Bloodstained: Ritual of the Night
Parádní duchovní nástupce starých Castlevanií. Sice se slabším příběhem, ale zbytek už jsou jen pozitiva. Design úrovní jen těžko hledá konkurenci a hře nikdy nedojde dech, protože studnice nápadů a rozmanitého obsahu se zdá být snad bezedná. Přidejte skvělou atmosféru, vyvážené mechaniky, povedené boje i překrásné prostředí a výsledek je jasný – akční RPG plošinovka jako řemen.
Další informace
Výrobce: | ArtPlay |
Vydání: | 18. června 2019 |
Štítky: | plošinovka, akční, rpg |
Když Kodži Igaraši před čtyřmi lety prezentoval na Kickstarteru svůj nový projekt, nikdo ani na moment nepochyboval, že chce prostě udělat novou Castlevanii, jen pod jiným jménem. Přesně tak to i dopadlo. Bloodstained: Ritual of the Night je v jádru pravověrná klasika a svým konceptem vás tedy nepřekvapí. Místo toho to udělá tím, o jak nápaditý, bohatý a propracovaný titul se jedná.
Igaraši právem považuje žánr, kterému dnes říkáme metroidvania, za svého potomka. Do jisté míry sdíleného, samozřejmě. Na starých Castlevaniích pochopitelně nepracoval sám, ale již při vývoji Symphony of the Night zastával jednu z vedoucích rolí a řadu dalších titulů série pak dirigoval z pozice šéfproducenta. A je to, jako když se potkají dva, co si jsou souzeni. Láska k žánru je i v Bloodstained: Ritual of the Night patrná na každém kroku.
Rozlámaná hrdinka
Poznáte ji nicméně spíše při samotném hraní, protože dějové pozadí je ze slabšího soudku. Pokud se po pár hodinách přistihnete, že při generických rozhovorech nedáváte nijak zvlášť pozor, nebo je dokonce přeskakujete, vůbec nikdo se na vás nebude moci zlobit.
Hra vypráví příběh dvou sirotků, které alchymisté kdysi vystavili děsivému experimentu a implantovali jim do těl démonické krystaly. Miriam, protagonistka hry, upadla do kómatu, Gebel pak z neznámého důvodu jako jediný přežil krvavý rituál, co do světa vypustil hordu démonů. Pekelníky se jednou povedlo porazit, ale po deseti letech přichází znovu. Miriam se náhodou (co samozřejmě vůbec není náhoda) probouzí. Ďáblové se valí na svět a je potřeba jim rozbít ústa.
Zápletka zkrátka působí jen jako nutné zlo. Hra se sice závěrem pokusí o jakýs takýs zvrat, ale ten naprosto bez problémů odhadnete už někde v polovině děje. A i tak se bude jednat o nejzajímavější moment. Ritual of the Night má rukávy nacpané celou řadou gamedesignových trumfů a skýtá tudíž výborný hráčský zážitek, takže se nad nevýrazným příběhem dá mávnout rukou. Ale beztak je to škoda.
Ještě tradiční doporučení: Nezapomeňte si v menu přepnout dabing do původního znění, anglické namluvení je totiž docela hrůzoděs.
Vysněný hrad
Stačí chvilka a na tváři fanouška Castlevanií se rozlévá blažený úsměv. Láska nerezaví, kouzlo nestárne. Není potřeba zastírat, že nostalgie hraje jistou roli, ale místní citlivý koktejl hudby, zasazení, grafiky a herního stylu jí poskytuje parádní servis.
Ritual of the Night zvučí podle klasických žánrových not. To znamená, že na vás čeká jedna obrovská mapa poskládaná z místností rozdělených do tematicky odlišných lokací. Přes některé překážky se zprvu nedostanete a budete se k nim muset vrátit až po získání potřebné schopnosti. Žádné moderní výstřelky typu roguelike, smrt vás vrátí k poslední pozici, co jste uložili v k tomu určené místnosti. Zkrátka metroidvania.
