Bloodborne

Principem soubojů je, že vás každá chybka může stát velkou porci života, nebo vás rovnou pošle zpátky k nejbližší lampě (zdejší ekvivalent ohnišť). V té chvíli ovšem přijdete o všechny nashromážděné Blood Echoes (zdejší ekvivalent duší), za které nakupujete novou výbavu a zároveň vylepšujete postavu.

Se smrtí se také obnoví všichni nepřátelé a vy máte jeden pokus, abyste sebrali své ztracené Blood Echoes. Jakmile umřete podruhé, jsou nenávratně ztracené. Samozřejmě to znamená, že se musíte probít až na místo své smrti a nejspíše i čelit nepříteli, který vás zabil poprvé. Bloodborne má totiž v rukávu nový trik – potvora může vaše „upadlé“ zkušenosti sebrat, takže ji musíte nejdřív zabít. Už nestačí jen doběhnou na místo, sebrat duše a pelášit zpátky do útočiště, abyste je utratili.

Je to kruté? Jistě. Ale svět Bloodborne zkrátka je krutý, až z toho mrazí. Budete umírat, budete umírat často a s každou smrtí se budete učit opatrně pohybovat, učit se mapu, ale i pohyby nepřátel, jejich slabiny, taktiku a zkrátka všechno, co vám pomůže dojít zase o krůček dál.

Což je trochu vyděsit?

Jako první vás do očí praští grafická stylizace. Bloodborne je hra krásná, ale zároveň děsivá! Mijazaki se rozhodl, že se vrátí ke kořenům Demon's Souls, ale zároveň přitlačí na atmosféře. Když už dělá hru z viktoriánského prostředí, byl by hřích z ní neudělat viktoriánský horor. Na to konto vyčaroval prostředí a potvory, nad kterými jsem co chvíli doslova vyskakoval z kůže.

Změna prostředí Bloodborne výrazně prospěla. Město Yharnam připomíná viktoriánský Londýn z noční můry, který někdo obnažil až na středověké či starověké kosti a naplnil všemi hrůzami, jaké si jen společnost 19. století umí vymyslet. H.P. Lovecraft by pravděpodobně Mijazakimu nadšeně potřásl rukou a chtěl mu představit svého chapadlovitého kamaráda. Slovíčko krev v názvu není jen dějová narážka. Krev je na mnoha místech, skoro bych řekl všude. Někde čerstvá, jinde zaschlá. Medicína viktoriánských časů se v Bloodborne snoubí s monstrozitami a špína s kusy tkáně. Město prolezlé šílenstvím lemují mrtvoly, ukřižovaní lovci a hranice s upálenými vlkodlaky.

Nejde ale jen o atmosféru. Bloodborne vás chce seriózně vystrašit a daří se mu to skvěle. Všude okolo vás panuje tísnivá atmosféra starých domů, skřípění podlahy, chřestění okovů, sténání zavržených... a najednou na vás skočí z temného rohu parchant, o kterém jste nevěděli. Ať už jde o běžné „pochůzkáře,“ minibossy nebo hlavní šéfíky, kteří vás pošlou žrát hlínu hned několikrát, všichni jsou na pohled hnusní a odporní. Dokonce i v Hunter's Dream, vašem idylickém útočišti, vám pomáhají kvílející poslíčci, kteří připomínají zmutované démony vzniklé z batolat. Ano, Bloodborne je nejhororovější hrou v sérii.

Vpřed, vpřed, útoč! Ale ne tak moc...

Bloodborne je zároveň nejvíce akční hrou série a může za to několik drobných i výraznějších úprav designu. Bloodborne v prvé řadě klade důraz na ofenzívu a nejsou zde štíty. Jeden tu vlastně je, ale jde spíše o vtípek ze strany autorů směrem k hráčům. 

Ofenzivní pojetí hry podporuje hlavně jedna zcela klíčová mechanika. Když schytáte ránu, ztracené životy se oranžově zbarví a máte pár vteřinek, abyste zasáhli protivníka a životy získali zpět. Ohó! To je panečku pro hráče Souls her schizofrenie. Vaše svalová paměť a zkušenosti velí, abyste odtančili pryč - vzpamatovat se, vypít flašku a hlavně neztratit hlavu.

