Black Geyser

Mnozí na tyto časy rádi vzpomínají nejen proto, že byli zkrátka mladší a bez starostí, ale protože to pro ně byla zlatá éra her na hrdiny. V této době se zrodily legendární fantasy série jako Baldur’s Gate, Icewind Dale nebo dle mého nejlepší Planescape: Torment.

Bohatý věk těchto izometrických RPG ale neskončil. Před sedmi lety návratu her na hrdiny v Infinity Enginu otevřely brány Pillars of Eternity, o rok později simulátor zlouna Tyranny. Dostali jsme duchovní pokračování Planescapu Torment: Tides of Numenera a téměř na dohled je třeba i třetí díl Baldur’s Gate od Larian Studios.

No a na magickou cestu do minulosti a slavného věku RPG vás chtějí vzít i vývojáři z GrapeOcean Technologies v Black Geyser: Couriers of Darkness.

Retro je in

Příjemné nostalgické mrazení Black Geyser způsobuje už při tvorbě postavy. Srdce každého milovníka Dungeons & Dragons zaplesá, když se před ním rozvinou tabulky, třídy, rasy, schopnosti, kouzla a začne si ve velmi povědomém editoru vytvářet vlastního reka.

Seznam, přestože nesporně bohatý, nabízí víceméně klasický výběr z tradičních her na hrdiny. Jen občas si autoři dali alespoň tu práci, že něčemu pozměnili název. Zjistíte tak, že Highlander je vlastně barbar, Spellweaver je čaroděj, Templar je paladin, Šaman je klerik a Klerik je kněz. Snad jedinou zajímavou a neotřelou třídou je Wintermage, tedy kouzelník s afinitou pro ledové čáry.

Pamětníkovo srdce zaplesá podruhé v momentě, kdy vás hra hodí do světa Yerengal a přivítá vás důvěrně známý izometrický pohled na herní prostředí. Stylizace a vizuál dvacet let starých RPG se autorům povedly na jedničku a Black Geyser vypadá více jako pokračování Baldur’s Gate než to, co připravují Larian Studios.

Grafický zážitek je střídmě modernizovaný. V prostředí je animovaných prvků jen několik jako například (některá) vegetace a povlávající prapory, ale třeba taková světla, stíny, odlesky a kouzla vypadají skvěle. Přitom si hra zachovává jasný odkaz a nikdy nezrazuje svoji inspiraci, i když to znamená poněkud toporné animace postav.

Hrdinou padesátkrát a stále poprvé

Příběh Black Geyser je jako z příručky pro začínajícího Pána jeskyně. Světem otřásá občanská válka, jejíž hlavní rozhodující silou se hříčkou osudu stáváte vy. A z malé lokální půtky se, jak už to tak bývá, rozhoří konflikt o budoucnosti celého světa, ve kterém budete čelit samotným bohům.

Hlavní dějová linka je poskládaná z celé řady high fantasy klišé. Kult temného boha? Ano. Proroctví o konci světa? Samozřejmě. Elf zloděj a trpaslík válečník? Ale jistěže. Zvrat, ve kterém se z bezvýznamného sluhy stane vyvolený? To si pište! Jde ale o béčko kvalitní, zábavné a dobře podané.

Svět, ač nepříliš nápaditý, je postižen kletbou chamtivosti, která přímo odráží vaše činy. Roste s každým ukradeným předmětem, s každou neodmítnutou odměnou, každou obranou mrtvolou a každou hamižnou odpovědí v dialozích. Jak se svět postupně propadá hlouběji do nenasytnosti, stoupají ceny u obchodníků a z Yerengalu se stává temnější místo k životu. Roleplaying se tak neomezuje na pouhé extrémy hodný/zlý, ale je nutné najít rovnováhu mezi potenciálním ziskem a beznadějí. Black Geyser přes svou archetypálnost nabízí zajímavou šedou zónu, ve které se hráč většinu času pohybuje.

You must gather your party before venturing forth

Přestože je hlavní zápletka předvídatelná a neoriginální, její podání skrz dialogy dobře odsýpá a umí udržet u delšího hraní. Dokáže také přinést příběhové zvraty i důležitá rozhodnutí, která razantně ovlivní, jak se bude putování vaší družiny odehrávat. Bohužel právě družina je scenáristicky nejslabším článkem.