Ale jaká! Velmi brzy si všimnete, že při tvorbě musela držet v ruce taktovku v první řadě kreativní radost, nápaditost, a až pak snaha o nějaký architektonický smysl. Jinými slovy: Žádné vnitřní logiky byste se v hradu nedořezali, ale vůbec to nevadí, protože právě proto se bude vaše hrdinka prohánět úžasně rozmanitým, zajímavým prostředím.
Lávové jeskyně, ledová kobka, písečné chodby, orientální zahrady, kde se teleportujete pomocí ikonických japonských bran torii, překrásně pompézní místnosti vykládané zlatem, impozantní zvonice, mučírny, kde vám budou hrozit obří gilotiny, zatopené tunely... a nakonec třeba boj na jedoucím vlaku. Všechno uvnitř toho samého hradu, správně. Ale proč ne? Jedná se přeci o magické místo, netřeba ho poutat přízemní, zbytečnou logikou, a hlavně: Je to parádní zábava. O tu šlo evidentně především. Uznalá poklona.
Hledej, šmudlo
Hra nemá žádné náhodné generování, což sice ubírá na lákavosti opětovného hraní, ale zároveň to znamená, že si tvůrci mohli náležitě vyhrát s různými schovkami a tajnými místnostmi. S potěšeným úsměvem a lehkým tikem v levém oku nutno prohlásit, že tento potenciál využili excelentně.
Rafinovaně skrytých truhel i celých komnat je v hradu nespočet a jejich odhalování překypuje uspokojením, protože v nich nenalézáte bezvýznamné cetky, ale mocné předměty, které výrazně zpříjemní průchod hrou.
Nenechte se zmást, hra prvních pár chvil působí jako celkem obyčejná skákačka, ale tenhle dojem bere záhy za své. K průzkumu se nabízí čím dál tím větší úseky hradu, když Miriam získává nové schopnosti. Možnost posunout těžkou překážku či dvojitý skok zajisté nikoho nevyvedou z míry, ale to si Ritual of the Night jen opatrně máčí palec. Časem získáte ještě několik dalších dovedností, jednu zajímavější než druhou, a s každou další odemčenou věcí stoupá i kvalita zábavy.
Pomyslná první cena za kreativitu pak musí přijít do rukou schopnosti, kterou obdržíte někde v druhé polovině hry. Jakmile jsem zjistil, oč jde, a po prvotní nedůvěře si potvrdil, že to tvůrci mysleli vážně, vyrazilo mi to dech. Neprozradíme vám nic bližšího, neradi bychom vás totiž připravili o ten skvělý moment, kdy budete sbírat čelist ze stolu.
Vězte však, že se jedná o prvek, který vám umožní nahlížet na úplně celou mapu tak trochu jinak, a je to teprve tahle chvíle, kdy člověk dovede naplno ocenit fenomenální množství práce a úsilí, které nutně muselo směřovat do zdejšího level designu.
Schovky z pekel
A onen tik v oku? Ritual of the Night nedrží za ruku. Ani trošičku. Nenaviguje, nenapovídá, neukazuje. Pokud si rádi na všechno přicházíte sami, budete samozřejmě v sedmém nebi, ale bezradnému bloudění se kvůli tomu občas nevyhnete. Na druhou stranu to samozřejmě poskytuje větší satisfakci, když najdete cestu dál.
Nutno nicméně poznamenat, že v jednom případě už jde o poměrně silný extrém. Tam, kam ostatní hry zpravidla schovávají své nejtajnější easter eggy, totiž Ritual of the Night v jednu chvíli skryje předmět nutný k postupu. Do truhly ukryté tak pekelně, že jsme si jistí, že kdybychom se po dvou hodinách zoufalství nakonec poraženecky nepodívali na internetu, kam jít, závěrečné titulky bychom nejspíš nikdy nespatřili.
Je samozřejmě fajn, když hra pomáhá hráči jen minimálně, ale tenhle jeden moment už byl vážně dost na hraně. A abyste se vůbec dostali k opravdovému poslednímu bossovi, chce to rozlousknout řádně abstraktní hlavolam, ke kterému taktéž nedostanete ani maličký ukazatel. Neberte to jako negativní kritiku. Jen varování, ať víte, do čeho jdete.