Bloodborne ale chce, abyste zaútočili zpět. Vždyť odměna je tak sladká! Útoč a vyléčíš se! Ve výsledku jsou tedy souboje v Bloodborne takticky mnohem náročnější, protože se musíte během vteřiny rozmyslet, jestli má cenu zaútočit zpět. Někdy je lepší odbelhat s polovinou zdraví než riskovat, že soupeři naběhnete do komba, kterým vás pošle definitivně k YOU DIED.

Podstatné ovšem je, že vás Bloodborne za promyšleně ofenzivní přístup odměňuje, zatímco za bezhlavé útočení dostanete pořádně přes prsty. Velmi brzy se naučíte, že je občas kontraproduktivní čekat na útok nepřítele a provést protiútok. Někdy je lepší nepřítele zasypat údery hned od začátku. Často se stane, že se nevzpamatuje a vy si neodnesete ani škrábnutí.

Aby ale Bloodborne kompenzovala ztrátu štítu, nabízí propracovanější systém zbraní. Každá zbraň na blízko má dva módy. Základní je rychlejší, ale má kratší dosah. Během útoku se ale můžete přepnout do druhého módu, ve kterém je sice zbraň pomalejší, ale má větší dosah a může zasáhnout víc nepřátel najednou. Navíc jde údery řetězit do komb, takže se během prvních hodin naučíte (musíte naučit) plynulé přepínání módů, díky kterému spoustu soupeřů smáznete z ulic města bez známky odporu. A spoustu také ne, protože Bloodborne není mlátička. 

Bude jich víc, budeme se bát vlka i davu

Když jste moc odvážní, pocuchá vaše střeva sekerou i ten nejzákladnější vidlák. A co hůř, možná si vás všimnou jeho kamarádi. Hlavně v první třetině hry platí, že osamocený nepřítel (pokud nejde o bosse), většinou neznamená problém. Jakmile ale dorazíte do první větší lokace, kde chodí hlídky tří až pěti lidí, potažmo vyjdete na náměstíčko, kde jich je dvacet, přemýšlíte, zda jste neminuli nějakou odbočku. 

Bloodborne sice odměňuje útočný přístup, ale díky často nemilosrdnému používání hloučků nepřátel vás nutí zároveň plánovat. Spousta potvor má široké aggro a utrhne se, i když se kočkujete o dvacet metrů dál a o patro výš. A proto je ve hře další zásadní předmět – oblázky. Házíte je na protivníky, které zásahem nalákáte k sobě. Oddělí se pak z hloučku, což znamená šanci bojovat jeden na jednoho nebo na dva. Některá monstra jde odlákat též speciální návnadou, ale obecně platí, že některé pasáže lze překonat jenom rozdělením nepřátel do několika skupin. Potvora, kterou v boji jeden na jednoho bez zadýchání odpravíte, už vás ve větší skupince spolehlivě zabije. Důvod je jasný, boje totiž probíhají na blízko.

K dispozici sice máte střelné zbraně, ale plní specifický úkol. Rozdávají malé poškození, za to protivníka při správném načasování na chvíli ochromí. Střelné zbraně jsou tedy ekvivalentem parry ze Souls her. Když se navíc trefíte ve správnou chvíli útoku, následným protiútokem soupeři vytrhnete srdce, což je pro něj fatální.

Zvládnutí střelné zbraně je zcela zásadní pro udolání náročnějších nepřátel. Zároveň ale není šance, že byste někoho ustříleli. To dokážou jen vaši protivníci, samozřejmě. Do zbraní navíc potřebujete munici, kterou ale nenakupujte v Hunter's Dream. Kulky jdou nafarmařit v některých lokacích a stiskem horního tlačítka na D-padu dostanete pět nábojů za cenu části zdraví. Dejte si tedy pozor, co mačkáte.

Kvalita > kvantita

Zbraní je ve hře méně než jsme v Souls hrách zvyklí, ale je to dobře. Nemusíte se totiž bát, že za chvíli najdete zbraň, která vašeho obtížně vylepšeného favorita rázem znehodnotí. Naopak, Bloodborne klade velký důraz právě na vylepšování a modifikování zbraně. Nebojíte se investovat vzácné materiály, abyste zbrani zvedli statistiky, protože máte jistotu, že s ní nějaký čas strávíte. Podobné je to se zbrojí. Lovec se obléká jen do stylově dobových ohozů, což ze hry odstranilo dopad váhy brnění na rychlost pohybu. Chodíte stále stejně rychle bez ohledu na oblečení, protože Bloodborne chce, abyste využívali úskoky i kotouly, a navíc nemáte štít.

