Battlefield V

Příliš krátké povídky

Jádrem každého Battlefieldu je jeho multiplayer, kde si vzájemně s láskou posílají olovo desítky znepřátelených hráčů. Ale ještě než se společně vrhneme do rozbombardovaného Rotterdamu nebo slunečnicových polí poblíž Arrasu, musíme se podívat na singleplayerovou kampaň. Ta tady na rozdíl od CoD: Black Ops 4 je, což je fajn. Ale dech vám nevyrazí, což fajn není.

Formát War Stories, tedy krátkých „povídek“ složených jen z několika misí, bude povědomý všem hráčům Battlefieldu 1. Nezamlouval se nám tehdy, nezamlouvá se nám ani teď. Na tak krátkém prostoru, kdy celou minikampaň můžete dohrát třeba za dvě hodiny, zkrátka není dost času na vybudování příběhu se začátkem, prostředkem a koncem. A už vůbec si nestihnete vytvořit jakýkoli vztah k postavám.

Jsou všechny tak nějak povrchně sympatické, to ano. Brit Billy Bridger, který se spolu s předchůdci britských speciálních jednotek vylodil na severu Afriky, aby tam rozséval chaos v německém týlu. Norská rebelka Solveig, co se snaží sabotovat výrobu atomové bomby. A francouzský koloniální voják Deme, jehož hrdinství je podkopáno všudypřítomným rasismem.

Jenže to jsou spíš náznaky postav načrtnuté v náznacích příběhů. Marketing Battlefieldu se chlubí „lidským dramatem na pozadí globálního konfliktu“, ale neumíme si představit, z koho by War Stories mohly vyždímat aspoň trochu emocí.

Určitou hodnotu můžou mít pro všechny hráče se zájmem o druhoválečnou historii. Všechny kampaně jsou totiž tak trochu inspirované skutečnými událostmi a hra se vám pokaždé snaží nakukat, že máte před očima v podstatě dokument. To je samozřejmě totální nesmysl, protože ani Hollywood by si nevymyslel tak přestřelené scénáře, ale stejně je fajn pro jednou opustit normandské pláže a radši se účastnit málo známé operace Dragoon.

Drama, nebo akční film?

Všechny kampaně se však potýkají se dvěma zásadními problémy. Jeden je už zmiňovaná béčkovost a neuvěřitelně supermanské výkony postav, které velice ostře kontrastují se smutnou hudbou, vyjadřováním úcty padlým a skutečnými fakty, která si přečtete na začátku a na konci. A druhý souvisí se starou dobrou hratelností.

Oba problémy jsou jasně vidět v kampani za Billyho Bridgera. Nejdřív tu máme příběh, v němž dva britští vojáci vyhodí do vzduchu část německé základny. Proti tomu bychom ještě nic neměli – ve střílečce prostě musíte být tak trochu Rambové. Ale když pak oba Angličani odolávají nájezdům desítek německých obrněných vozidel, všechna je postupně šrotují, do toho z repráků pouštějí „Tipperary“ a ještě si k tomu hlasitě zpívají, je to scéna spíš jako z Monty Pythonů než vážně míněné hry.

Hratelnost taky pokulhává. Všechny kampaně si hodně zakládají na plížení a tiché eliminaci co největšího počtu nepřátel, než se začne střílet. Plazíte se po mapách, vrážíte nepřátelům nože do zad a hledáte alternativní přístupové cesty, skoro jako byste hráli nového Wolfensteina. Jenže velmi brzy si uvědomíte, že Battlefield V na něco takového prostě není stavěný.

Základem dobré stealth hry jsou promyšleně navržené úrovně, které vás vedou, aniž byste to vlastně věděli, a limitují vás, aniž byste si toho všimli. Jenže v Battelfieldu V jsou mapy chaotické a neohraničené, takže se vám několikrát za misi stane, že vás ze zdánlivě skvělé pozice vyžene hláška: „Vraťte se zpátky do bojového prostoru.“ Billy sice může obcházet základnu Luftwaffe ze všech stran a zkoumat, kudy by tam vniknul, ale když se pokusí obejít tenhle kámen, aby měl lepší výhled, už to z nějakého důvodu nejde.

Hloupí géniové

Nepřátelé jsou někdy tupí a někdy zase nesmyslně vševědoucí. V norské kampani za sympatickou lyžařku Solveig, která mimochodem na svých kouscích dřeva dokáže skočit z třicetimetrové výšky na tvrdé kameny, aniž by se jí něco stalo, jsme to zažili nesčetněkrát.

