Big Walk

Tohle není friendslop

Zapomeňte na běžný friendslop, kde jde jen o to dělat si naschvály a sledovat rozbitou fyziku – Big Walk je lehce absurdní, ale přesto neobyčejně hřejivá a hluboká záležitost, která si vás získá od prvních opatrných krůčků a podrží v náručí (nebo nad hlavou…) až po závěrečné titulky. Její největší půvab nakonec leží v tom, co všechno dokáže probudit ve vás a vašich blízkých.

Průchod tímhle bujným ostrovem jsme absolvovali v poněkud chaotické, dynamické a naprosto nekontrolovatelně klouzavé partě šesti až osmi lidí, a musím vám rovnou v úvodu stanovit jedno základní pravidlo: Čím více mravencoidních postaviček s dlouhými nosy se na téhle podivné společné procházce sejde, tím se zvyšuje šance na nespoutaný chaos a magickou výpravu, na kterou nikdo z vás jen tak nezapomene.

Můžete sice hrát i v menších skupinkách, potažmo klidně ve dvou, čemuž hra přizpůsobí složitost svých hádanek, ale právě ve větší grupě se Big Walk mění v neuvěřitelnou studnici situačního humoru a generátor napínavých, nervy drásajících a dojemných příběhů k popukání. Stačí jeden jediný neuvážený pohyb nebo sekundové zaváhání a celá vaše pečlivě plánovaná expedice se během pár sekund promění v čirou anarchii, při níž absolutně netušíte, co jste vlastně původně měli dělat, kam nesete tykev, kdo koho vystrčil z vláčku, kdo komu zrovna ukradl rádio a kde… Kam se poděli všichni kamarádi? Kamarádi?! Slyšíte mě?

Ostrov lámané hlavy a tykve

Představte si, že se s partou převtělíte do jakýchsi pestrobarevných gumových bytostí, které tak trochu připomínají sněhuláky z plastelíny či mravence s lehce ptačím nádechem. Tyhle postavičky nemají k dispozici vůbec žádné typické moderní herní berličky – v Big Walk nenajdete žádné tradiční ukazatele zdraví (tedy ne že byste mohli umřít v pravém smyslu slova), žádné lišty výdrže ani radar na vrchu obrazovky. A už vůbec ne zářící navigaci či šipky, které by vám diktovaly, kam přesně máte namířit svoje kroky.

Jste prostě a jednoduše vrženi na obrovský ostrov připomínající australskou divočinu. Přírodní rezervace s hustými křovisky, strmými skalními útesy a hlubokými údolími je ovšem bizarním způsobem protkaná podivnými křiklavými stavbami a barevnými objekty, které na první pohled křičí, že do nespoutané přírody ani náhodou nepatří.

Na srozumitelném vizuálním kontrastu staví většina hratelnosti i herní navigace. Vaším hlavním úkolem je vlastně jen chodit, mluvit, zkoumat okolí, řešit nejrůznější týmové hádanky a sbírat podivné červené, baňaté předměty, které jsme prakticky okamžitě překřtili na tykve, ať už má být oficiální terminus technicus jakýkoliv. Tykve fungují jako klíče k dalšímu postupu a jakmile je odnesete do speciálních vitrínek, odemknete si nové oblasti ostrova, způsoby přesunu či prachobyčejnou mapu, což vám tohle všechno usnadní další cestování.

Zní to sice poměrně jednoduše, až banálně, ale v praxi je každá tykev vykoupená nepopsatelnou komedií a napětím, protože tyto červené objekty zájmu mají jednu zásadní vlastnost: jsou dokonale hladké, dole těžší a neuvěřitelně rády se koulejí. Pokud takovou vzácnou tykev odložíte na sebemenším svahu, můžete si být jistí, že se během sekundy začne kutálet dolů. Dolů. Dolůůů…

Bez přátel to nejde

Vedle obligátního lopotění s fyzikou je ale tím nejryzejším jádrem, kouzlem, srdcem i duší Big Walku jeho zpracování proximity chatu, tedy hlasové komunikace závislé na vzdálenosti vašich mravencoidů. Nastavený je totiž i po korekčních patchích opravdu přísně, takže jakmile se od svých kamarádů vzdálíte jen na pár metrů, jejich hlasy rychle zeslábnou, zatímco v chodbičkách nabudí šílenou ozvěnu a v přírodě se s větrem ztrácí úplně.