Vaše vlastní Miriam
Možnost si hrdinku jinak učesat, obléknout a přebarvit prezentovaly již upoutávky, ale to je teprve začátek. Kdybyste totiž celé dobrodružství označili spíše za akční RPG, policie herních žánrů by na vás rozhodně nevydávala zatykač.
Postava má celou řadu statistik, zabíjením si zvyšuje úroveň a skrz crafting i náhodné dropy z nepřátel se dostává k obrovskému množství předmětů. Druhů protivníků je ve hře přes sto, drtivá většina z nich má šanci na upuštění krystalu, který vám propůjčí aktivní, či pasivní skill. Správně, matematika vás neklame, ve hře je k dispozici nějakých 120 kouzel i skillů a všechny můžete ještě vylepšovat a měnit.
Zbrojí a zbraní najdete snad ještě víc. Liší se rychlostí, dosahem, efekty a samozřejmě poškozením. Postava má i dva sloty na doplňky, které často jen suše nepřidávají statistiky, ale zasahují do hratelnosti. Například zrychlují pohyb, snižují obranu výměnou za větší rány, přidávají šanci na okradení nepřátel a podobně.
To znamená, že si jednak budete moci postavit vlastní synergie a formovat herní styl, jednak se díky dovedně nastavené křivce progresu nevyhnete jeho střídání. Jinak řečeno, když padne parádní obouručák, několikanásobně silnější než dýka, co jste až doposud nosili, zkrátka ho budete chtít použít, ačkoliv se s ním pochopitelně hraje úplně jinak, než jste byli zvyklí. A je to dobře – vybrat si něco na začátku a projít s tím celou hru by přeci bylo zábavné jak vyrazit na koupaliště a strávit celý den na břehu.
Hra nabízí ještě jeden prvek, co na první dobrou možná působí trochu ujetě. Vaření. Když jsme se ale přistihli, jak dokolečka dokola zabíjíme nabroušeného býka, aby nám z něj konečně vypadlo hovězí a my tak mohli Miriam nakrmit jídlem, co ještě neměla, přišlo prozření: Ono to funguje.
Pokrmy totiž nepředstavují jen způsob, jak se vyléčit, ale první konzumace každého druhu jídla vám přidá i permanentní bonusy ke statistikám. A jelikož je zdejší RPG systém vyvážený kvalitně, poznáte to na své síle a budete tudíž chtít vařit co nejvíc. Kolem a kolem fajn přídavek, dobře vetkaný do herního designu, a to si vždycky zaslouží palec nahoru.
Panoptikum zrůd
Zmíněný prvek „zábava především“ je jednoznačně znát, i jakmile se začneme bavit o nepřátelích. Hra si na vás chystá bizarní, nápaditý zvěřinec, který nějakým nepochopitelným způsobem drží pohromadě. Co prokrista dělá v hradu obří hlava boloňského psíka (nebo čeho), která po vás metá ohnivá kouzla? Bůh ví. Ale je to sranda, a o to tu jde.
Samotný boj sice nedosahuje dynamikou pulzující euforie Dead Cells, ale i tak je velice uspokojivý. Animace jsou pohledné a ovládání naprosto přesné. Ve stylu příznačném Castlevanii se na vás chystá mix pozičních a reakčních bitek. Nepřátelé nejsou krkolomně rychlí, ale to platí i pro vás. Útoky je potřeba správně časovat a většina protivníků má i nějaký háček, schopnost, na kterou je nutné si dát pozor.
Štítonoše je třeba napadat zezadu, podivné démonické kolo se odráží od zdí a tudíž není dobrý nápad na něj útočit blízko stěnám, létající stvůry se vám snaží uhýbat, elementálové chrlí kouzla ze svého živlu, nindžové na vás sešlou plamenné nindžucu a pak po vás mrští šuriken, když mu uskočíte, a tak dále. Nevýrazní panáci jako vata? Ne v Ritual of the Night!