Například úplně chybí jakákoliv interakce mezi členy vaší party. Postavy postrádají zapamatovatelný charakter, takže je budete považovat akorát za nástroje. Pokud se autoři chtěli alespoň přiblížit tak legendárním postavám jako Minsc, Jaheira nebo Morte, hrubě se netrefili. I motivace, proč se někteří k vašemu putování připojují, je většinou prachsprosté: „Ahoj, můžu se k tobě přidat?“

Připomíná mi to doby, kdy jsme v pubertě hrávali Dračí doupě. Pokud se „pídžejovi“ nechtělo vymýšlet úvodní dobrodružství, kterak se naše postavy vůbec setkaly, omezil se na pouhé: „Prostě jste parta, všichni se dobře znáte. Hlavně ať už hrajem.“

Podprůměrné jsou taky vedlejší questy. „Couriers of Darkness“ z podtitulu hry by se dal použít na drtivou většinu nepovinných úkolů, protože si z vás každý první a poslední pobuda dělá poslíčky. Nepovinná zadání se omezují na pouhé: „Dojdi tam, seber věc a dones mi ji zpátky.“ Pamětihodný zážitek se obloukem vyhýbá i úkolům, které vám zadají postavy v družině.

Když dva dělají totéž, není to totéž

Přestože z každého kousíčku Black Geyser přímo číší láska ke zlaté éře RPG a snaha se co nejvíce přiblížit zdroji inspirace, některé prvky designu by potřebovaly notně vylepšit a ve druhém desetiletí už dle mého zkrátka nemají místo.

Zatímco třeba takový deník je příjemně retro, protože hra vám vysloveně neříká, co máte udělat, ale místo toho musíte tak trochu číst mezi řádky, na druhé straně naprosto příšerná práce s uživatelským rozhraním ubíjí jakoukoliv radost z taktizování a vyzbrojování družiny.

Například nelze namapovat klávesové zkratky na akční lištu. Problém je to hlavně pro třídy, které disponují magií. Každá úroveň kouzel má totiž svoji lištu, mezi kterými musíte přepínat. V náročnějších soubojích, kde opravdu potřebujete vytěžit potenciál každého člena družiny na maximum, kadence klikání připomíná spíše Diablo a taktizování promění v úmornou otročinu.

Úděsná je práce s inventářem, obchodování i robustní crafting, který jsem naprosto ignoroval, protože výroba jen jednoho lektvaru je zdlouhavý vyklikávací proces.

Hapruje taky umělá inteligence a pathfinding. Jakmile nepřítel začne útočit na vaši postavu, trvá mu úděsně dlouho změnit cíl. Vy tak s charakterem, který na sobě má „aggro“, můžete pobíhat dokolečka, zatímco zbytek družiny protivníka masíruje ohněm a mečem. A nepotěší ani, že se kouzelníci a další křehká povolání ženou s napřaženými holemi do prvních linií, aby padli pod uvítací salvou šípů a magie.

Poladit by zasloužila i obtížnost. Souboje lákají na starý dobrý systém s aktivní pauzou, ale většinu hry vám bohatě stačí všechno ubít bojem nablízko a sem tam seslat jedno, dvě kouzla. To se razantně mění v závěru hry, kdy potyčky i s běžnými řadovými nepřáteli vyžadují nasazení všech schopností a častý quickload.

Nahrávací časy z pekla

Nakousnutím častého nahrávání se dostávám k naprosto zásadnímu problému, který Black Geyser má. I s přihlédnutím k výše zmíněným výtkám mě hraní bavilo a zážitek to byl dobrý, autentický, až magicky dokázal přenést v čase do jednodušších dob.

To všechno ale naprosto zásadním způsobem nabourávají brutální nahrávací časy, které se místy vyšplhají i na desítky vteřin. A to je kámen úrazu, protože se nahrává úplně každá lokace. Přechod z jedné čtvrti do druhé – load. Vstup do budovy – load. Výstup do druhého patra – load. Když jste pak v rámci questu posláni do jiné oblasti, nedejbože navíc do interiéru, hraní se vám velmi rychle zprotiví, protože víte, že většinu doby mezi cestováním budete hledět na nahrávací obrazovku. Autoři komunitu ujišťují, že na problému pracují, ale nakolik a kdy budou úspěšní, je ve hvězdách.

Když se k tomu všemu přičte opakující se hudba, chybějící obsah a achievementy, které autoři do hry teprve budou přidávat, lze letošní opuštění předběžného přístupu jen těžko chápat. Black Geyser zkrátka nepůsobí jako hotový produkt ve své finální podobě, a proto se v současném stavu jen obtížně doporučuje.

Dá se očekávat, že vývojáři budou na vychytávání chyb a přidávání obsahu usilovně pracovat, jen během recenzování vyšly asi tři updaty, a Black Geyser opravdu působí jako dílo stvořené s láskou. Kdybych si ale chtěl zavzpomínat na legendární hry na hrdiny, sáhnu po nějakém RPG od Bioware z devadesátek, které dostalo aktualizaci v podobě Enhanced Edition. Minimálně do té doby, dokud nebudou v Black Geyser vychytány všechny mouchy.