Beyond Good & Evil 20th Anniversary Edition
Beyond Good & Evil 20th Anniversary Edition s hezčí audiovizuální stránkou a hrstkou nového obsahu úspěšně připomíná, proč se tato akční adventura stala kultovní klasikou.
Ačkoliv má kulturní publicistika tendenci nadužívat slovíčko „kultovní“ pro záležitosti, které mají k jeho definici velmi daleko, našli bychom jen málo her, na které sedí tenhle přídomek víc než na Beyond Good & Evil. Akční adventura, která původně vyšla na konci roku 2003, se těšila velmi pochvalným recenzím, komerčně ale tehdy totálně propadla a ke kultovnímu statusu se propracovávala roky.
Příběh investigativní novinářky Jade jeho autor Michel Ancel od začátku koncipoval jako trilogii, pokračování jsme se nicméně ani po šestnácti letech od prvotního oznámení nedočkali, zato nám Ubisoft letos pod záminkou dvacátého výročí servíruje v pořadí již druhý remaster. Zčásti díky novému obsahu působí jako posilnění příslibu, že Beyond Good & Evil 2 i po Ancelově odchodu stále ještě vzniká. Z jiné části se tváří jako pokus přiblížit herní klasiku modernímu publiku i připomenout nostalgikům, čím bylo dobrodružství na planetě Hillys tak okouzlující.
Nostalgické kouzlo
Zároveň nemá smysl tohle okouzlení po stopadesáté dlouze rozebírat – Beyond Good & Evil zkrátka dělalo na svou dobu spoustu věcí odvážně a neobvykle. Ať už mluvíme o místním pojetí polootevřeného světa, v principu jednoduché, ale zábavné akci, nebo o výborně napsaných postavách v popředí se svou hlavní hrdinkou, která navrch na poměry tehdejších herních protagonistek nosí až podezřele příčetný outfit. V průběhu let si původní hra vysloužila přirovnání třeba ke starším 3D dílům Zeldy. Příbuznost je ale natolik vzdálená, aby se dalo říct, že byla zkrátka navýsost svá.
A svá ostatně zůstává i po těch všech letech. Už úvodní momenty výroční edice dají vzpomenout takzvaným starým dobrým časům, kdy vás hry bez dlouhého vysvětlování uměly vrhnout rovnou do vody. Na druhou stranu se dobová specifika odrážejí i v některých méně příjemných aspektech, jako je plovoucí ovládání a s ním ruku v ruce jdoucí otravná kamera.
Příběh vám nejspíš je buď notoricky známý, anebo vám z něj nechci prozradit příliš mnoho, a tak premisu zkrátím – reportérka na volné noze Jade pomáhá svému strýčkovi Pey’jovi (který je navíc antropomorfní prase) provozovat sirotčinec, na který jednou v noci zaútočí podivní hmyzí mimozemšťané.
Při snaze vydělat si na opravy se Jade přimotá k odbojové skupině IRIS, která se snaží rozmotat konspiraci a souvislost mezi autoritářským vládním režimem a nálety mimozemšťanů. Nechybí zvraty, napětí a vážná témata, ale ani specifický francouzský humor.
Samotný příběh je poměrně přímočarý, elegantně vás ale donutí věnovat se vedlejším úkolům a zdánlivě nepovinným aktivitám, jako jsou třeba závody nebo skořápky. Jade je fotografka a dokumentováním mírumilovné i agresivní fauny si vydělává na živobytí. Mimo jiné také na perly, za které si kupuje vylepšení pro své vznášedlo, díky nimž se může dostávat do dříve nepřístupných lokací.
Kompaktní svět a vedlejší aktivity
Svět tvořený na sebe navazujícími místy je na dnešní poměry vlastně roztomile kompaktní a malý, takže je i přes horší navigaci k navazujícím úkolů celkem těžké se v něm ztratit. Bohužel se přechody mezi lokacemi ani na PS5 neobejdou bez několikasekundového načítání, které zvlášť u malých místností trochu brzdí tempo. V tomto ohledu naopak potěší možnost přeskakovat filmečky, stejně jako automatické ukládání.
Herní náplň vedle průzkumu a fotografování tvoří z většiny mix řešení hádanek, akce na blízko, plošinovkových pasáží a také plížení. Právě na stealthových úsecích se zub času po směru herních mechanismů podepsal asi nejvíc. Ačkoliv dávají smysl z toho hlediska, že Jade rozhodně není žádná superžena, v remasteru je z nich palčivě cítit, že už v původní hře byly trochu navíc. Působí moc natahovaně, nikdy není úplně jasné, kdy je bezpečné opustit úkryt, a nespolupracující kamera s nimi taky moc nepomáhá.
Co se zápletky a obsahové stránky týče, novinky v ní potěší primárně původní fanoušky. Protože Ubisoft druhý díl koncipuje jako prequel, který jedničce předchází o celou generaci, poschovával do nového remasteru předměty upomínající na členy posádky vesmírné lodi Gada. Uslyšíte tak zábavné historky z Jadeina dětství, stejně jako se v novém filmečku dozvíte něco víc o jejím původu. Také si můžete odemknout speedrunový režim a několik alternativních skinů pro Jade, Pey’je a Double H.
Vizuální inovace se ale samozřejmě, jak se na remaster sluší a patří, nezastavily u nových oblečků. Grafický upgrade Beyond Good & Evil sluší, 4K rozlišení a 60 FPS není nikdy na škodu, nasvícení je hezčí a některé textury i modely postav jsou výrazně detailnější než kdy dřív.
Na druhou stranu se tenhle upgrade trochu tluče se zastaralými animacemi, ale celková stylizace pomáhá hře stárnout s trochu větší grácií než dobovým souputníkům, kteří se snažili o fotorealismus. Rozhodně si i po přeleštění uchovává kouzlo a svébytný umělecký styl.
Předzvěst pokračování?
Vlastní porci péče dostal i skvělý soundtrack od Christopha Hérala, větší část z něj se nahrávala znovu a zní stále (opět) výborně. Za sebe můžu říct jen: PROPAGANDA!
Vyloženým fanouškovským servisem je pak skutečně velmi obsáhlá galerie, která vás vezme do zákulisí vzniku původní hry. Není potřeba ji nijak odemykat, archiv je vám k dispozici klidně ještě předtím, než se pustíte do hraní. Z množství konceptů, obrázků a videí se můžete dozvědět o spoustě perliček z vývoje a nevyužitých nápadech. Věděli jste například, že se Jade původně měla jmenovat jinak a Pey’j kvůli věkovému ratingu hry musel odvykat jedné velmi nepříjemné závislosti?
Ať už jste dlouholetí fanoušci, kteří se chytají každé nové naděje, že Beyond Good & Evil 2 skutečně jednou vyjde, nebo jste k původní hře nikdy nepřičichli a chcete Hillys prozkoumat poprvé, ve výroční edici si přijdete na své. I přes některé zastaralé mechanismy a drobné technické nedostatky je z remasteru pořád jasné, proč se tahle svérázná akční adventura stala kultem. Příběh Jade a jejího boje proti útlaku, doplněný skvělým hudebním doprovodem a okouzlujícím vizuálním stylem, zůstává zvláštním způsobem relevantní i po dvaceti letech – jen tedy ne v těch stealthových pasážích.