Klíčová je orientace po mapách. Samozřejmě se po čase naučíte pasáže, které mnohokrát opakujete. Jedním z hlavních nových prvků jsou ale všudypřítomné zkratky. Samozřejmě byly i v předchozích titulech, ale v Bloodborne je jich víc, jsou často skryté a většinou užitečné. Šetří totiž čas a zdroje. Nejednou jsem procházel třeba hodinovou pasáž, abych pak na konci raději odemknul zkratku, která mi zkrátí příští průchod na pět minut. Dívejte se kolem sebe a zkoušejte rozbíjet co nejvíc věcí - možná vás čeká poklad, jindy úspora času a někdy též naštvaný protivník. Holt, život je boj.

Pojďte pane, budeme si hrát

Sympaticky přístupnější je pro sérii typický multiplayer. K jeho použití potřebuje Insight, který sbíráte vandrováním po světě, ale většinou za zabití bosse. Insight má hned několik účinků a netýká se jen kooperativního a PvP multiplayeru. Pokud máte koupený správný zvon, můžete na něj zazvonit a do hry se připojí dva další hráči, kteří vám pomohou. Jen buďte trpěliví, občas to trvá než vás hra propojí. Další hráči ale musí rovněž zazvonit na (jiný) zvon, což je znamení, že chtějí pomáhat. Pomocí hesel se dokonce můžete domluvit se svými kamarády na propojení do party.

Jakmile ale zvoníte na zvon, mohou kromě přátel přijít i nepřátelští hráči, kteří zazvonili na třetí typ zvonu. Jde o klasickou invazi, kdy jde útočníkům o to, aby vás zlikvidovali. Kooperace je v tomto dvojsečná, ale patří ke krásám hry. Kooperace se též hodí k procházení novinky v podobě náhodně generovaných Chalice dungeonů, k jejichž otevření potřebujete sesbírat materiály. Krom toho, že jde o další výzvu, byť nepovinnou, disponují Chalice dungeony obrovskou znovuhratelností. Jde o skvělý nápad, byť mají Chalice dungeony dosti specifická pravidla a jsou hodně náročné.

Jinak v Bloodborne samozřejmě fungují i standardní prvky asynchronního multiplayeru, třeba vzkazy hráčů. Většinou jde o užitečné rady, které vás varují či upozorňují na přítomnost skrytého předmětu. Někteří vtipálci, jako obvykle, třeba napíšou u propasti „skoč, velký poklad“, načež vás čeká jen YOU DIED. Nově jde ale o užitečnosti vzkazu hlasovat, takže poznáte, kdo si dělá legraci, a kdo nabízí dobrou radu. A dále jsou v Bloodborne i stíny zesnulých. Dojdete ke krvavé skvrně, dotknete se jí a uvidíte, jak dotyčný hráč zemřel. Často poznáte, co vás možná čeká dál, případně zda před vámi neleží past. Tedy, teoreticky to poznáte.

Nahrávám... pořád nahrávám...

Zatímco kooperace v přímém spojení hráčů funguje dobře, když pominu občas dlouhé čekání na dalšího hráče, se stíny zesnulých je trochu problém. Zejména ve větších lokacích se mi stává, že sice pomníček aktivuji, ale přízrak zesnulého se neukáže. Jelikož pomníčky v malém Hunter's Dream (ano, i tam se lidi dokáží zabít) fungují vždy, mám podezření, že hra ve velkých lokacích nezvládá načítat všechna data desítek mrtvol.

Nahrávání po smrti, přechodu mezi lampami či Hunter's Dream je zatím otravně dlouhé. První update už dobu nahrávání mírně zkrátil, ale pořád mluvíme třeba o půlminutě. Zvlášť, když nejde cestovat mezi lampami, ale musíte skočit do Hunter's Dream, a až poté k vytoužené lampě - znamená to minutu sledování obrazovky s nápisem Bloodborne. Pak umřete a čeká vás další půlminuta.

Každý je někdy pod dekou

Bloodborne je vynikající, i když často frustrující hra. Ne ale stylem předešlých Souls her. Zmizely Estus flašky a sbíráte nádobky s krví, kterých můžete mít u sebe klidně i dvacet. V některých chvílích je hra díky tomu snazší, zatímco jindy zase utrácíte za stále dražší a dražší lektvary, abyste vůbec přežili. Nové mechaniky boje i léčení tak ve výsledku jen podporují občas marné narážení hlavou do zdi. Ale i takové situace mají své řešení.