Beat Cop

Má to duši

Dnešní ráno je ale jiné. Tlustý Mike, policajt, co pro koblihu nejde daleko, si kroutí poslední směnu, a na jeho místo nastupuje Jack Kelly. Ještě nedávno detektiv z oddělení vražd, který se zapletl do případu sahajícího až do vysokých politických kruhů. A to samozřejmě neměl dělat. Skončil na ulici, ale bloček na pokuty a naplnění denní kvóty je ještě jeho nejmenší starost, protože stále čelí vyšetřování kvůli zmizelým diamantům souvisejícím se zmíněným případem, dluží za alimenty, a navíc po něm vyslanci šedých eminencí neustále něco chtějí, jenže on nemá ponětí, co to je. Jak z toho jenom vybruslit? Tři týdny. Tolik máte času na získání důkazů o své nevině.

Od první obrazovky, od prvních vteřin na vás dýchne jedna z hlavních předností hry - její atmosféra. V televizi ranní rozcvička výstavně šťastných cvičitelů v přiléhavých overalech, charakteristické rytmy, monumentální účesy. Tohle jsou osmdesátá léta! Ráno na služebně, policejní šéf od rány, co práská jeden sarkasmus za druhým a s nikým se nemaže, vzájemné strefování se do sebe s kolegy, a pak honem na směnu. Jinými slovy, Beat Cop vám svých prvních deseti minut bezpečně naznačí, co od ní můžete čekat. S láskou tvořené policejní drama o korupci a morálních hodnotách, které ale také bohatě hýří vtipem a nadsázkou.

Tohle je můj rajón

Hra rozehrává své zdánlivě komorní divadlo v hranicích jediné ulice. To, co se ale zpočátku může zdát jako nedostatek nebo nepříjemné omezení, se časem projeví jako jednoznačné pozitivum. Díky malé rozloze si totiž brzy osvojíte polohu všech obchodů a míst, kde se něco děje. Po chvíli se přistihnete, že při hlášení o ozbrojené loupeži v klenotnictví ihned vyrazíte sprintem na místo činu, zatímco ještě před několika herními dny jste horečnatě dohledávali, na jaké adrese ono zlatnictví vlastně je.

Chápete, kam míříme? Poznáte se s obyvateli ulice, vytvoříte si názor na majitele místních krámků a brzy budete svůj rajón znát jak své boty. Samotné okolí na vás navíc reaguje. Lidé vás zdraví jako starého známého, pokud se ukážete být na jejich straně, nebo se budou policisty naopak stranit, když ho budou považovat za nepřítele. Celý tento proces opravdu věrně připomíná skutečný příchod do nové práce, začlenění se a postupné poznávání nového prostředí, což ještě lépe vtáhne do výborné atmosféry a skvěle pomůže vcítit se do role postavy. A to je u adventury samozřejmě zásadní plus, člověk pak celou hru prožívá úplně jinak.

Nejen detektivem

Beat Cop jsme už dvakrát nazvali adventurou, ale je to jen část pravdy. Klasická příběhová hratelnost se mísí s potřebou rozvrhnout si čas. Každý den, kterých máte jen zmiňovaných jedenadvacet, má omezený počet herních hodin. Čas letí kupředu, a pokud něco nestihnete, máte zkrátka smůlu. Druhé šance hra dává jen velmi zřídka.

Do všeho vstupuje ještě finanční prvek. Jack musí krom vlastních záležitostí také poctivě odvádět policejní práci, která spočívá v udělení předepsaného počtu pokut a občasném lapení prchajícího kapsáře. I když, "poctivě" se zde dá považovat za poněkud mnohovýznamové slovo. Řidiče, kteří se chtějí vyhnout tahanicím podstrčenou dvacetidolarovkou pod rukou, potkáte na denním pořádku. Je jen na vás, jestli úplatky přijmete. Vyděláte si tak víc, ale pokud vás při tom uvidí špicl v civilu, šéf si vás za to vychutná.

Na druhou stranu, "s poctivostí nejdál dojdeš" není motto, kterým by se novopečený pochůzkář mohl dovolit řídit. Tedy, ono to jde, ale je to s přehledem nejobtížnější přístup. Funkci gilotiny zde totiž plní již zmiňované alimenty. Jakmile si je nemůžete dovolit, následuje příběhově odůvodněný vyhazov a konec hry. V těchto chvílích Beat Cop lehce připomíná Papers, Please. Nedostatek peněz zde sice neústí v minimalisticky podanou, ale o to procítěnější lidskou tragédii jako v případě arstotzkého pohraničníka, ale princip je stejný a stejně naléhavý.

Až moc pneumatik

Samotné převedení pochůzkářského denního chleba do hratelnosti je ale prvkem, který si zaslouží výtku. Každé ráno vám kapitán sdělí kvótu, kterou je potřeba naplnit. To probíhá obíháním zaparkovaných aut, kontrolou dezénu jejich pneumatik, prohlídkou světel a samozřejmě parkovacího automatu. Jakmile zjistíte nesrovnalost, nešťastníkovi vylepíte flastr, občas se s ním o tom rovnou i pohádáte, a můžete se přesunout o vůz dál.