Naivní německý idiot se nechá vylákat do temné uličky, kam mu hodíte pískací zařízení, a ani se nedívá kolem sebe. To je ještě v pořádku. Horší je, když pak toho idiota netrefíte prvním vrhacím nožem, on se otočí, všimne si vás, nestihne ani vykřiknout, ani vystřelit, a vy mu do hrdla hodíte druhý nůž. A zbytek jeho hlídky, který nemá sebemenší důvod tušit, že se stalo něco špatného? Ten najednou naprosto přesně ví, kde jste.

Jó, být odbojářem nebyl žádný med. To takhle někoho trošičku neopatrně odkráglujete, aniž by vás někdo kromě oběti viděl, a schováte se do nejhlubší díry v okolí, kde vás nikdo nemá šanci odhalit. No a než se nadějete, už vám na hlavu padají salvy z minometů. Nepřátelé vůbec neoperují s tím, kde vás viděli naposledy. Nemůžete se jim kalkulovaně ukázat a přilákat je, jen abyste je pak obešli. Jsou vševidoucí jako Sauronovo oko.

Takhle se dobrá stealth hra nedělá, ale naštěstí se ze všech prekérních situací vždycky můžete vystřílet. Vážně vždycky, i když vám hra klade na srdce, ať se hlavně proboha nenecháte vidět, jinak že je jistojistě po vás. Billy se plíží kolem základny, když ho náhle načape patrola. Šup za kámen, vytáhnout samopal, vystřílet patrolu, vystřílet pár posil, jde se dál.

Je to snadné, protože zbytek základny jasně slyšitelné výstřely nevzburcují. Vždycky se na vás vrhne jen přesně daná skupina nepřátel. Vy tak slyšíte, jak si Němci o dům dál povídají, ale oni neslyší, že zrovna hlasitě odstřelujete jejich kamarády.

Dejte mi pořádnou řež

Proto nám nakonec přišla nejstravitelnější asi francouzská kampaň, která vás jako jediná vrhne do opravdové bitvy. Billy i Solveig jsou osamělí vlci lovící početnou kořist. Deme je součástí celé divize, která se snaží dobýt Němci hájený hrad. Utíkáte do svahu, půdu u vašich nohou kropí kulomety, kamarádi vám umírají před očima, ale zároveň se bez jejich pomoci neobejdete, pokud chcete vytlačit nekonečné zástupy zakopaných Němců…

Radši bychom v Demeho kůži odehráli plnohodnotný příběh a obětovali Afriku a s těžkým srdcem i Norsko, i když tím nechceme říct, že by snad francouzská War Story byla dokonalá. Opět objevíte zdánlivě naprosto skvělý prostor, kudy by se daly nepřátelské síly obejít v krásném obchvatu. A hra vám opět napíše, ať se okamžitě vrátíte, odkud jste přišli, jinak že jste dezertéři. Je to líné a vytrhne vás to z celkem obstojně budované iluze, že kolem vás zuří nefalšovaná válečná vřava.

Kampaně by potřebovaly i další menší dodělávky, například možnost odtáhnout mrtvá těla, což je ve stealth hře, kterou se singleplayer Battlefieldu V snaží být, dost zásadní aktivita. A hezké by byly i manuální savy, protože checkpointy tu jsou rozmístěné někdy až šíleně daleko od sebe a smrt vás může posunout třeba o dvacet minut nazpět.

Postupem času začala hodně vadit i taková drobnost, jako je přepínání na dalekohled. Držíte v ruce pistoli, protože u pušky vám došly náboje. Dáte si dalekohled k očím, omrknete nepřátelské pozice, pak ho odložíte – a v ruce najednou držíte pušku místo pistole, protože zbraň se vždycky přepne na tu primární. Několikrát jsme kvůli tomu umřeli, když během pozorování přišel Němec, začal střílet a my na něj automaticky vytáhli nepoužitelnou zbraň.

Taky máme dost velký problém s ultimátními nepřáteli, na které v kampani čas od času narazíte. Jsou to těžce obrnění plamenometčíci, kteří na rozdíl od svých řadových bratří vydrží neskutečné množství poškození. Jednou jsme měli možnost provést příjemný experiment, když se jeden takový terminátor zasekl o šutr. Narvali jsme mu do hlavy osm kulek z Kar98k. Zabila ho až ta devátá.

