Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon

Všichni jsme do určitého věku zcela nevinní, než se v některých z nás něco zlomí a začneme psát novou kapitolu vlastního života ve zcela novém tónu. Hráčů, kteří znají svůdnou čarodějku Bayonettu, sice není zas tak mnoho, ale koho z vás, kdo ji znáte, napadlo někdy nějak více přemýšlet o tom, jak se z Bayonetty vlastně stala Bayonetta?

Tři díly této frenetické, za vlasy přitažené (a to doslova) akce od japonských PlatinumGames dohromady dávají už poměrně komplikované univerzum plné postav, ze kterých se časem vyklubou úplně jiné postavy, jsou tu jejich alternativní verze díky mnohovesmírnosti celého světa… Prostě tuny a tuny reálií, o kterých se v samotných hrách i na internetu dočtete první poslední.

Ale právě dětství titulní čarodějky Umbry zas tak detailně zmapované nebylo. A tak někoho u „moci“ nad značkou napadlo: Pojďme udělat spin-off s malou Bayonettkou. A teď už můžu říct: Díky bohu, že tento na první pohled šílený nápad někdo odkýval.

Dětská nevinnost budoucí královny krásy

Šílený nápad je to z prostého důvodu – Bayonetta je lascivní děva, která se okamžitě zalíbí každému s alespoň minimální slabostí pro černovlásky s brýlemi. Bayonetta se ve své hlavní sérii dostává do takových poloh, které pomalu hraničí se soft pornem, ráda laškuje s přáteli i nepřáteli a pro vzdychání taky nejde daleko.

Cílovka takové hry je pak jasná: Muži a ženy, kterým se líbí sexy dominy. A najednou se v oblíbené sérii této cílovky objevuje hra, u níž se jeden může cítit velmi nepatřičně, že si kdy sám sebe představoval, jak si užívá zaslouženého důchodu na pláži se stále mladou, ale už dospělou Bayonettou.

Hlavní hrdince je totiž ve hře Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon mezi 10 a 11 lety a ještě zdaleka neztratila výše zmiňovanou dětskou nevinnost. Je to prostě mladá slečna, která se stále nehne na krok od svého oblíbeného plyšového kočičáka Cheshira a touží vesměs po jediném – zachránit svou uvězněnou maminku, od níž byla coby potomek zakázaného, nečistého početí odtržená.

Ano, Bayonetta, tedy v tomto věku ještě vlastně Cereza, se už ve svých deseti letech začíná oblékat ve stylu, jaký byste od své dcery očekávali třeba až ve čtrnácti: Černé nadkolenky, černá mini sukénka, černý korzet, dlouhé černé vlasy až na zem a neodmyslitelné brýle. Ano, je to ta Bayonetta, ale zatím ještě ve stojce neroztahuje nohy a nestřílí svými kolty připevněnými ke kotníkům.

Čarodějka v učení

Ona toho Cereza vlastně obecně mnoho nedělá. Je to přece ještě malá holka! Mladá dáma se teprve zaškoluje na čarodějku u své opatrovnice Morgany. Hra vás ale nenechá si dlouho „užívat“ pohodový život v bezpečí u starší čarodějky, jelikož Cereza vyslyší volání ze sna, které jí slibuje opětovné shledání s rodinou, když se vydá do lesa Avalon.

Zprvu nádhernému hvozdu vládnou víly, ale nepředstavujte si ty roztomilé, křehoučké poletuchy. Tohle jsou prapodivné bestie s různým počtem nohou a rukou a přístupem k mnoha zbraním a magiím.

A víte, jak jsem říkal, že je Bayoreza, tedy Cerenetta, no, však vy-víte-kdo, docela bezbranná? Tak jsem vám nelhal, protože k jejím magickým dovednostem zatím patří jen nebojové schopnosti. Umí nechat vyrůst různé rostliny, aby se vám tak otevřela cesta přes propast. A umí nepřátele na pár vteřin přišpendlit na místo svazujícím kouzlem.

Správná Umbra totiž nechá špinavou práci na někom jiném, koho ale může ovládat – na démonovi vyvolaném ze samotného Inferna. Cereza ještě neumí svého démona vyvolat a ovládat, ale okolnosti ji donutí to ještě jednou pořádně zkusit a… celé se to pokazí. Démon je sice na světě, ale převtělený do zmíněného plyšáka a Bayonettka nemá nejmenší tušení, jak ho ze světa zase odvolat.

Pouto, po kterém nikdo netoužil

A démon není žádné přátelské stvoření. Bayonettu nesnáší, chce zpátky domů, touží zabít malou čarodějku. Jenže ouha. Oni jaksi jeden bez druhého nemohou žít. Démon Cheshire čerpá svou sílu z Bayonetty a Bayonetta si bez znalosti bojových kouzel v lese plným vražedných víl moc neporadí.

