Blasphemous 2

Hra svou vysoce nastavenou laťkou obtížnosti nesedne každému a možná bych od pokračování očekával zásadnější změnu paradigmatu od předchozího dílu. I přesto Blasphemous 2 předkládá výjevy, které se vám na dlouhou dobu vryjí do paměti, a po stránce herních mechanismů jde o řemeslně precizní hru, které se dá vznést jen velmi málo výtek.

Svatá trojice chladné spravedlnosti

Svět je tentokrát méně lineární a až do samého závěru láká k objevování i návratům do starých míst, jež vám po získání nových schopností k překonávání terénu vyjeví svá tajná zákoutí. Na začátku hry si vyberete z trojice zbraní: Rapíru s dýkou, masivního dvouručního kadidla a zubatou jednobřitou čepelí. Každá přitom slouží nejen ke zprovozování hříšníků ze světa, ale i k odemykání různých mechanismů a překážek, které vám brání v postupu. 

Postupně do posvěceného arzenálu získáte všechny nástroje bezbožné spravedlnosti, takže se nemusíte obávat, že by vám počáteční volbou něco uniklo. Jen trasa, kterou se vydáte světem, bude vypadat trochu odlišně pro člověka, který zvolil kadidlo, než pro toho, kdo raději sáhl po konvenčnějších bodných zbraních.

Navigace a postupné odemykání nových cest, zkratek a skrytých místností jsou samozřejmě ústředními prvky žánru metroidvanií a Blasphemous 2 je umí skvěle. Pomáhá tomu i výborně zpracovaná minimapa, ze které jednoduše vyčtete, které cesty vám ještě zbývá odhalit a které arény prozkoumat. Tomu parádně přihrává i možnost přidávat do mapy vlastní značky, abyste věděli, kam se chcete vrátit, až si odemknete dvojskok, nebo kde jste narazili na NPC, které může být spojené s nějakým vedlejším úkolem.

Velmi oceňuji, že oproti prvnímu dílu znatelně ubylo plošinovkových pasáží, které vás mohly jednoduše zabít. U metroidvanie, v níž smrt znamená citelnou ztrátu postupu hrou, protože se opět narodí všichni protivníci, mi umírání pádem do propasti či pro jinou nepřesnost během skákání vždycky připadá jako lacině nastavovaná obtížnost. Je proto fajn, že Blasphemous 2 od podobných klacků pod nohy upustilo.

Souboje, které neodpouštějí chyby

Cesta za osvícením a odpuštěním hříchů je však jen jeden žalm v této pixelartové Bibli. Tím druhým jsou souboje. Připravte se na obtížný očistec, který otestuje vaše schopnosti a trpělivost. Neubráním se srovnání s Dark Souls. Není to jen tím, jak brilantně je vystavěná mapa plná nevídaných zkratek do předešlých lokací, ani kryptickým příběhem, ve kterém se o světě dozvíte mnohdy víc z popisů předmětů než z konverzací s jinými postavami. Svůj podíl má i znepokojující a bezútěšná atmosféra plná nevyřčené symboliky.

Každá smrt znamená zmrtvýchvstání u checkpointu, znovuzrození nepřátel a další pokus probít se zástupy pokřivených protivníků. Kajícník je i přes své nadpřirozené schopnosti jen tvorem z masa a kostí a přílišným zdravím neoplývá. To platí i o omezené zásobě léčivých lektvarů, které se doplní jen odpočinkem u záchytných modlitebních oltářů. Jenže ty samozřejmě zvěstují také znovuzrození nepřátel.

I řadový protivník dokáže nepozorné hráče a hráčky potrápit a promptně je připravit o život. Pokřivené zrůdy toho hodně vydrží, přitom disponují zničujícími útoky, které vyžadují cvik a přesnost, abyste jim včas uhnuli či je odrazili. Nemluvě o částech hry, kde se musíte vypořádat s regulérními vlnami rozličných druhů usilovníků o váš život.