Uvolněná procházka, kde probíráte, co jste v reálném životě dělali o víkendu, se může rychle změnit v náhlou, mírně komickou lekci samoty. Stačí, aby se jeden z vás na chvíli zahleděl do dálky, obešel skálu z druhé strany a najednou zjistíte, že se vaše početná výprava úplně rozpadla. Snažíte se rozvzpomenout, kde jste si nakonec smluvili sraz, a bloumáte lesem ve snaze narazit na nějaký orientační bod, světlici nebo aspoň na jinou povědomou živou duši. Obětovali byste tomu všechno, dokonce i výhled z čerstvě zprovozněné lanovky!

A teď si představte situaci, kdy na ostrově ještě k tomu padne noc. Tma v Big Walku není šero, ale absolutní, černočerná temnota, kde doslova nevidíte na krok. I když se do ní zrovna vydáte s kamarády, musíte pořádně mžourat, abyste z nich zahlédli aspoň bělma. Pokud u sebe nemáte baterku nebo jiný zdroj světla, což dost možná nemáte, protože každý v základu může nést jen jednu věc, batůžků je málo a užitečných předmětů kopa, nezbývá než se orientovat podle sluchu.

Poslouchat, jak se z dálky ozývá zoufalé volání ztraceného kamaráda a do toho odjinud slyšíte žuchnutí, jak kdosi spadl ze skalního převisu, a pak se v naprosté tmě snažit zjistit, kam se zakutálela ta pitomá tykev, je zážitek, kterému se z principu nemůže vyrovnat žádná naskriptovaná hra na světě. Zvlášť když posléze z uhihňaného vyprávění zjistíte, že se klíč k dalšímu postupu nezakutálel nešťastnou náhodou, ale proto, že se ho váš spoluhráč rozhodl nakopnout ze skály prostě jen proto, že to vypadalo extrémně vtipně.

Verbální i nonverbální komunikace

Jelikož Big Walk absolutně odmítá jakkoliv nálepkovat a pojmenovávat věci okolo vás, jste od první minuty nucení tvořit si svůj vlastní kmenový jazyk. Významné body v krajině i spoluhráče pojmenujete třeba podle bizarních asociací, potažmo barviček, když nejste až tak kreativní. Nevyřešené hádanky dostávají mnohdy nepochopitelné přezdívky a mňoukat do vysílačky je samozřejmě naprosto plnohodnotný způsob komunikace, stejně jako je jen běžná slušnost a pieta nosit těla padlých (odpojených) spoluhráčů všude s sebou.

Naše skupina si složila tak specifickou neverbální i verbální komunikaci, že kdyby nás při hraní sledoval a poslouchal nějaký nezúčastněný pozorovatel, pravděpodobně by usoudil, že zakládáme opravdu obskurní sektu nebo jsme požili větší než malé množství nějaké halucinogenní látky. Případně obojí najednou. A co je na tom nejkrásnější, tenhle bizarní psychologický jev je naprostým tvůrčím záměrem. Hra vám neustále schválně krade standardní komunikační kanály a nutí vás improvizovat, potažmo si třeba potřicáté znovu ujasnit, která ruka je levá.

Na opětovně učených základech komunikace stojí mnohé z místních hádanek. Některé vyžadují úzkou, v rámci možností koordinovanou spolupráci na jednom místě, jindy vás obzvlášť brutálně nebo náhle rozdělí. Vstoupíte například do místnosti, abyste zjistili, jaký úkol na vás čeká, a v tom se za vámi bez varování zabouchnou dveře, stěny ze zvukotěsného skla vás odříznou od zbytku party a vy musíte vymyslet způsob, jak předat informace kamarádům venku, aniž byste na sebe mluvili.

Hra vám dává k dispozici celou škálu gest: můžete zvedat ruce k nebi, ukazovat prstem, dřepovat, zběsile kývat a vrtět hlavou, nebo použít nejroztomilejší gesto ze všech – ztlumený mikrofon vám komicky rozkošně zmenší nos.

V řešení hádanek tak kromě dlouhých treků s užitnými předměty budete hojně napodobovat pózy (a je to moje levá, nebo panáčkova levá?) nebo třeba prosvěcovat tabulky s těžko popsatelnými symboly či zoufale štkát do jednosměrného interkomu, aby vás ostatní nějak dostali ven. „Vidíte spirálu, é a sněhuláka. Nene, tu kratší spirálu. É jako to písmenko, ne že nevím, jak to mám říct. No malý é. Haló???“

Ó posvátná černá koule

Zvláštní kapitolou v našem průchodu byl narůstající náboženský fanatismus. Uprostřed nepřístupné části ostrova jsme z dálky zahlédli gigantickou lesklou černou kouli, která se znepokojivě tyčila za neprůchodným viaduktem. Z vizuální dominanty se okamžitě stalo naše oficiální náboženství. Všichni členové výpravy byli naprosto skálopevně přesvědčeni, že právě uvnitř této obří černé koule objevíme konečnou odpověď na všechny otázky života, smrti, vesmíru a vůbec. Jakýkoliv postup ve hře byl od té chvíle plně podřízen tomuto vyššímu cíli, protože přece jen známe herní jazyk a bylo nám jasné, kde se odehraje velkolepé, nepřístojně dojemné finále.

