Black Mirror

Jiná než obvykle

Black Mirror je moderní příběhová detektivka s lecčím dobrým, ale i mnohým zlým, co k takovému typu her patří. Z adventur klasického střihu si bere jen to nejnutnější a kromě drobných zdržení s několika puzzly nemá v hratelnosti vysoké ambice. Vše podřizuje filmovému zážitku, se kterým sice získává na atmosféře, ale současně trpí nepřesvědčivým vyprávěním a spoustou technických problémů.

Příznivce původní trilogie a vůbec konzervativnější hráče adventur asi překvapí, jak moc se nová Black Mirror liší od předchozích her, jejichž jméno nese. Především už to není „point and click“ adventura a blíží se spíše „walking simulatoru“, či chcete-li, modernímu interaktivnímu filmu. To s sebou nese krátkou herní dobu prosycenou mnoha filmečky, se kterými sice působí velkolepěji, ale s ohledem na to, jak viditelně příběhu hratelnost ustoupila, mohlo být vyprávění mnohem poutavější. Potěší vlastně jen tradičně dobrá mysteriózní atmosféra.

Zpátky do noční můry

Moderní Black Mirror se v nových souvislostech vrací k nešťastnému osudu starobylého rodu Gordonů, když v roce 1926 přijíždí do Skotska na rodinné panství mladík David Gordon, aby s příbuznými vyřídil pozůstalost po svém otci. Ten na zámečku zemřel za podivných okolností, ke kterým nicméně vedly notoricky známé příčiny spojené s nadpřirozenými silami.

Jen co se David ubytuje, začnou ho pronásledovat noční můry, o kterých správně usoudí, že jsou průvodním znakem zlé kletby. Ta od pradávna přináší mužské linii rodu duševní problémy a smrt a samozřejmě také Davidovi hrozí nebezpečí, když na vlastní pěst začne pátrat po zdroji věčného neštěstí. Dostane se navíc nejen do křížku s nehmatatelnou temnotou, ale i příbuznými, kterým jeho iniciativa, kulantně řečeno, není dvakrát po chuti. O poznání milosrdnější je scénář aspoň k samotným hráčům, kteří k jeho pochopení nemusí znát původní trilogii.

Restart série řeší minulost rodu, ale nikoliv minulé události, takže do děje snadno vplují i úplní nováčci. Snadnější pochopitelnost je nicméně asi to jediné, čím se scénář může opravdu chlubit. Jinak postrádá šmrnc, utápí se v klišé a je velmi předvídatelný. Vzhledem k asi čtyřhodinové herní době, která je notabene v porovnání s minulými díly k smíchu, pospíchá rychle do cíle a nedává si práci s poctivým zašmodrcháním zápletky.

Rozmanitá, a přece lineární

Karty osudu jsou v příběhu poměrně jasně rozdány již na začátku a David může vcelku spolehlivě odhadnout, kdo je jeho spojenec a kdo nepřítel. Bez výrazných kliček pak hra dospěje do nepříliš zajímavého finále. Bohužel, ne zrovna povedenému stylu vyprávění byla přizpůsobená jednoduchá, až primitivní hratelnost.

Přestože se série Black Mirror nikdy nechlubila vysokou herní obtížností, nyní se blíží de facto interaktivnímu filmu a z klasických adventur přebírá už jen velmi zjednodušenou práci s předměty a zdánlivě košatou konverzaci. V ní je možné pohrávat si výběrem témat k hovoru a také ve způsobu sběru informací (pokud o vás cizí postava neví, můžete jen tiše poslouchat a možná se dozvědět víc), ale takových situací není mnoho a nutno škodolibě poznamenat, že postavy na Davida častěji nereagují z technických důvodů. Ve skutečnosti je hra velmi lineární a přímočará.

Zkamenělá hratelnost

Ačkoliv se David v rodinném panství a po jeho okolí může svobodně pohybovat, volit povahu rozhovorů a příležitostně si i vybírat z nabízených úkolů, celá hra se skládá z předem naplánovaných situací a posouvá se v ději jako po kolejích. Vše, co se stane, je ovlivněno skriptem, takže dokud David něco konkrétního neučiní, vůbec nic se nezmění ani ve hře samotné. Neběží v ní reálný čas a postavy nejenže nemají naprogramované denní rutiny, ale dokonce ani základní chování mimo interaktivní dialogy. To mnohdy vede k absurdním situacím.