Kajícník se ovládá výborně a ve většině případů dokážete jasně určit, která vaše chyba vedla ke skonu. K dokonalosti ale chybí malý krůček. Stačila by mikrosekunda navíc pro zrušení spuštěné animace. Mnohdy jsem se kvůli tomu dostal do situací vyloženě k vzteku. Plně jsem se totiž oddal pouštění žilou nepříteli, jenže zmerčím, že se chystá protiútok, který má už i tak kratičký náznak a okno pro efektivní obranu, ale už v ten moment vím, že s devastujícím potrestáním nic nesvedu, protože má postava dokončuje útočnou animaci.

Je to drobná výhrada, která ale možná jiným poutníkům cestou rouháním nebude vadit. Za větší prohřešek považuji převažující a přetrvávající „stunlock“, ve kterém se velmi snadno můžete ocitnout. Kolikrát se dostanete do kolečka poškození, které vám neumožní převzít nad Kajícníkem kontrolu a nepřátelé si s vámi pohazují jako kněz s ministrantem až do vaší nevyhnutelné smrti.

Byť se do takových situací v celkovém kontextu hry nedostanete příliš často, jsou to momenty nejvíc frustrující. Protože jdou jen obtížně vnímat jako čestná prohra, ale působí spíše jako laciná smrt, u které hra podvádí. 

Konkláve představených

Přestože je Blasphemous 2 po všech stránkách skvělý titul s pár nepodstatnými kaňkami na pergamenu, má hlavně dva prvky, ve kterých naprosto exceluje. Tím prvním jsou souboje s bossy. Od jejich designu, přes mechanismy, hudbu a arény jsou všechny do jednoho nápadité a zůstanou ve vašich vzpomínkách ještě dlouho po dohrání.

Možná i proto, že většina z nich vyžaduje vícero opakování, abyste dostali do prstů všechny útoky a odhalili veškerá překvapení, které na vás bizarní kapitula vrhne. Budete se vztekat, modlit, prosit herní bohy, rouhat se, ale nakonec se i těšit z blaženého vítězství. Každý pokus vás přitom naučí něco nového, bude se vám dařit o trochu lépe a tím vás vábit k další zkloušce. Blasphemous 2 disponuje přesně tou lákavou formulí, kterou tak návykově zvládají soulsborne hry.

A pokud by toho na vás bylo moc a chcete si trochu uklidnit nervy něčím jiným, můžete si kdykoliv odběhnout plnit vedlejší úkoly, hledat skryté kalichy pro zvýšení zdraví, posilovací figurky do oltáře, amulety do růžence nebo skrz naškudlené body vylepšovat zbraně. Robustní, ale jednoduchý RPG systém je založen spíše na předmětech, které naleznete, než na grindování expů, takže máte neustále motivaci prolézat každý kout a vracet se do starších lokací, abyste se poohlédli po neodhalených políčkách na mapě.

Ekumenická metroidvanie

Zmínil jsem, že souboje s bossy je jedna ze dvou brilantních částí Blasphemous 2. Tou druhou je samotný design světa. Stejně jako v předchozím díle je zvrácený, kreativně si hraje s religiózní symbolikou a špičkově pracuje s církevními motivy.

Například v bílý háv oděnou akolytku, která vám zvyšuje zdraví, počet a sílu léčivých lahviček, svlékají z kůže cherubíni. S každým doneseným kalichem jí buclatí amorci pečlivě postupně odhalí kus masa, zatímco opatrně přidržují odchlíplou kůži jako groteskní roucho.

Příběhy postav jsou zjeveními o hříchu a nesmlouvavém věčném trestu, který je tak kreativně krutý, že opravdu působí, jako by jej seslala nějaká rozmarná vyšší moc. Katechismus Blasphemous 2 je nemilosrdně evokativní, navíc jej ještě umocňuje výborný hudební podkres. Kytary a kastaněty v rytmu flamenca se střídají s vážnějšími a epičtějšími chvalozpěvy a chóry.

Pokud máte rádi první díl, nešlápnete s Blasphemous 2 vedle. Opět nabízí těžkou, ale odměňující hratelnost v dechberoucích a zvrácených kulisách. Byť bych si přál, aby hra nějak zajímavěji pracovala se samotným žánrem metroidvanie, jde pořád o po všech stránkách povedený a sebevědomý titul.