Invaze hmyzu

A pak ty bugy. Ó, ty bugy, přátelé. Některé jsou kosmetického rázu, jako když s sebou mrtvá těla nepřátel směšně škubou nebo po zásahu odletí pět metrů do vzduchu, případně když se zasekne celá hra a pomůže jí jedině alt+Tab. Jiné jsou o dost závažnější. Měli jsme se v kůži Solveig sejít se svou kolegyní na jakémsi mostě. Obešli jsme všechny německé hlídky, aniž by nás kdo zpozoroval, dorazili na místo, ale kolegyně nikde.

Tak jsme se chtěli vrátit tam, kde jsme ji nechali, a všechny hlídky, které jsme prve obešli, stejně jako mrtvá těla, co jsme po sobě zanechali – fuč. A milá odbojářská spolupracovnice? Tu jsme našli zaseklou tam, kde jsme se rozloučili. Chvíli jsme řešili, co máme dělat, pak jsme se liduprázdným Norskem bezradně vrátili zpátky na most, a hle! Ta šikovná žena se tam mezitím teleportovala.

Kampaně ale navzdory všem svým divným chybám mají něco do sebe a jsme rádi, že je Battlefield nabízí. Lepší, že tu jsou, než kdyby tu nebyly, to je jisté. Zaprvé jsou vážně krásné a nabízejí dech beroucí výjevy, zvlášť ta skandinávská se svou polární září a oslepujícím bílým sněhem. A zadruhé jsou všechny postavy moc pěkně zahrané a nadabované ve svém vlastním mateřském jazyce. Éterem zní norština, němčina, africká francouzština i poctivý londýnský slang. A to pomáhá.

Prosím, pomozte, umírám (dnes podvacáté)

Hodnocení kampaně jsme věnovali hodně prostoru, ačkoli jsme na začátku avizovali, že jádro hry je jinde. Jenže ony se mnohé výtky ze singlu vlastně dotýkají i multiplayeru. Třeba bug se škubajícími těly si užijete i ve hře více hráčů, jen nemějte strach. A to samé platí o zvláštní disonanci toho, co doopravdy děláte, a toho, co se vám hra snaží nakukat.

Mulťák Battlefieldu je bláznivá zábava, kde lidé běhají a skáčou se samopaly, drandí si to v tancích, rozsévají kolem sebe střely z Panzerfaustu a dost často to omylem narvou do skály v bombardéru. Je to střílečka v duchu Michaela Baye. Je tedy trochu zvláštní, jak se hra snaží působit reálně a krvavě. Když vás někdo zabije, ještě můžete chvíli volat o pomoc, než vykrvácíte. Váš voják volá maminku, chce domů, prosí o záchranu, a pokud nikdo nepřijde, umře. Vy se samozřejmě okamžitě znovuzrodíte, ale divná pachuť z voyeuristického sledování lidského utrpení zůstává.

Trošku píchnout se tímhle způsobem dá i do Grand Operations, což je jinak vynikající přídavek a pravděpodobně ten nejlepší způsob, jak si multiplayer v Battlefieldu užít. Jde o na několik operačních dní rozdělené akce, které se vyvíjejí podle toho, jak se jednotlivým týmům daří. Britové zničí německá děla při nočním výsadku v Narviku a další ráno dobývají oslabeného nepřítele. Nebo se jim to nepovede a mají k dispozici méně posil, protože německá děla zničila jejich invazní loďstvo.

Je to vážně pěkný a variabilní mód, ve kterém chvíli dobýváte vlajky, chvíli ničíte cíle, chvíli se prostě snažíte přežít. Ale i tady nás občas zamrzelo, že hra jako by úplně nevěděla, čím chce být. Před každou mapou vás na chvíli zdrží chvilka vyprávění, které vám vysvětlí, co že se to historicky vzato právě děje. Němci útočí na Rotterdam a Britové je spolu s Holanďany musí zastavit. Fajn, jdeme na to.

Jenže to, že údajně bojujete v konkrétním momentu na konkrétním bojišti druhé světové války, je podkopáno mnoha ústupky zábavnější hratelnosti. Jsme asi jedni z mála, kterým to bude vadit, ale i tak: moc se nám nelíbí, že na Rotterdam útočí Němci vybavení Breny a Lee Enfieldkami a proti nim stojí banda Britů s StG 44. Hráči si stejně jako v Battlefieldu 1 můžou vybrat libovolnou výzbroj nehledě na to, za jakou stranu bojují.

