Beast of Reincarnation

Zničený svět robotů, lidí a přírody

Místní postapokalyptický svět je na poměry JRPG velmi standardní. Máme tu roboty, kteří nejsou tak úplně obyčejné stroje, monstra, která přišla s velkou pohromou, zbytky lidí a samozřejmě výjimečnou hrdinku nakaženou nemocí. Přestože je vyvrhel, slouží jako efektivní likvidátor všech monster, i když není tak úplně jediná. A v přehlídce klišé nechybí ani obří roboti jako dopravní prostředky.

Když vyběhnete mezi rýžová pole, kde leží zhroucené pozůstatky civilizace, a zkřížíte poprvé čepele s roboty a monstry, hra působí skvěle. První výborný dojem podporuje i soundtrack, který působí podobně jako ten v Nier Automata, ostatně porovnávat tyto dvě hry je téměř na místě, protože co dělá tamní cestu androidů nezapomenutelným zážitkem, je zároveň oblastí, kde Beast of Reincarnation selhává na celé čáře.

Příběh trpí roztříštěností vyprávění, skáče z místa na místo, a tím brání nalezení alespoň nějaké cesty a utvoření pouta k postavám. Nejlepším příkladem budiž hned první lokace: Po úvodní misi, která se odehrává v budoucnosti, vás hra vypustí do otevřené mapy, kde lovíte monstrum. Máte s sebou svého věrného psa, ale jen pramálo vám vysvětlí. Po každém kusu hlavního úkolu pak výpravu přeruší vzpomínková pasáž. Krátký, ukecaný úsek něco nastíní a zase vás vyplivne do světa, aniž by naplnil vaše příběhové otázky. Smyčka se opakuje asi třikrát, než se dostanete na konec mapy.

Trochu podezřívám tvůrce, že rozsekaný úvod, který zběžně popíše začátek cesty vaší hrdinky i její setkání se čtyřnohým parťákem, měl původně tvořit celistvý tutoriál. Zvlášť vzhledem k tomu, že vás hra v těchto pasážích za pomocí předpřipravených interakcí učí mechanismy, které vám už předtím vysvětlila kontextovou nápovědou v otevřeném světě. Hlavně by ale pak fungoval mnohem lépe.

Skvěle nicméně ilustruje podivnou rozporuplnost přístupu k celému vyprávění. Tvůrci tahají z rukávu náhodné scény a snaží se jimi zaujmout, ale chybí jim hloubka i cit pro to, kdy je použít. K postavám se vám bude jen těžko vztahovat a i na poměry japonské tvorby působí až moc genericky. Příběhová odhalení jsou potom buď vrcholně očekávatelná, nebo se velice často minou účinkem.

Tempu vyprávění nepomáhá ani to, že se pro něj musíte vracet do svého robotického přepravního prostředku a teprve tam vyslechnout dialogy nebo přijímat hovory. Nutno podotknout, že velká část příběhu se točí kolem toho, že hlavní hrdinka necítí emoce, z čehož je smutná, o scénu později jí v boji ukápnou slzy a tak podobně. Lokace zase nedokáží svůj vizuální potenciál doplnit poutavým pozadím, které by jim dodalo hloubku a často působí jen jako fantaskní expozice bez větší hloubky.

Ostatně nižší kvality scénáře jen podtrhuje oznámení tvůrců, že v něm v rámci patchů hodlají dělat změny. Jen se bojím, že by bylo potřeba mnohem razantnějších zásahů do vyprávění, aby byl příběh skutečně kvalitní. Na druhou stranu se pořád jedná o primárně akční hru, a v tom případě občas stačí velký meč a adrenalinová jízda… jenže ani tady to není vůbec snadné.

Takhle se to nedělá…

Na první dobrou je soubojový systém dechberoucí. Zvládne pomocí stylových úderů vykouzlit akční bitvy, kde o sebe řinčí čepele, vše létá vzduchem a každé odražení nepřátelského úderu cítíte. Ano, souboje jsou z těch náročnějších. Víc než z Dark Souls si ale berou třeba ze Sekira a vlastně bych se vůbec nebál je k dílům od FromSoftware nakonec přirovnávat.