A tak začíná společné dobrodružství, v němž se Bayonetta marně snaží se stvořením skamarádit, zatímco její nový kamarád jen chce, aby mu už konečně dala pokoj a mohl se dál spokojeně vyhřívat ve svém pekle.

Vztah této prapodivné dvojice je jedním ze stěžejních pilířů příběhu a nejednou jsem si při jeho sledování vzpomněl na Joela a Ellie z The Last of Us, kterému se až překvapivě podobá. Není to ale jen o příběhu, protože spolupráce této dvojky se vlastně propisuje do celkové hratelnosti a je tím hlavním, na co Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon z hlediska mechanismů láká.

Když jedna postava nestačí

Synergie začíná poměrně nevinně. Na levé páčce ovládáte pohyb Bayonetty křivolakým prostředím, zatímco pravou páčkou ovládáte démona Cheshira ukrytého v plyšákovi, kterého máte v náručí. Ten se umí natáhnout dopředu (třeba o metr, metr a půl) a můžete s ním tak například prošmejdit křoviny, ze kterých padá spousta diamantíků určených k vaření lektvarů a vylepšování postavy. Jindy vám pomůže dostat se na hůř dostupná místa, protože Cereza samotná není moc zdatný skokan.

V tomto režimu budete trávit většinu času při pouhém průzkumu spletitého Avalonu, protože je to rychlejší a pohodlnější. Nicméně v soubojích a sofistikovanějších hádankách si chtě nechtě budete muset zvyknout na duální ovládání.

Bayonetta je pořád na levém Joy-Conu a využívá prakticky všechny jeho prvky. A vyvolaný démon, tedy pořádná bestie, v níž se plyšák na pokyn promění, se ovládá na pravém Joy-Conu a opět využívá všechna tlačítka a páčky.

Démon na rozdíl od Cerezy jde na věc brutální silou, po vílách chňape svými pařáty a tesáky. Jenže vy v každou danou chvíli ovládáte oba – na levé páčce Cerezu, na pravé Cheshira. A to klidně v bitevní vřavě.

Chce se po vás, abyste za Bayonettu doběhli dostatečně blízko k nepříteli a podržením tlačítka ZL ho spoutali na místě, zatímco k němu souběžně nabíháte s Cheshirem a zasazujete první rány ZRkem. A nevím, jak vy, ale já mám docela problém dělat víc věcí najednou.

Ovládat dvě postavy naráz, když je Bayonetta vlevo a Cheshire vpravo, ještě jakž takž jde. Ale když se mi v zápalu boje na bojišti prohodí a já vlastně ovládám Bayonettu, která stojí vpravo v aréně levou páčkou a u démona naopak… No, takové situace často vyústí v to, že Bayonetta běží doprava do zdi a démon do leva do zdi v mé ubohé snaze dostat je do středu arény…

Ve dvou se to lépe táhne

Chce to cvik a na ovládání se dá zvyknout. Respektive, tvůrci si naštěstí byli vědomí toho, jak netradiční styl hraní to pro mozek je, takže hra umí být poměrně milosrdná. Reálně stačí na střídačku hrát s jedním nebo druhým. Bayonettou spoutám vílu, pak do ní chvíli rubu démonem, když vidím, že na Bayonettu směřuje nějaký útok, tak jen trochu drknu do její páčky a dál se věnuju bušení do další víly.

Bayonetta se časem naučí používat čtveřici lektvarů, které v boji poskytují různé bonusy. Díky vylepšením ve stromě dovedností se zlepší i její magické dovednosti, ale nikdy si s ní vyloženě nebudete útočit.

Od toho je tu prostě démon, jehož schopnosti můžete rovněž vylepšovat a který se časem naučí i nové živelné podoby, kdy musíte za pochodu navíc uvažovat i o tom, jaká forma bude pro danou bojovou situaci zrovna nejvhodnější.

Přestože jsem byl zprvu ze soubojového systému a mých nespolupracujících palců trochu rozpačitý, nakonec se ukázalo, že těmi pravými kouzelníky jsou tu prostě PlatinumGames. Tihle borci a borkyně prostě vědí, jak udělat třeskutě zábavný, přesný a odměňující soubojový systém. Sakra, vždyť i v tom otřesném Babylon’s Fallu bylo zábavné řezat do nepřátel a tady je kvalita akce jen umocněná originalitou duálního ovládání (jistě, svým způsobem jste něco takového dělali i v Astral Chainu, ale tady je nápad dotažený do konce).

Souboje jsou jednoduše brilantní, byť, pravda, většinu hry docela jednoduché. Do bot mi teklo jen párkrát, abych se následně v samotném závěru hry zapotil způsobem, jaký jsem u hry už dlouho nezažil. Nárůst obtížnosti byl až nesmyslný, ale o to větší jsem měl radost, když jsem po zaslouženém vítězství konečně mohl povolit desítky minut křečovitě svíraný Switch. Po dohrání se navíc odemykají vyšší obtížnosti celé hry.

