyhovuje bojovat proti vykonstruovanému zlu, o kterém beztak neúnavně informují masmédia. Bodycount to přišel napravit.

Do fiktivních krajin za body

Bodycount chce být přesně tou ideální odbočkou, která nabídne trochu čerstvého vzduchu. A pravdou také je, že pokud chcete strávit nějaký čas u akční hry, kde všelijaké přídavky v podobě výše zmíněných atributů prostě nejsou a rádi byste si jen užili adrenalinovou jízdu, kde se vrší hordy postřílených nepřátel, pak tahle arkádová mlátička může být do jisté míry správnou volbou.

Vývojáři, zjevně postiženi snahou o reflexi nad současným geopolitickým uspořádáním světa, ani tentokrát nevynechali světový boj proti terorismu. Zjevně však nechtěli být příliš konkrétní, a tak si za střelnici nevybrali konkrétní kus země, ale pro jistotu si vymysleli fiktivní státy, umístěné do geograficky skutečných lokací, kde se všechny výpady vašeho hrdiny odehrávají.

Ať se v dané oblasti děje cokoliv, vy hrajete za naprostého solitéra, který se s nikým nespojuje. Pokud se objevíte ve městě, kde proti sobě stojí dvě znesvářené a drsně bojující strany, vy jdete po krku úplně všem. Na žádná chvilková spojenectví se zde nehraje.

Absence myšlenky nevadí

Bodycount samozřejmě nabízí jakési pofiderní plnění úkolů, které musíte plnit, ale není to hlavní účel hry. Mise založené na principu „zajdi, přepni, o pět stovek metrů dál vypni“, nejsou zjevně podstatou hry. Po hodině hraní se nabízí jasné vysvětlení. Plnění úkolů je jen alibistický krok vývojářů, v nichž možná dřímá pokrytecký přístup, aby to nevypadalo jen jako arkádové zabíjení všemožně vyzbrojených prevítů.

Princip Bodycount je v podstatě velmi prozaický – postřílet všechno, co se hýbe. Nepřátelé jsou téměř všude a postup v každé lokaci je stále stejný. Po silném náporu následuje krátký odpočinek a jde se opět do akce. Podstatné je nejen množství postřílených nepřátel, ale protože se hraje na jednoduchý arkádový model, jsou důležité i body.

Takový zásah do hlavy je obzvlášť vypečený a dobře ohodnocený. K eliminaci protivníků slouží desítka palných zbraní a vypomoci občas mohou i staré dobré granáty nebo nášlapné miny. Vše je podřízeno hlavnímu cíli hry, střílet na vše, co se hýbe. Nedostatkem munice pravděpodobně nikdy a nikde trpět nebudete.

Každý úsek, kde se zrovna vypořádáte s desítkami povstalců či vojáků, zůstane pokrytý hromadou ikon označující munici a nabízející různá vylepšení. Podstata hry je jasná a svým způsobem zaslouží i velkou pochvalu. Tvůrci se opravdu nepárali s nějakou hlubší myšlenkou a Bodycount by na konzolích mohl nabrat solidní skupinu fanoušků. Vše ostatní už vývojáři nezvládli nebo vyloženě odfláknuli a směle tak vykročili k hodnocení, které se zastavilo těsně nad průměrem.

Inteligence? Chabá!

Grafika na Xbox 360 není kdovíjak závratná, ale na druhou stranu neuráží a navíc rozhodně neotravuje zbytečně dlouhým načítáním. Realističnost světa je srážena nepochopitelně přebarveným prostředím, které nabízí spektrum vhodné pro pastelky do mateřské školky. I na to si však lze po nějaké době zvyknout. Je fakt, že „trendy“ šedivý a ponurý svět se v herním byznysu objevuje v tak vrchovaté míře, že více barev nás u střílečky prostě přivádělo k rozpakům.

Mnohem problematičtější je umělá inteligence protivníků, kteří po vás sice střílí a někdy dokonce správným směrem, ale to je asi tak všechno, co umí. Vaším problémem tak není načuřený jednotlivec, ale lokalita, kde je jich kolem padesátky a všichni vás chtějí zabít. Na druhou stranu lze nevalné inteligence využít ve svůj prospěch.

Často se stane, že ozbrojenci lezou hezky za sebou do vašeho úkrytu, kde je krásně sundáte k zemi dobře mířenou ranou mezi oči. Za úkryt lze považovat třeba obyčejnou místnost v polorozbořeném domě, kus zdi, nebo skály. Trochu lepší mozek používají finální bosové, i když i zde lze mít oprávněné pochybnosti. Vytrvale jdou za vámi a pálí. A samozřejmě výrazně více vydrží!

Realističtější systém zranění do takové hry nepatří, takže jde jen o konstatování, nikoliv o výtku. Více než nad grafikou a umělou inteligencí však budete lkát nad zvuky a hudebním doprovodem. Muzika je tuctová až běda a naprosto odfláknuté jsou zvukové smyčky prostředí. Kamkoliv ve městě přijdete, uslyšíte identický hukot lidské masy a to i v místech, kde vůbec nikdo není.

Body a zase ty body

Tvůrci slibovali, že půjde rozbít a rozstřílet úplně všechno. Takových slibů za posledních patnáct let padla již celá řada a posléze se vždy ukázalo, že to nebyla zase až taková pravda. Podobně je na tom i Bodycount. Na kaši můžete rozmetat téměř cokoliv, ale jen na místech, kde to vývojáři povolili. Logiku byste přitom za výběrem zničitelných míst hledali marně.

Ze zdí létají kusy betonu a cihel, balkonové zábradlí může vzít klidně za své, ale pak zůstane bez poskvrny dřevěná chajda nebo obyčejné dveře, které navíc nejdou ani otevřít. V tomto ohledu se tedy jednalo o další z planých slibů. Když se vás někdo bude ohledně téhle rubačky ptát, cože to vlastně hrajete, můžete s menším úsměškem klidně říci, že je to takový Blur se zbraněmi. Barevně i herně.

Místo závodních okruhů jsou zde vyzbrojení protivníci a váš vývoj i bonusy budou záležet nejen na jejich vyvražděném množství, ale také na způsobu (dokonce je na to ve hře speciální mód, o kterém jsme psali v tomto článku), jakým to provedete. Chcete si píchnout adrenalinovou injekci nebo přivolat vzdušnou podporu? Pak musíte v akčním chaosu a střelbě trochu i přemýšlet nad tím, jak budete jednotky kolem likvidovat. Ceněný je headshot – střelba do makovice prostě funguje dobře i na bodovou statistiku. Můžete sundat granátem více protivníků najednou nebo odpálit třeba kus balkónu.

A vlastně proč ne

Bodycount je přesně ten typ hry, ve které by moralisté hledali odraz zkaženého světa. Pokud jednou někde nějaký pošuk vystřílí školu, je docela možné, že pár přičinlivých žurnalistů (a jsou i u nás) bude dávat útok do souvislosti s Bodycountem, který vlastně vůbec není krvavý a násilnický. Místo střílejících vojáků si dosaďte třeba malé kuličky a městské lokace vyměňte za bludiště.

Systém je tedy pořád stejný, jen se mění kulisy pro takovou zábavu. Bodycount je prostě hra pro všechny, kdo se chtějí nějaký čas dobře bavit. Otázkou samozřejmě zůstává, jak dlouho ta zábava vydrží až se dostaví pocit zoufalé jednotvárnosti.