Arcizloduši
V podobném duchu se nesou i souboje s bossy. Sice narazíte na pár vcelku klasických kousků, ale stejně tak i na řadu originálních bojů s různými chytáky či nezvyklými perspektivami. Při tvorbě téhle hry si prostě nikdo nestavěl mantinely představivosti a je to navýsost příjemný aspekt. Výsledek díky tomu působí zároveň tradičně i svěže.
Jedna věc vás nicméně možná trochu překvapí. Souboje, včetně bossfightů, nejsou nikterak obtížné. Léčivé předměty totiž nemají žádnou prodlevu, než je možné je použít znovu. Konzumujete je přímo z inventáře, který pauzuje hru, a jídla ještě navíc na rozdíl od lektvarů unesete neomezené množství.
Což znamená, že pokud by vám snad nějaký boss až moc prohluboval vrásky, stačí u obchodníka nacpat batoh a při boji se třeba čtyřikrát bez problémů uzdravit do plna. A to už by zvítězil i hráč, co drží ovladač v ruce poprvé v životě.
Ale pozor, že bitky nejsou drakonicky tuhé, neznamená, že by snad nebyly zábavné. Mimo to, hlavní výzva ve hře beztak spočívá spíše v průzkumu světa a hledání skrýší. Obchodník navíc prodává jen jídlo, co už jste alespoň jednou uvařili – pokud se tedy této specifické odnoži craftingu nebudete věnovat, nebude výše zmíněná berlička k dispozici. Také to samozřejmě může řešit volba obtížnosti, ale hra bohužel zamyká vyšší náročnost za dohrání na tu základní.
Technická šmouha
Dohrání nám trvalo okolo dvaceti hodin a to nám ještě chybí pár skrytých bossů, abychom viděli úplně všechno. Hry je tudíž docela solidní porce a není zas takový problém odpustit, že se jednou zasekl boss či že nám několikrát nešlo vyskočit ven z vody. V moři zábavy se to rozpustí a ztratí.
Výtka musí směřovat jinam. A možná to bude znít jako malichernost, ale věřte: Leze na nervy. Jde o nahrávací časy. Loading je zkrátka (minimálně v PS4 verzi, na PC s SSD to nejspíš bude jiná píseň) nepřiměřeně dlouhý.
Při běžném průzkumu se zas tak neumírá, takže to člověku nepřijde, ale pokud se zaseknete na bossovi (a nechce se vám vracet k obchodníkovi pro léčiva) a hynete tudíž opakovaně, přichází nahrávací tryzna, během níž stihnete vyřídit korespondenci, udělat si kávu, umýt nádobí a vyvenčit domácí zvíře.
Rušilo nás to tak, že jsme na to jednou dokonce nevěřícně popadli stopky. Od chvíle smrti do momentu, kdy máte postavu zase pod kontrolou, to trvá 31 vteřin. Což je u hry podobného stylu docela tristní, obzvlášť když přidáte ještě fakt, že se občas náhodně několik vteřin načítá i mezi místnostmi. Tohle je prostě potřeba ještě přeleštit.
Stojí to za to
Výtku máme z krku, můžeme se zase vrátit k chvále. Ačkoliv, ono asi nebude potřeba, už bychom mlátili prázdnou slámu. Bloodstained: Ritual of the Night je prostě a dobře nová Castlevania, jak má být. Velká, výpravná, propracovaná, atmosférická, stylová, zábavná. A nikdo se ani v nejmenším nesnaží mlžit či zakrývat fakt, jak by se asi hra jmenovala, kdyby vyšla ještě pod Konami.
Může se pochlubit dechberoucím level designem, povedeným herním designem a kvalitním RPG systémem. Nedostatky jako dlouhatánské nahrávací časy či méně zajímavý příběh blednou a mizí v porovnání s monzunovým deštěm nápadů, vychytávek a zajímavostí, co si na vás hra chystá na každém druhém kroku. Ritual of the Night je velmi těžké vypnout, jakmile se jednou ponoříte.
Pro fanoušky plošinovek, původní Castlevanie a výborných akčních her jednoduše povinnost. Tvůrci navíc ještě plánují přidat další herní módy, hratelné postavy a jiná rozšíření formou bezplatných DLC. Není co řešit.