Prim hraje včasné odrážení úderů, protože parírování naplňuje speciální ukazatel, za který váš čtyřnohý společník sesílá kouzla či nabíjí váš meč speciálním efektem, který se liší podle typu zbraně. Jednoduše si kolikrát obyčejnými útoky neškrtnete, protože oponent buď útočí rychleji než vy, nebo vaše výpady sám odráží. Naštěstí okna pro parírování jsou vcelku velice velkorysá, takže nemusíte mít zrovna nejlepší reflexy pod sluncem, aby se stylové cinkání ozývalo během soubojů velice často.

Nečekejte žádná komplikovaná komba, postupně se maximálně naučíte speciální údery, které se liší podle toho, po kolika klasických útocích je aktivujete a kolikrát. Systém je tak vcelku přímočarý. Časem si můžete odemknout další modifikace a vlastně do sebe všechno příjemně zapadá.

Ve hře je tedy přítomné i plížení, které má svůj vlastní vývojový strom, a obstojně se dá pracovat i se střelnými zbraněmi s nejrůznějšími speciálními šípy. Vaše možnosti s každou novou úrovní a rozdělenými body rostou a tam, kde na začátku máte jen možnost někoho bodnout zezadu mečem, ke konci srazíte jednoho, na dalšího pošlete psa a nakonec arénu zaplavíte trnitými rostlinami, které si poradí se zbytkem.

Emma i její psí společník mají dobré synergie a magie zrozená z rostlinné nákazy je stylový doplněk, který působí neokoukaně. Takže si můžeme boj odškrtnout? Kdepak, protože jak jsem říkal, Beast of Reincarnation umí dělat velice dobře jen máloco.

Už v druhé lokaci si zřejmě začnete všímat opakujících se nepřátel z řad robotických golemů a zmutovaných zvířat. Až na pár výjimek další nové řadové oponenty už téměř neuvidíte. Podobné je to i z hlediska obtížnosti - ve hře jsou jen dva druhy nepřátel: Ti, které zvládnete s prstem v nose, a ti, kteří ideálně ovládají kombo o patnácti úderech, ze něhož vás libovolné tři zabijí.

Opravdu mě fascinuje, jak nekonzistentně dokáže Beast of Reincarnation střídat skvělé momenty s těmi vyloženě špatnými. Mechanismy, které jsou boží, s něčím, nad čím nevěřícně kroutíte hlavou.

Každá z polootevřených map funguje do jisté míry podobně. Vstoupíte do ní, potkáte bosse, ten uteče, vy ho hledáte, abyste ho porazili znovu s fází navíc. Tenhle koncept by nemusel být špatný, musíte porazit nejsilnější nakažené, abyste se mohli postavit samotné titulní stvůře. Mohl to být nový Shadow of Collosus s akcí navrch. Jenže oni bossové mají snad všichni stejný útok, kdy zaútočí ve velice podobném vzorci parožím, trny nebo rohy, zprava doleva. Když navíc někdy v půlce hry potkáte v nové mapě bosse z první, který je úplně stejný, je vám až líto promarněného potenciálu.

Chvíli procházíte hrou jako nůž máslem a o několik okamžiků později bezdůvodně trpíte. Většinou ale ani ne kvůli samotné obtížnosti. Kolikrát se mi stalo, že mě nepřátelé prostě detekovali z ničeho nic nebo se kamera rozhodla vyvádět psí kusy a u rychlejších nebo větších nepřátel prostě zabírat úhly, ze kterých pořádně nebylo vidět útoky.

Příkladem za všechny mohou být dva souboje s bossy hned po sobě. První tvořila dvojice obřího monstra a samuraje. Duální bossové jsou odjakživa postrach všech soulslike, Beast je ale zpracoval ukázkově. Přepínal sám kameru na toho, který zrovna sesílal neblokovatelný útok, chvíli jsem bojoval na meče a odrážel série rychlých úderů, chvíli uhýbal plošným květinovým explozím a dalším útokům stvoření proti mně, a i když jsem se zapotil, celé střetnutí bylo epické a skvělé.

V další lokaci přišel na řadu obří býk. Obratná mrcha, u níž se kamera nemohla rozhodnout, kde zakotvit, takže z úhlu za jejím bokem nebyly pořádně vidět útoky rohy. Když útočila, v půlce případů se její útok prohnal nad hlavou hlavní postavy, občas ji trefila správně a jindy úplně ignorovala krytí, protože se zastavila v úhlu, který už hra nepovažovala za vykrytý. Což naopak celé, ne tak těžké střetnutí změnilo ve frustrující sérii smrtí, kdy většinou byla na vině ruleta funkčnosti herních systémů.