Chápeme, že to dává smysl z hlediska vyvážení obou stran, ale stejně jsme si nakonec svou výbavu upravili tak, aby naši britští vojáci nosili spojenecké zbraně a němečtí aby měli ty německé. Možnosti, jak si své třídy nastavit, jsou naštěstí dost rozsáhlé, takže se nemusíte bát, že byste museli hrát se zbraní, kterou nechcete. Můžete si vybrat i to, zda budete žena, nebo muž, jaký typ uniformy budete nosit, můžete si na zbraně napatlat barvičky, vzít si počmáranou plynovou masku… Je to druhá světová očima herního průmyslu 21. století.

Ať žijí tanky

Nic z toho vám určitě nezabrání, abyste si hru užili. Na výběr je dost herních módů, přijatelná osmička velkých map, a ona to skoro ani nemůže nebýt švanda, když kolem sebe na obří ploše běhá šedesát naštvaných chlapů (či žen) a ustřeluje si navzájem hlavy, a to nejenom ručními zbraněmi.

Battlefield má oproti konkurenci, ať už CoD nebo některým nezávislým střílečkám, velkou výhodu. Jakmile vás hraní začne nudit, můžete si ho lusknutím prstů upravit k nepoznání. Chvíli hrajete za assaulta, ničíte vozidla a na blízko jste skoro nezničitelní. Pak si přepnete na recona, který hlavně odstřeluje z dálky – pozor, právě zásahem z pušky teď odhalíte nepřítele svému týmu, místo aby na to bylo speciální tlačítko, případně musíte vytáhnout dalekohled, který má k dispozici jen tahle třída.

No a když vás omrzí být mizerným pěšákem, co se brodí v bahně nebo sněhu, tak zkrátka sednete do letadla. Nebo do džípu. Nebo do obrněného transportéru. Nebo do sice pomalého, ale zato extrémně smrtícího Tigera, kam se narvou i vaši kamarádi. Vy budete řídit a pálit z kanónu, oni se mezitím postarají o kulomety. Dobrý pocit ze spolupráce je podtržený narůstajícím množstvím killů.

Obecně vzato nám však spolupráce s náhodnými lidmi zas tak moc nefungovala. Ano, medikové a supporti kolem sebe rozhazují lékárničky a náboje, přičemž obojí je teď klíčové, když každý život začínáte s pouhými třemi zásobníky a léčíte se ručně pomocí zmíněných lékáren. Ale že by tým někdy reagoval, když jsme mu přikázali bránit konkrétní pozici, protože bylo úplně jasné, že tudy povede příští útok, to tedy ne. I proto valná většina zápasů připomínala spíš nekoordinovanou hru na honěnou než strategicky řízenou vojenskou operaci.

Tím neříkáme, že vaše malá družinka o čtyřech lidech je k ničemu, to v žádném případě. Hodí se přesně ve chvíli, kdy chcete řádně obsloužit vozidlo, a taky je skvělé, že vás kterýkoliv ze tří parťáků může oživit, aniž by to musel být medik. Je lepší mít kámoše nablízku, jen bychom být vámi radši nepočítali s tím, že budou bránit bod nebo na něj útočit, i když je to v tu chvíli evidentně jediné správné řešení.

Aspoň že se o defenzivu můžete celkem efektivně postarat sami. U opěrných bodů na sebe lze naskládat pytle s pískem, rozvinout ostnatý drát a připravit další pěkné nástrahy, které vám pomůžou odrazit nepřátelský útok. Akorát se tedy mnohokrát stalo, že jsme u nějaké vlajky vytvořili neprostupnou pevnost smrti a pak zjistili, že jsme u onoho bodu sami, protože všichni kámoši odběhli někoho zastřelit, načež nás odpráskla první skvadra nepřátel a zabrala pro svůj tým plody naší práce.

Bude toho víc

Ačkoli toho ve hře v současnosti není málo, rozhodně je pozitivní, že se chystá další obsah. Těšíme se na příští kampaň, ve které si netradičně zahrajete za posádku německého tanku, a nové mapy se taky vždycky hodí. Battlefield V tedy může jedině růst do krásy, zvlášť pokud budou tvůrci zároveň pracovat na likvidaci bugů.

Kdo kašle na historickou přesnost a má chuť na grandiózní zážitek z druhé světové, kde může dělat skoro cokoliv a užít si opravdu spektakulární grafiku, destrukci a počet hráčů, ten by měl po Battlefieldu sáhnout. Pravděpodobně se do něj zamiluje. Pokud to tedy zároveň není člověk, kterého snadno vytočí bugy a divná designová rozhodnutí. V tom případě se bojíme, že půjde o aférku na jednu noc.