Bayonetta 3

Těšení a doufání je ale konečně za námi, Bayonetta na svých pistolových podpatcích úspěšně doběhla do cíle a v pátek se s ní budete moci potkat i vy. Nakonec to dopadlo dobře, i když v některých aspektech hra bohužel poněkud ztrácí. K tomu se ale dostaneme až později.

Tvůrci se v novém díle rozhodli vsadit na koncept mnohovesmíru, který jim v mnoha ohledech rozvazuje ruce. Mohou vám díky tomu hned na začátku naservírovat velice šokující moment, který se jim ale právě díky existenci jiných dimenzí povede ladně vyřešit.

Bystřejší mezi vámi možná už pochopili, že v prvních minutách uvidíme Bayonettu zemřít. Její kolegyně, čarodějná novicka Viola s punkovou vizáží, nicméně stihne uniknout do jiného vesmíru a potkat se tady s našimi starými známými.

Nestyda a přátelé

Samozřejmě nechybí barman a obchodník se zbraněmi Rodin, který se na scéně objeví ve velmi nedůstojném oblečku. Hned v úvodních minutách také Bayonettu po vzoru druhého dílu doprovází její velkohubý poskok Enzo, který tolik miluje svoje auto.

K první skutečné potyčce s nepřáteli dojde na palubě luxusní jachty, kde Bayonetta kromě svižných pohybů předvede i nevídanou schopnost velmi rychle vyřešit nedostatečnou garderobu. Poté se ovšem hra urve ze řetězů a protáhne vás sérií zběsilých a neuvěřitelných scén, mezi kterými průlet mezi bortícími se mrakodrapy na zádech obřího démona působí jako ta nejpříčetnější a nejzákladnější varianta.

Bayonetta je sexy a ví to o sobě, a to do té míry, že to dává prakticky neustále najevo. Samozřejmě se neobejde bez svých typických lízátek a kroutivých vítězných tanečků. Magické neposedné vlasy, které zpravidla tvoří magický základ jejích outfitů, se čas od času rozepnou do kouzelné bouře, která hrdinku na chvíli ponechá takřka v rouše Evině a velmi časté dvojsmysly a sexuální narážky působí v dnešní době, kdy si západní studia dávají velký pozor na korektní zpracování různých témat, skoro jako zjevení.

I třetí díl je vlastně velice nevkusný, stejně jako ty předchozí je takový ale přiznaně a cíleně. S Bayonettinou okouzlující drzostí dělá na puritány dlouhý nos a vysmívá se jim přítomností režimu Naive Angel, který si mohou zapnout, pokud je pro ně odhalená kůže až příliš explicitní. Neumím si ovšem stejně moc představit, proč by lidé s averzí vůči sexu tuhle hru vůbec zapínali, přeci jen je vaším hlavním cílem v soubojích dosáhnout vrcholu o síle několika gigatun.

Otroci z pekel

Co se základní hratelnosti týče, budou tu veteráni jako doma, Bayonetta 3 je v zásadě rubačkou ze staré školy, která se zaměřuje na řetězení rozličných komb, propojování boje na blízko a na dálku a samozřejmě i na ladné úhyby, jejichž patřičné načasování spustí zpomalený režim Witch Time, ve kterém můžete zlobivce ještě více potrestat. Během nahrávacích časů si můžete vyzkoušet různé kombinace úderů rukama i nohama, samozřejmě budete využívat i palné zbraně, vznášet se s nepřáteli do vzduchu, nebo je naopak drtivě srážet k zemi. Nenechte se zmást ladnými křivkami, tahle holka s pekelně dlouhýma nohama má neskutečnou páru.

Pokud ovšem Bayonettina hrubá síla přeci jen nestačí, přichází na řadu novinka v podobě vyvolávání démonů. Ti tentokrát přiběhnou na zavolání, kdykoli si zamanete (a máte na to dostatek energie). Přes zmáčknutí jednoho z triggerů si přivoláte některé z mnoha děsivých monster, nad jehož činy následně převezmete nadvládu. Démonů je ve hře solidní množství, postupně si je odemykáte po jednotlivých kapitolách a každý se hodí do trochu jiné situace. Opratě nasadíte třeba monstróznímu pavoukovi, ale také démonickému vlaku nebo spoře oděné motýlí paní.