Metroidvania plná hádanek

Ovládání dvou postav najednou není jen devízou soubojů. Při průzkumu světa, který není vyloženě otevřený, jsme spíše v oblasti metroidvanií, se často musíte rozdělit, abyste mohli pokročit dále.

Ve hře nechybí slušné množství takzvaných Tír na nÓgů (z irské mytologie jde o zrcadlový obraz pozemského světa, což je ve hře graficky moc hezky vystihnuté).

Jedná se o uzavřené sekvence, kde většinou dojde na nějaký ten souboj v aréně tu a tam následovaný nějakým puzzlem, z nichž jsou nejšílenější ty exempláře, kde si obě postavy musí navzájem pomáhat zpovzdálí otevíráním dveří a vytvářením mostků, zatímco jim na paty dýchá nějaké smrtonosné zlo. V takové chvíli se možná ještě více než v soubojích ukáže, jak jste na tom s ovládáním dvou postav pod tlakem.

Z výše řečeného už vám jistě vyplynulo, co je vlastně Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon za hru. Je to akční adventura říznutá metroidvanií. Máte tu průzkum světa, který neustále překvapuje svými poutavými prostředími (v němž je ale pekelně těžké se nějak orientovat i za použití pokroucených map). Máte tu hádanky, hrátky s živly a souboje.

A taky tu máte nepovinné zacházky za truhličkami, vylepšování postavy díky jejich obsahu, smysl vracet se na dříve nedostupná místa a požehnaně sběratelských předmětů, z nichž zejména svitky poskytují obrovské množství čtiva dále prohlubujícího příběh a reálie světa Bayonetty.

Byla jednou jedna Bayonetta

Příběh jako takový je víc než slušný, i když se většinu hry zdá předvídatelný. Má ale v rukávu spoustu překvapivých zvratů, pár nečekaných postav, na ně napojené menší příběhové odbočky, všechny ale propletené s hlavní zápletkou alternující známé mytologie.

Navíc je vyprávěný překrásným pohádkovým stylem a v pořádných dávkách. Každou chvíli vaše hraní přeruší otevírající se kniha a na jejích stránkách sledujete částečně rozpohybované obrazy, které se postupně na každé stránce knihy vykreslují a pomalounku je doplňuje text.

Text, který většinou vypráví konejšivým hlasem jakási vypravěčka, aby jí občas při přímé řeči vzala slovo samotná Cereza, zatímco dabing samotného démona je takovou třešničkou na dortu, protože se o něj postaral opět vypravěčka, jen hlubším hlasem.

Dabing hry je jednoduše famózní, zejména z Cerezy je její mladistvost, nevinnost a naivita pořádně cítit a vždy mě dokázala přikovat k židli v očekávání, co se té nebohé holčičce, která se stýskáním po mamince dostala do víru velmi prapodivných událostí, ještě může stát. A jak z tohohle vybruslí tentokrát?!

Ukázkový spin-off

Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon vás prostě nestihne nudit. Uhrane vás originální hratelností, nadchne pestrobarevným světem, který je naplněný neotřelými nápady k prasknutí, vaše ušní bubínky budou jihnout pod fantastickým pohádkovým soundtrackem, který mi dal vzpomenout na famózní hudební doprovod série Trine a celkově se prostě a jednoduše budete z plna hrdla bavit.

První spin-off série Bayonetta je velmi odvážný a já jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Ukázalo se, že velmi netradiční ovládání je sice zpočátku bolestivé, ale odpustíte mu to, protože otevírá dveře dokořán něčemu úplně novému.

A zároveň je teď už nanejvýš jasné, že Bayonetta nepotřebuje dávat na odiv své vnady, aby všem dokázala, jak je skvělá. Už ve svých deseti letech má pro strach uděláno, vyráží po hlavě za dobrodružstvím a má takovou sílu, že pokud se z tohoto experimentu nestane vlastní plnohodnotná série jdoucí bok po boku s dosavadní trilogií, tak budu snad ještě zklamanější než po absolvování toho Babylon’s Fallu, po němž jsem se skutečně obával, zda PlatinumGames už nedošel dech. Ale tady je důkaz, že v sobě cit pro zábavné hry pořád mají.

Je toho ještě strašně moc, o čem bych si s vámi souvislosti s Bayonetta Origins: Cereza and the Lost Demon chtěl popovídat, ale to už bych musel zabíhat až příliš do detailů příběhu a jeho postav a budu mnohem radši, když si tohle všechno odhalíte sami a budete stejně jako já překvapení, co všechno se v této malé, ale svým způsobem velké hře vlastně řeší. S Cerezou a Cheshirem jsem strávil přes 10 hodin a vynechal zhruba čtvrtinu vedlejšího obsahu, takže na poměry série je zákoutí k prozkoumávání a příběhů k odkrývání opravdu dost.

Pusťte se do toho, tahle netradiční pohádková akce opravdu stojí za to. Ať už jste fanoušky Bayonetty, nebo se jimi díky tomuto jinému přístupu teprve stanete.