BioShock Infinite

Kdo je Elizabeth? Kdo je Booker DeWitt? Především jde o hrdinu z virtuálního masa a kostí, o soukromého detektiva na cestě vyvázat se z hříchů nespecifikované minulosti.Padnou zmínky o Masakru u Wounded Knee nebo také vášni pro karty a nepřekvapivě i alkohol. Jak hluboko měl Booker do kapsy a jak blízko k flašce pálenky, o tom on sám taktně mlčí, ale jinak? Do tváře mu nevidíme, nicméně „ksicht” získává svým hlasem, v jehož společnosti první hodinu žasnete nad městem v mracích.

Oproti Rapture (a také palubám Von Braun nebo stanici Citadel) sem dorazíte vprostřed blahobytu, a cokoli tragického se má přihodit, teprve číhá ve stínech. Už od začátku spousta věcí nesedí: jak to, že si vokální kvarteto v roce 1912 brouká Beach Boys? Co je zač dvojice, která vás nechá hodit mincí? Ve vzduchu tu visí nejenom otázky a město samotné, ale hlavně napětí, jako když při lazení přepínáte strunu až praskne.

První smrt (a nejenom tu) ohlásí hudební zavřísknutí jako z hororu, kterým hra jasně říká, že v ní krev nepoteče pro laciné pobavení nedospělého hráče a dobře tak, protože té krve budou ještě galony. Infinite zůstává střílečkou, ale zároveň moc dobře ví, kdy se má a nemá střílet.

Až na krev

Spousta přestřelek díky tomu nabírá v podstatě legendární rozměr. Jsou tu komorní akce pro brokovnici a mechanický hák (který jinak používáte ke sjíždení vzdušných kolejnic), semknuté do interiérů a křivolakých ulic, a jsou tu epické bitvy na otevřených prostranstvích, kdy uplatníte celý arzenál. 

Hra naneštěstí obsahuje i momenty, které působí jako výplň, jako umělé nastavení herního času. Řetěz padá zhruba v polovině příběhu a iluze souvislého vyprávění se rázem zadrhne. V jiných světech by šlo o standardní pasáže, ale jak jednou nastavíte laťku do oblak, tím spíš trkne do očí, když ji začnete podlézat.

Zábavu pak nezachrání ani pestrá nabídka schopností, které jsou navíc dávkovány poměrně chaoticky. Tam, kde BioShock nabízel plasmidy, existují v Infinite takzvané „vigors“, jejichž nárazovým vyžahnutím Booker nabývá sil vpravdě magických.

Tempo přestřelek navíc rytmizuje přítomnost jednoho výjimečného prvku: Elizabeth. Nejhezčí virtuální oči na světě vás provázejí velkou část Infinite a v soubojích pro Bookera hledají munici a léky. Na pohled triviální role živí dynamiku veškeré akce a časem přibere další rovinu, kterou je otevírání časoprostorových trhlin. A to je správná chvíle na moment přestat střílet a znovu se zeptat, kdo je Elizabeth?

Láska na první pohled

Propadnout Lízině kouzlu je to nejsnadnější, co vás v Columbii čeká. Kouzla jsou vůbec její silná stránka, i když opět spadají do repertoáru kvantové teorie. V praxi to znamená, že na předem daných místech čekají objekty z jiného časoprostoru, které Elizabeth dokáže na váš povel vtáhnout do tady a teď.

Kdo by doufal v nějaké rafinované kvantové paradoxy, toho skutečnost zklame – vše se týká přestřelek, kde si tímhle způsobem měníte arénu podle svých přání. V přítomnosti lze podržet jedinou trhlinu, tudíž musíte za pochodu rozmýšlet, jestli „přivolat“ spíš pancéřový kryt, nebo třeba autonomní balón s kulometem. Zároveň jde rozhodnutí kdykoli měnit a stiskem jediné klávesy přizpůsobovat vývoji situace.

Co si z Columbie odnesete vy jisté není. Bude to něco víc, než vám hry, minimálně ty vysokorozpočtové, obvykle nabízejí. Infinite není bez dílčích chyb a jeho vyznění se neobejde bez vášnivých debat, ale jako autorský celek pokračuje v boření mýtu, že jinak spíš pokleslý žánr nesnese vznešená témata. Jakkoli se ale Bookerovo tažení v oblacích právem zařadí mezi nejlepší střílečky všech dob, ty nejsilnější momenty obsahuje ve chvílích, kdy složí zbraně a vypráví příběh – jeden z mnoha.