Musím se přiznat, že jsem si zrovna na tenhle mechanismus musel trochu zvykat, protože třeba masivní démon připomínající Godzillu, kterého dostanete ze začátku, je extrémně pomalý a jako takový stojí v přímém rozporu s hraním za samotnou Bayonettu. Jeho údery jsou sice drtivé, ale docela dlouho trvá, než monstrum rozhýbete, a tak jsem se na něj zprvu raději moc nespoléhal. Nakonec se ale ukázalo, že jsou tito pomocníci naprosto perfektním přídavkem k hratelnosti a do celkového obrazu nové Bayonetty výborně sedí.

Pro začátečníky i pokročilé

O soubojích obecně se dá hovořit pouze v superlativech, ostatně tvoří to zdaleka nejdůležitější, co Bayonetta 3 přináší na stůl. Ze hry je na hony cítit ono léty pilované mistrovství, jehož v PlatinumGames napříč svou existencí dosáhli. Hru si užijí běžní hráči, kteří neoplývají zvláštním skillem a chtějí prostě jen zábavnou rubačku, i ti, kteří hodlají vymačkat ze soubojového systému maximum, najít ta nejsilnější a optimální komba a posbírat nejvyšší hodnocení v jednotlivých soubojích. Bayonetta 3 představuje ideální balanc v hratelnosti pro obě skupiny hráčů, a pokud máte k žánru blízko, neměli byste vůbec váhat.

V novém díle také došlo k nafouknutí jednotlivých lokací. Pořád platí, že v rámci jednotlivých misí vás čeká několik „arén“, v nichž je třeba překonat skupinku protivníků, mimo ně ale máte svobodu v prozkoumávání, hledání skrytých bonusů či sběratelných předmětů, případně plnění vedlejších misí a výzev.

Ve hře navíc nebudete ovládat jen Bayonettu, k dispozici dostanete i zmíněnou Violu, jejíž soubojový systém je podstatně odlišný a spoléhá se mnohem víc na pomalejší, ale silné útoky. Dojde i na starou známou čarodějku Jeanne, kterou od zkušené kolegyně odlišuje především způsob spouštění zpomalování času, na který si patrně taky budete muset nějaký čas zvykat.

Jednou z největších deviz nového dílu je zběsilé tempo, v němž na vás vývojáři chrlí stále bizarnější nápady, ještě bombastičtější a pompéznější scény a zdánlivě smrtící situace, ze kterých ovšem naše hrdinka vyjde pouze s pobaveným úsměškem a lízátkem v koutku úst. 

PlatinumGames navíc vytahují z rukávu trumf, který si do jisté míry vyzkoušeli už v pět let starém Nier: Automata, a čas od času úplně změní žánr. Těšit se můžete na topdown střílení, nejlepším příkladem jsou ale mise, které vás hodí do 2,5D pohledu z boku, která připomene třeba další switchovou pecku Metroid.

Ani chvilka nudy

Výsledkem je bohatý mix, díky kterému se v rámci zhruba patnácti hodin nemáte šanci začít nudit a díky velkému množství obsahu není vůbec vyloučeno, že se ke hraní okamžitě budete chtít vrátit. Znovu je třeba podotknout, že Bayonetta 3 evidentně vznikala pro fanoušky žánru, a pokud s ním nemáte žádné zkušenosti, případně vás z jakéhokoli důvodu nezaujaly předchozí díly série, pak vězte, že trojka je zkrátka větší, bombastičtější, ještě víc utržená ze řetězu a nespoutaná, ale v jádru pořád identická hra. Jen na ni byly nalepeny nové herní mechanismy, které ji obohacují, ale nijak zvlášť nemění.

