Black The Fall

Na věčné časy a nikdy jinak

Obujete se do prošoupaných dělnických bot strojníka Blacka. Od zástupu bezejmenných duší je k rozeznání jen jiným číslem na zádech svého pracovního úboru a tím, že už má dost života v okovech. Po letech každodenní dřiny konečně vykonává svůj plán. Nevzdal se. Už dál nebude jen kolečkem v neúprosné mašinérii, která ho rozdrtí, odhodí a vymění při prvním náznaku chyby. Buď uprchne, nebo alespoň zemře při pokusu o to.

Přesně v tu chvíli dostáváte Blacka pod kontrolu. Hra pro navození bezprostřednějšího dojmu neobsahuje žádné custcény, rovnou se dáte do akce. Trochu pomalejší rozjezd by ale nebyl úplně od věci, protože uplyne dvacet sekund od začátku a už jste na krkolomném útěku se štěkajícími kulomety v zádech. Začít třeba deseti minutami, které by nejdříve představily Blackův úděl, a až pak ho nechat prchat, by umožnilo se lépe vcítit do situace.

V tomto ohledu trochu slabší úvod ale tvůrci napravují v celém dalším průběhu hry. Tíseň, dusivý strach a bezpráví na vás začnou bezhlesně řvát ze všech koutů, potemnělých uliček a siluet kopáčů, kterým bude stačit už jen pár zvednutí krumpáče, a zlomí se jim záda. Přesto kopou dál. Nálada hry bezchybně zprostředkuje pocit uvěznění, vražd duší i těl, zvěrstev a děsu, stejně jako touhu vyrazit za mizivým zábleskem naděje. Pryč, pryč, jenom pryč!

Je to právě síla a naléhavost obrazů, které tvůrci předkládají, co dokáže strhnout a ke hře nemilosrdně připoutat. Od začátku až do konce nepadne jediné slovo, veškeré příkoří, útlak i neodmyslitelná propaganda je hráči předávána formou vizuální komunikace. Nejedná se o žádné náznaky nebo jemné nuance, v Black The Fall bije zvůle režimu do očí, kam se jen podíváte. To je sice na jednu stranu trochu škoda, protože takový průchod nějakou potěmkinovskou krásou by mohl být, kdyby byl dobře podaný, ještě mrazivější než záplava všudypřítomného zoufalství a tmy, ale kritizovat za to tvůrce nejde. Dobu komunismu vnímají jako agresivní, všeobjímající zlo, tak ji také prezentují. Jen občas trochu na sílu. Lze se jim divit?

Svoboda na počkání

Black The Fall se nesnaží být kompletně historicky věrnou reportáží z totalitní země. Mísí se v ní akurátní detaily, pocity, niterní dojmy z ideologického jha, a samozřejmě prvky, které jdou na ruku spíše herní stránce celé věci. Mezi ně patří podání celého prostředí jako retrofuturistického sci-fi, v němž mohou autority své podřízené ovládat. Doslova. Prostě na ně namíří paprskem, a nebožáci poslouchají na slovo. To je jednak poměrně zajímavá symbolika, ale hlavně se vám tento nástroj nesvobody také dostane do rukou a práce s ním je stěžejním prvkem první poloviny hry.

Při zběžném pohledu na hratelnost a stylizaci titulu se člověk nejspíš nevyhne připodobnění ke tvorbě tvůrců ze studia Playdead, zejména k jejich poslednímu dílu, plošinovce Inside. Díky zmíněné kontrole ostatních a ovládání jejich myslí ale hra brzy začne připomínat ještě jinou klasiku, která je, když si odmyslíte rozdílné prostředí, též vlastně o tom samém. Black The Fall se často hraje jako pozemská verze Oddworld: Abe's Oddysee.

Hádanky povětšinou logické

Meditačního mručení se sice od Blacka nedočkáte, ale jinak si můžete představit hratelnost nejtradičnějšího střihu. S neporušenou pravidelností se střídají skákavé, stealth a přemýšlivé pasáže. Tu se po vás bude chtít spíše postřeh, tam zase budete koumat, jak zdvihnout plošinku a nenechat se při tom zabít proudem žhavé páry. Zhruba od poloviny hry nahradí ovládání ostatních bloumajících skořápek lidí stálejší společník, opuštěný robopes, ale na principu to nic nemění. Stále ho budete někam posílat přepínat spínače, převažovat závaží a podobně.