Black Mirror je přesně ten typ hry, která doslova zkamení, pokud hrdina nevykoná nějakou předpokládanou akci, například nezahájí rozhovor, nebo aspoň něco nezvedne ze země. Stává se to samozřejmě i mnoha jiným adventurám, ale v Black Mirror tato nectnost přímo bije do očí kvůli oné zdánlivé svobodě pohybu a rozhodování. K nejkomičtějším situacím patří ty, kdy hrdina nazdařbůh pochoduje kolem postavy, která si ho překvapeně všimne až po sepnutí dialogové animace. To není zrovna ten typ humoru, o který by se měli herní autoři snažit.

Navzdory údajné svobodě jednání, která je ostatně pouhou iluzí, neexistuje v Black Mirror reálná šance ovlivnit děj a projevit v čemkoliv vlastní iniciativu. Na hráče čeká předpřipravený seznam událostí, který se sice tu a tam v jednotlivostech rozpojuje, ale záhy se opět sjednotí. Netřeba ani hlubšího uvažování nad získanými informacemi, či složitější práce s předměty. Je to vážně škoda, protože detektivní náladě by o něco komplikovanější hratelnost prospěla. Mohla být okořeněná třeba vyšetřovacími mechanikami, ale místo nich se dočkáte jen protivných meziher s arkádovým mačkáním tlačítek.

Skvělá atmosféra zkažená zmateností

Lineární příběh a hratelnost jsou každopádně živnou půdou pro atmosféru, která se opravdu povedla, a to zejména díky skvělé kombinaci skotských jezer, mlhy, šlechtického sídla a v něm záhadné paní domu s nedůvěryhodným služebnictvem za zády. To je tematický koktejl jako vystřižený z filmu Fantomas contra Scotland Yard. Ostatně i mladý Gordon, podobně jako legendární komisař Juve, hledá obrazně řečeno svého oběšence, jen bez tolika vtipu a ztřeštěnosti.

Povedená atmosféra podpořená detailně zpracovaným interiérem panství je nicméně po celou dobu hraní srážená různými technickými chybami. Úplným průšvihem je hlavní kamera, nezávislá na pohybu hlavní postavy, což je technický anachronismus, způsobující dezorientaci v každém komplikovanějším prostoru.

Hra neustále přeskakuje mezi third person perspektivou a pohledy z kamer zavěšených na stěnách místností. Kvůli tomu budete postavu pozorovat pokaždé z jiného úhlu bez dobrého přehledu o tom, kudy přesně jde, do čeho všeho při tom naráží a kam se dívá. Zejména v pasážích, kdy kamera jakoby naschvál neukazuje cestu dál, je hraní nesnesitelně nemotorné.

Často je orientace v interiérech tak zoufalá, že by se hodilo drobit si po cestě rohlík. Spoustu času vám může ukrást například bloudění v panském sklepě, což je ve skutečnosti malá a banální lokace, ve které se ale kamera neumí podívat do koridoru vedoucího ke vstupním dveřím, a proto vás dole v podstatě uvězní.

Abyste kvůli hloupému způsobu zobrazování scény nepřehlédli důležité detaily v okolí, tvůrci aspoň zřetelně označili všechny interaktivní předměty v nejbližším okolí. To je sice až dětinsky názorné, ale bez grafické nápovědy by byla Black Mirror opravdu nehratelná.

Černá krok za krokem

S kontroverzní technickou úrovní souvisí i špatná optimalizace a spousta bugů. Grafika hry je hardwarově náročná v podstatě na jakékoliv nastavení detailů a hraní samotné je doprovázeno četnými pády do systému a minimálním uživatelským komfortem. Ze všeho nejvíc vás namíchne všudypřítomné nahrávání lokací. Prakticky každá, byť i sebemenší místnost v zámku a každá část zahrady kolem něj se musí znovu a znovu sólově načítat a vzhledem k tomu, že vás příběh bude střídavě posílat skrze celou mapu sem a tam, čeká vás téměř nepřetržité zírání na černou obrazovku.

Až půjdete do schodů, zkuste se na každém zastavit a na chvíli zavřít oči. Získáte docela jasnou představu o tom, jak tvůrci neustálým loadingem zničili v Black Mirror jakýkoliv pokus o zábavné hraní. Na solidních základech zkrátka vybudovali podprůměrné dílo v nenapravitelně poškozeném balení, což si kdysi sympatická série opravdu nezasloužila. Dalších podobných pokusů již netřeba. Nechejme Gordony jejich prokletí, protože nepříjemně začarované začalo být i vyprávění o nich.