Problém je, že tato aktivita ukáže vše, co může nabídnout, během zhruba patnácti minut, a pak už je pořád stejná. Zatímco zpočátku se tak jedná o vcelku zajímavé ozvláštnění, později už půjde jen o bezmyšlenkovité nasázení pokut hned po ránu, abyste to měli z krku, a mohli se věnovat sledování daleko zajímavějších příběhových linek. Nejhorší jsou dny, kdy musíte kontrolovat pneumatiky, protože zatímco prošlý parkovací lístek a rozbitá světla poznáte okamžitě, vzorek na gumách je potřeba opravdu ručně zkontrolovat, což je zdlouhavé a nepříjemně to zdržuje.

Někdo by namítl, že to je přeci tvůrčí záměr. Policejní rutina věrně převedená do rutiny herní - a měl by nejspíš pravdu. Příjemnější by ale bylo, kdyby hra rituál pouze naznačila v úvodu a postupem času od něj plynule upouštěla. Umožnilo by to ráznější gradaci děje a silnější zaměření na malé i větší pouliční zápletky, ve kterých Beat Cop exceluje. Místo toho tvůrci na pokutách zbytečně lpí a budou vás jejich stereotypním odklikáním rušit v podstatě až do posledního dne, což není úplně šťastné řešení. Zbytek hry je dost silný na to, abyste kvůli němu repetitivní obíhání zaparkovaných vehiklů překousli, ale zkrátka a dobře, nebylo to potřeba.

Své cesty strůjcem

Hra sice nenabízí absolutní svobodu po vzoru například Westerado, ale i tak je míra volnosti, kterou dostanete, velice uspokojivá. V ulici dochází k mocenským střetům černošských gangů a italské mafie. Můžete se jich účastnit, ale nemusíte. Lze se přidat na jednu stranu, stát pevně jako štít zákona a měřit všem stejným metrem, nebo mít třeba všechny na háku a starat se o sebe. Tak či tak, postranním příběhům, které z vašich voleb vzejdou, náleží jen čistá chvála. Jsou rozmanité, někdy skvěle vtipné, jindy spíš k zamyšlení nebo hraničící s bizarností, ale bez výjimky zajímavé.

V závislosti na projevené přízni či křivdách se samozřejmě formuje i vyznění celé hry, vaše popularita na ulici, mezi znesvářenými frakcemi i mezi kolegy. Rovněž se od toho odvíjí, co vlastně během své třítýdenní pouti zažijete. Pokud se rozhodnete pomoci bezradné dívence s vypátráním její zaběhlé kočky, možná kvůli tomu nestihnete něco zajímavého, co se odehraje na druhé straně ulice, ale jakmile se rozkřikne, že jste žádost o pomoc neodmítli, zase třeba od někoho dostanete tip vedoucí k jinému ději, k jiné scéně, jež byste nezažili, kdybyste dívku i s jejím mazlíčkem ponechali osudu.

Je tedy snad jasné, že během jednoho zhruba osmihodinového dohrání si ani omylem nestihnete projít všechny postranní linky, které se ve hře skrývají. Nestihnete to velice pravděpodobně ani napodruhé. Jednoduchým součtem se tak dostaneme k odhadem čtyřiadvaceti hodinám obsahu a dobré znovuhratelnosti, což je velice solidní výsledek.

Trocha technického trápení

Na bugy, které by hru zásadním způsobem ničily, nenarazíte, ale drobné nepříjemnosti by se našly. Zejména ve druhé polovině příběhu se dá narazit na pár problémů s kontinuitou, kdy se dějové události spustí, aniž by došlo k potřebné příčině, což dokáže řádně zamotat hlavu. Nemůže to ale být důvod k výraznější kritice, protože si stačí jen představit spletitého pavouka, který musel při návrhu příběhu na vývojářské nástěnce znázorňovat všechna možná větvení průběhu hry. Při zpracování tolika možností je přítomnost několika drobným přehmatů odpustitelná.

Ve hře najdete pár pravopisných chyb (hráči alergičtí na nesprávné použití "your" a "you're", byli jste varováni) a rozporů v tom, co postavy říkají, a co se pak opravdu děje. Jedná se hlavně o situace, kdy vám kapitán rozkáže rozdat patnáct pokut, kolegové z auta se posmívají, že máte hodně práce, vždyť těch dvanáct pokut, to je docela nadílka, a nakonec jich musíte udělat třeba čtrnáct. Nepopíráme, že je to maličkost - velice pravděpodobně jde o stopy po ladění hry, kdy se potřebný počet měnil, ale upravit texty už se zapomnělo. Zároveň je to však nesrovnalost, kterou okamžitě odhalíte během jediného hraní. Nemusela tam být.

Kolem a kolem se ale jedná pouze o drobnosti, které na výrazně pozitivním dojmu ze hry nezanechají žádné větší šrámy. Jediným opravdovým nedostatkem, který ale nemusí nutně vadit každému, tak zůstává lpění na nepříliš zajímavém pokutovacím tanečku. I to se ale vytrácí jak zlatavá pára nad pouličním kanálem, když se půvabný i nebezpečný Brooklyn probouzí k životu a vy vykračujete do nového dne v betonové džungli. Atmosféra je zkrátka vynikající, jedinečná, a už jen kvůli ní by Beat Cop stál za zvážení. Přidejte k podmanivé náladě ulice ještě poutavý děj a závěrečné doporučení je jasné. Tahle hra za to stojí.