V absurdních společných zážitcích podle mě spočívá největší síla hry. Big Walk vám sice servíruje nápadité hádanky – od překážkové dráhy poslepu, kde má jeden na hlavě neprůhlednou helmu a ostatní ho musí navigovat křikem, po stresující výbušná rajčata, která si musíte předávat bludištěm (anebo je vysloveně náhodou hodit přímo do cíle…), ale ty nejzábavnější vzpomínky vzniknou v prostojích a během putování mezi jejich řešením.

Když jste společně pět minut zavření v jedné místnosti a je to těch nejdelších pět minut vašeho života, kdy vysvobození v půlce srpna završíte silvestrovským odpočtem. Když vy a vaše vysílačky čekáte, až se rozední. Když se dohadujete, kdo ponese kabelku na tykve a kdo si zaslouží další nalezený batoh, nebo když zjistíte, že mít fusak stejně není až taková výhra, protože nesený předmět vám z něj vždycky musí sundat někdo jiný.

Co se týče výtek v jinak opravdu výborném zážitku, tu asi nejzásadnější mám k samotnému pohybu. Působí občas hodně neohrabaně, mravenčí sněhuláci překonávají překážky velmi ztěžka a občas se zasekávají mezi kameny. Vyšplhat se na nejvyšší útesy vyžaduje trochu trpělivosti, kdy se hlavně modlíte, ať vám zbytek party během vašeho rozmrzelého pinožení neuteče moc daleko.

Jenže i neobratnost v sobě schovává dětinskou radost z fyziky. Když se na vrcholku vysoké hory rozběhnete, dřepnete si a po zadku sjedete k úpatí kopce, až za vámi vlají ručičky i nožičky, je to jako by vám znovu byly tři a rodiče vás vzali v prvním prosincovém sněhu poprvé bobovat.

A pokud někdo z vaší party musí na chvíli odejít od počítače, není nic snazšího než podřimujícího nebožáka vzít, hodit si ho na ramena a odnést o tři kilometry dál. A ideálně mu ještě na záda nenápadně přicvaknout zapnutou vysílačku, abyste si na dálku vychutnali naprosto dezorientované probuzení. Škodolibé? No jistě. Ale z lásky!

Nezapomenutelná dlouhá procházka

Čas v Big Walk plyne úplně jiným tempem než v běžném životě. Zážitek, který v reálném světě trvá celé hodiny, uteče jako pár minut, ale i ti nejvytíženější členové naší party si dokázali v nabitých kalendářích bez problémů vyhradit pár večerů, jen abychom mohli společně pokračovat v naší dlouhé procházce.

Je ovšem potřeba zdůraznit druhé klíčové pravidlo: Nepodvádějte. Pokud si k hraní zapnete Discord nebo nějaký jiný externí hovor, zničíte si zážitek. Přijdete o tu nádhernou frustraci z odloučení, o komické pocity izolace, jako když jste nemohli najít mámu v obchodě mezi regály a už-už začínali panikařit, i o nutnost vymýšlet si alternativní způsoby dorozumívání, z nichž plyne asi tak 90 % zábavy.

Big Walk je extrémně svůj a v době, kdy je pořád náročnější trávit s přáteli skutečně kvalitní čas, je o to vzácnější. Donutí vás odložit mobily, zapomenout na deadliny, reklamace, žaloby, Blender i na ukřičené děti od sousedství, jejichž jekot na zahradě se už dva týdny line celou čtvrtí. Ba co víc, nechá vás tyhle výlupky pochopit a aspoň na pár večerů se vrátit přesně do těch let, kdy byla obyčejná výprava do lesa se skupinkou podobně odvážných děcek ideální dobrodružnou náplní většiny prázdninových odpolední.

Škoda jen, že ty neopakovatelné pocity z prvního průchodu můžete stejně jako dětství zažít jen jednou jedinkrát. Ale i tak – pokud kolem sebe máte partu lidí, s nimiž rádi trávíte čas, neváhejte ani vteřinu. Sbalte si imaginární batůžek, připněte na opasek vysílačku a vyrazte na nejlepší vandr svého herního života.