Najdi svoji slepici

Průzkum světa je na tom potom vlastně stejně jako zbytek hry. Díky speciálním schopnostem třeba můžete pod nohama ze svých vlasů vytvářet dřevité mosty nebo je používat k přesunu na vysoká místa. Je zábavné využívat vlasové magie k průzkumu i plíživým přepadům. Tedy, dokud vše funguje a nenarazí na designové limitace.

V první řadě třeba kolikrát není jasné, kudy vede cesta k nějakému předmětu, ale vaše vlasové mosty vás dostanou takřka všude, takže prostě metodou pokus-omyl zkusíte všechny, protože identifikace bodů k přitahování taky není ideální.

Asi ve třetí lokaci se najednou objeví neviditelné stěny, kde mapa prostě uprostřed cesty končí. Když jsem se snažil najít jednu truhlu, tak jelikož pády nezpůsobují poškození, prostě jsem pro ni skočil a skončil pod mostem. Dolů to šlo, ale jinak byl z obou stran ohraničený neviditelnou bariérou, která mi zabránila se vrátit zpátky.

Nespočetněkrát jsem zůstal viset kus nad místem dopadu, kde se hrdinka chvilku klepala, než ji pokus přistát odteleportoval na nejbližší volnou plochu. I když jinak jsem vyloženě na glitche nebo další nedodělky nenarazil, tyhle celkový dojem zkazily dostatečně. 

Poschovávané předměty navíc nejsou zrovna inspirativní. Zbraně se liší hlavně speciálním efektem nabitého útoku. Vybavení také není příliš variabilní, příjemně osvěžující jsou prakticky jen kameny, které vám propůjčují pasivní vylepšení podle toho, kolik jich máte stejného typu.

Budete sbírat i suroviny, semínka a vejce na zařízení menšího skleníku ve svém domovském kráčejícím robotovi. Vaření i učení receptů by mohlo být celkem fajn, ale jídlo stejně nabízí jen mizivé bonusy. Máte přes tisíc životů, většina nepřátel vás umí zlikvidovat do pěti úderů, takže to, že vám jídlo přidá dvacet životů navíc, není něco z čeho by si člověk sedl na pozadí. Sochy, které zvyšují nosnost léčidel, zase fungují jen po deseti.

Jediné, co dělá průzkum zároveň snesitelný a zároveň úplně hloupoučký, je váš společník, který všechno kolem prostě vycítí. Pramen jeho čichu vám ukazuje cestu k úkolu, automaticky v okolí detekuje nepřátele i kořist. Je to sice hodný chlapec, ale myslím, že lepší než psí sonar by bylo mít ve hře nápaditý průzkum, který zabaví. Už vzhledem k vlastně brilantnímu pohybu - tedy, jako se vším, když funguje, jak má...

Divná to výprava

Hry bývají špatné, bývají rozbité, ale i zábavné a skvělé. Beast of Reicarnation je opravdu zvláštní kočkopes. Jako by vás chtěl mučit záblesky skvělosti, aby o kus dál předvedl, jak skvěle fungující mechanismy dokáže umně zazdít. Vzápětí vás, jako by se nechumelilo, zase postaví před něco, co vás přikove k židli. Je to popravdě celkem vyčerpávající jízda na horské dráze nadšení, frustrace a otrávenosti.

Kolikrát jsem při hraní přemýšlel, zda existuje vedle eurojanku i jeho asijská obdoba. Protože tím přesně tahle hra je. Její nepopiratelné přednosti a styl umí rozbít spoustou věcí, které dělá vyloženě špatně, nebo příšerně implementuje svoje vlastní nápady.

Bavil jsem se? Kupodivu ano. A ne málo. Třeba kdykoliv jsem rozbil postoj nepřátelského golema a rozpůlil ho ve stylové animaci, abych poslal svého psa urvat hlavu dalšímu. Vlastně nejvíc mě nudily melancholické dialogy o ničem a bizarní scény, jako když si hlavní hrdinka se svým společníkem na znamení propojení propletou ocas a cop přesně ve stylu Avatara. Protože příběhového kýče není nikdy dost. Přesto bych si přál, aby vzniklo pokračování, kde Game Freak neduhy vychytá a já jim urvu ruce, abych si ho mohl zahrát.