V celkovém pojetí hratelnosti byste se tedy originality nedořezali, ale to se samozřejmě automaticky nerovná špatnému designu nebo nudě. Ta hrozí jen zpočátku, kdy jsou ještě logické problémy velmi snadné, a v momentech, kdy vás otravně zabije past, kterou jste nemohli čekat. Těch však postupně ubývá, hádanky naopak později znatelně přituhnou, a právě mezi náročnějšími scénami se skrývá několik opravdu povedených kousků. Některé budou vyžadovat přesné načasování, jiné zase staví na souhře Blacka s robopsem, ale navržené jsou dobře, nezřídka mají poměrně neokoukanou pointu a poskytují zábavné potrápení mozkovny.

Chvála ovšem nemůže být úplně stoprocentní. Může za to jednak plevel postupu metodou pokus-omyl, kterému se čas od času bohužel nevyhnete, a autorská snaha nepoužít slova, ať už vyřčená či napsaná. To samozřejmě znamená, že se nedočkáte ani žádného tutorialu nebo vysvětlivek. Občas by ale byly potřeba, protože je kvůli tomu možné narazit na několik případů, kdy je potřeba využít nějaké nové mechaniky, ale hráč v tu chvíli ještě nemá tušení, že to vůbec jde, což může způsobit frustrující zásek.

Stejně tak není vždy jasné, s čím lze vlastně interagovat, ovládací prvky mechanismů je přehnaně snadné přehlédnout, a to některé puzzly komplikuje víc, než měli tvůrci v úmyslu. Nejedná se o nějakou plamennou kritiku, ale kdybychom například na možnost posílat psa po obrazovce ve třech rozměrech, ačkoliv postava je pevně uzamčená do dvou, nemuseli přijít omylem, asi bychom měli po vyřešení z hádanky přeci jen o něco lepší pocit.

Malinko nejisté nohy

Po technické stránce funguje hra dobře, ale opět se jí nevyhnulo pár drobností. Několikrát se stalo, že kužely kamer reagovaly na přítomnost Blacka pokaždé jinak. Jeden rébus se nám neúmyslně povedlo vyřešit bugem, zamýšlený postup tvůrců byl přitom úplně rozdílný. Ke cti je hře naopak potřeba přičíst bezproblémovou stabilitu a plynulost.

Někomu nemusí přijít k chuti kratší herní doba - na závěrečné titulky se podíváte za dvě až tři hodiny. Zřejmě největší výtku je však nutné směrovat k animacím a hlavně ovládání. Bylo by samozřejmě scestné očekávat u hry od devítičlenného nezávislého studia nějaký pokročilý motion capture, ale Black se pohybuje a skáče místy jako marioneta, ne jako člověk. Přechody mezi pohyby nejsou zcela plynulé, při běhu se podivně kymácí a tak dále.

Nad tím by šlo ještě mávnout rukou, ale tahle rozháranost se čas od času odráží i do vedení postavy, které není vždy zcela intuitivní (nad přikrčením a slezením, dvěma funkcemi na jednom tlačítku, budete klít nejedenkrát) a občas nereaguje úplně okamžitě. To je pochopitelně nepříjemné zejména v pasážích vyžadujících přesné načasování.

Hra je naštěstí velice benevolentní při rozmisťování checkpointů. Pokud zemřete, vždy znovu začínáte hned před kritickou scénou, takže zaškobrtnutí ovládání nerozčílí tak, jak by rozčílilo, kdybyste kvůli němu museli opakovat třeba hodinu postupu. To samozřejmě neznamená, že by snad problém úplně zmizel, jen je daleko snazší nad ním přimhouřit oči. Hru bychom rovněž, ačkoliv je to u tohoto žánru nezvyklé, doporučili hrát spíše na klávesnici s myší, protože na gamepadu je míření laserovým ukazovátkem, abyste dělníkovi či psovi ukázali, kam má jít a co tam udělat, příliš pomalé a zdlouhavé. Myš si se stejným úkolem poradí daleko rychleji a příjemněji.

Black The Fall je povedená logická plošinovka. Není příliš dlouhá, ale své poselství stíhá předat úderně a se syrovou silou. Odpustit ji několik menších nedokonalostí není až taková oběť, když to hra vyvažuje tak bezprostředně poutavou atmosférou, dovedně vytvořeným prostředím a zajímavými hádankami, které je většinou zábavné řešit.