Black Deck

Ke hře Black Deck jsem se dostal skrze reklamu při hraní jiné free-to-play hry. Zaujalo mě, jak v rychlé ukázce hrdina postupuje dopředu tím, že bojuje s protivníky určitých úrovní a vždy musí vybrat toho, na kterého stačí. Mezi stupni se vylepšuje a volí mezi tím, zda chce svou sílu násobit, nebo si třeba přidat konkrétní číslo. Musíte si vybrat co je pro vás lepší a jdete dál. To celé vypadalo hodně zjednodušeně, ale zaujalo mě to, podobný princip jsem ještě neviděl.

Pak jsem si stáhnul hru a zjistil, že je úplně o něčem jiném. Resp. na zmíněný princip zde taky narazíme, ale k tomu se dostaneme později. Hratelnost? Poměrně běžná karetní hra, kde proti sobě stojí dva hráči. Když jste na tahu, vyberete svou postavu, kterou zaútočíte na libovolnou protivníkovu kartu. Obě karty si navzájem udělí zranění a hotovo. Hraje další hráč. To už jsme tu viděli milionkrát. 

Black Deck na to jde jednoduše a rychle. Karty nemáte na ruce a nemusíte je vykládat, jako byste to dělali třeba v Hearthstone. Jsou v balíčku a prostě se vyloží na plochu automaticky. Ovládání a manipulace je tak hrozně jednoduchá. Vyberete kartu a vyberete cíl. Trochu mě překvapilo, že vám nic nebrání aktivovat stejnou kartu opakovaně za sebou. Spoustu úrovní jsem prošel tak, že jsem dokola útočil jednou a tou samou kartou. V pozdějších úrovních vám to už neprojde. 

Zásadní rozdíl mezi jednotkami je, že některé útočí nablízko. Takové dostanou od nepřátel ihned protiútok. Ty s útokem na dálku to zvládnou bez ztráty životů. Zpravidla však mají nižší sílu. Jednotky také mohou mít schopnosti. Jedna protivníka zmrazí, jiná léčí karty okolo sebe, nebo naopak rozsévá jed. Možností je hodně a v jejich kombinování je samozřejmě hlavní krása hry. 

Herní systém a princip je takto jednoduchý z jednoho hlavního důvodu. Hraní samo je snadné, aby systémy okolo mohly být složité. Největší problém hry tak spočívá v tom, že ani tak nebudete hrát, jako spíš procházet karty, proklikávat se nabídkami a posouvat se v úrovních neustále nahoru. Musíte držet krok se hrou, protože její obtížnost rapidně roste. Brzy se vám stane, že další úroveň v řadě nezvládnete překonat a začnete znovu hrát starší úrovně. V tu chvíli si všimnete tlačítka „auto-battle“ a začnete přemýšlet, proč se vlastně snažit. 

Hře nechybí systém energie, několik prémiových měn a otevírání náhodných balíčků s odměnami. Prostě vše, co se jen mohlo do free-to-play hry vejít, se sem nějak vešlo. A ona zmiňovaná minihra ze začátku? Jednou za pár úrovní si můžete zahrát tzv. rébus, při kterém dělám přesně to, co bylo ve zmíněné reklamě. Ano, je to primitivní a ne, není to moc zábavné. To si asi mohli tvůrci úplně odpustit. 

Opět se tak ukazuje, že Black Deck by nebyla nutně špatná hra. S kartami jdou vymýšlet hezké kombinace a je vidět, že bitvu můžete zahrát chytře, ale také špatně. Jenže pak na vás začne neustále vyskakovat okno s úžasnými nabídkami startovních balíčků a ztratíte se v nekonečných podnabídkách a abyste drželi krok se hrou, musíte hrát dokola úvodní mise, nebo si zaplatit a získat přístup k lepším kartám. A na to já upřímně moc chuť nemám.