Největší bolestí, která mě při hraní prakticky po celou dobu provázela, nepadá tak úplně na bedra PlatinumGames, ale spíše platformu, na kterou svou hru vydali. Je to právě Bayonetta 3, která mě definitivně utvrdila v jasném přesvědčení, že Switch má své nejlepší roky za sebou a že je nejvyšší čas, abychom dostali o něco silnějšího nástupce nebo aspoň hardwarovou revizi pro náročnější hráče.

Samozřejmě jsou hry, které i na Switchi mohou stále vypadat velice pěkně (ideálním příkladem budiž nedávné pokračování dobrodružství Maria a šílených králíků). Zběsilá akce, ve které se na scéně děje bezpočet věcí naráz a vy se přitom ve všem tom galimatyáši potřebujete zorientovat, ovšem mezi takové hry nepatří.

Jdi spát, dědo

Prvně jsem Bayonettu 3 rozehrál v handheldovém režimu, a ačkoli je malý displej samozřejmě velkorysý vůči lecjakým anachronismům, problém nastal v momentě, kdy mi lítá holomajzna na obrazovce začala připomínat spíš změť náhodných pixelů, ze kterých jsem mnohdy jen s obtížemi lovil nějaké styčné body. Tento problém může samozřejmě být ryze subjektivní, netrpím ovšem nějakými zásadními zrakovými obtížemi a nárazy na limity konzole zkrátka vývojáři v zájmu zachování plynulosti řeší snížením grafické kvality.

Pokud připojíte Switch do docku a pustíte si hru na dnes standardní 65“ televizi, čeká vás výlet do časů PlayStationu 3. Chvíli vás to sice nostalgicky zahřeje u srdíčka, ale vzápětí si budete klást palčivou otázku, jak by taková Bayonetta mohla vypadat na kompetentním hardware. Je zjevné, že se technické oddělení PlatinumGames snažilo, seč mohlo, ve výsledku jsem se ale opakovaně přistihl u vroucného přání, aby se Bayonetta třeba po vzoru Monster Hunteru někdy v budoucnosti vymanila z omezujících hranic platformové exkluzivity a přinesla díl na moderní PC a konzole, kde by nám mohla vytřít zrak.

Slovo by se dalo ztratit i o příběhu, který tentokrát drží pohromadě o něco lépe než dřív. Bylo by ale mylné se domnívat, že funguje jako cokoli víc než jen výplň mezi jednotlivými souboji a důvod, proč kolem sebe Bayonetta mrštně hází nohama. Dobré je, že vyprávění drží tempo se zběsilostí samotné hry a jeho vyvrcholení je v rámci možností (a potřeb) dostatečně uspokojivé.

Hlas pro novou éru

To poslední, k čemu bych se snad ještě chtěl vyjádřit, je úroveň dabingu. Možná jste zaregistrovali kontroverzi, kterou kolem hry (a své osoby) rozpoutala Hellena Taylor, jež propůjčila svůj hlas hrdince v minulosti. V aktuálním díle ji nahrazuje Jennifer Hale, známá mimo jiné jako ženská verze velitele Sheparda z Mass Effectu, ale i z mnoha jiných význačných herních i filmových rolí.

V Bayonettě 3 každopádně odvedla skvělou práci. Perfektně vystihla tón i charakterové rysy, které jsou pro hrdinku zásadní, a prakticky okamžitě se etablovala jako takřka dokonalá náhrada. Myslím, že tím by se celá ta trapná událost mohla uzavřít.

Hudba je mimochodem slušná, ale na mou milovanou ústřední skladbu „Tomorrow is Mine“ ze dvojky bohužel nemá.

Bayonetta 3 je konečně tady a nezklamala prakticky v ničem. Dostali jsme přesně to, co nám PlatinumGames slíbili, s dostatkem novinek a nápadů, hratelností, která umí očarovat začátečníky i veterány a tempem, které je tak rychlé jako kroucení Bayonettina zadečku při vítězných tancích. Škoda jen hardwarových omezení platformy, která ale naštěstí ze zážitku odkrajují jen kousek.