Battlefield 6

Předem, aby bylo jasné z jaké pozice ke hře přistupuji, považuji v rámci moderních Battlefieldů za vrchol Battlefield 3 a Battlefield 1. Ten první pro dechberoucí reset a bezprecedentní nastavení nové laťky v rámci multiplayerových stříleček, ten druhý pro odvahu, tempo, nápaditost, styl a neopakovatelné charisma. Takže proti těmto dvěma se teď musí Battlefield 6 popasovat nejen s nemalým očekáváním na návrat zvěstovatele masivních online bitev, ale také s rolí zachránce celého žánru, který se čím dál tím víc noří do hlubin oceánu vycházejících z battle royale, ve kterém komplexnější polní taktika ustupuje instantní uchopitelnosti v podobě prostých, ale funkčních pravidel.

Styl bez pozlátka nevkusného kabaretu

Nu a netvařme se, že tu není ještě hlavní konkurent, značka Call of Duty, která čím dál tím usilovněji pracuje na tom, aby se stala určitou verzí multiversa jako Fortnite – v kulisách stále se zmenšujících a stále se zrychlujících map a přestřelek, ve kterých vám běhá Niki Minaj nebo Alucard. V rukách třímají fialové pulsující zbraně a když váš zabijí, zahraje třetí nejpopulárnější song aktuální hitparády MTV, nabídne se animace veselého oblečku s banánem a nabídka, jestli si nechcete koupit energeťák, ke kterému je připsaný kód na speciální optiku ve tvaru plechovky. Ne, Call of Duty by si s moderním či seriózním stylem války nikdo nespletl.

Což je přesně ten důvod, proč vypadá Battlefield 6 tak, jak vypadá. Zcela záměrně a chladnokrevně cílí na hráče, kteří mají výše zmíněného dost a chtějí si užít vojenskou střílečku s vojenským feelem, kde vám nebudou teabagující adolescenti kazit vaši večerní hodinovou seanci. V EA si řekl „ten-four“ a ještě než se vydali do ropou ušpiněné náruče, pověřili moderním přerodem dvojici Zampella-West, která paradoxně stála u zrodu moderního úspěchu Call of Duty. Ne ale toho s operativcem Myšákem Mickeym, ale především legendárnímu držáku Call of Duty: Modern Warfare 2. A tenhle rukopis je tu znát, ať už v dobrém, nebo špatném.

Kampaň… ne, kampaň si nechám až na konec, protože nestojí za vaši pozornost a pokud jste tenhle článek rozečetli kvůli tomu, že vás zajímá jen kampaň, mohu vám s klidem říct, že nestojí za vaše peníze a za váš čas. Vážně. Kampaň ve čtyřce jsem považoval za nepovedenou, ale vedle tohohle je to druhá Četa.

Vztah, který stojí na základech

Multiplayer, inu, to je něco úplně jiného. Vrací se v plné parádě. Vojenský styl, který nikde neslevuje ze svých zelených genů a nikdy se nesnižuje k podbízivému, líbivému, popkulturnímu mišmaši. Battlefield Studios ví, co chtějí a také ví, na koho cílí, jak jsme si řekli. Zároveň ale tuší, že nemohou sázet jen na oslovení starých harcovníků Battlefieldu. Chtějí a musí ukousnout část koláče hráčů Call of Duty, kteří přišli ke značce s vizí military akce a nyní marně hledají onu military část, protože není přes pastelkové barvy a ADHD hratelnost už vidět. Navíc je jasné, že Zampella s Westem mají svůj rukopis a vtisknou ho do titulu, což se i stalo.

Když jsem po první, lehce rozladěné hodince, chtěl nějak vtisknout své myšlenky na papír, napadlo mě „Battlefield of Duty,“ protože na první dobrou byla hra příliš zběsilá, příliš frenetická, příliš vítězila rychlost a hopkání nad promyšleným postupem a pořád jsem se myšlenkami vracel na břehy Canakkale a ruiny Caricynu. Šlo ale především o klasický šok, kdy se mé zpomalené reflexy musely přepnout na vyšší rychlost mladíčků a hlavně hráčů, kteří měli pár hodin střílení náskok. Navíc jsem prakticky neznal mapy a nevěděl jsem, kudy si hledat cestičky, místa a obchvaty. Hopsalo se už v Battlefieldu 1942…

Neznamená to samozřejmě, že by hra nebyla prosta vlivů CoD: MW2, naopak. Tu mi Battlefield 6 evokuje nejvíc, ovšem především v tom dobrém. Pokud bych měl vytknout jednu z nemnoha věcí, je to velikost map. I ty největší by vy starých Battlefieldech fungovaly spíš v rámci středních a velmi obtížně se tu hledá otevřenější prostor. Na jednu stranu vám už nehrozí to, že se naspawnujete na základně a pak dvě minuty běžíte, abyste se dostali do akce. Na druhou je akce rychlá, chaotická a díky prvkům map soustředěná vždy na nějaký bod.

Mapa ani malá, ani velká

Aby bylo jasné, nejsou malé ve smyslu map pozdních Call of Duty nebo některých kultovních masakrů jako byl milované i nenáviděné Metro v trojce. Málokdy ale máte pocit obrovského, rozsáhlého bojiště, kde jste jen jedním z mravenečků. Pořád je tu ale dost místa na to, abyste, hlavně v módech Escalation nebo Conquest, hezky našli cestu kolem a pěkně potichu začali obsazovat bod, zatímco se na vás hrnou překvapení nepřátelé s tím, kdo že jim to leze do zelí. Tím spíš když se na vás naspawnují kolegové z týmu a najednou se dynamika bojiště mění.

Zároveň nemohu pominout to, že jsem si z aktuální nabídky map nenašel žádnou zamilovanou. Operation Firestorm je sice klasika, ale k ní jsem nikdy extra láskou neplanul, vysloveně mne irituje Mahattan Bridge, který je sice krásný, ale členění mi prostě nesedí. Tak nakonec nacházím útěchu primárně ve familiárností Siege of Cairo v Egyptě, kde celý komplex působí příjemným short-midrange stylem boje a půvabných uličkách Gibraltaru, které mají za pozadí menší ekologickou katastrofu – prostě se na celou tu destrukci hezky dívá a nejsnáze se mi pamatují jednotlivé body.

Co se týče té destrukce, je vidět velmi pečlivá práce s tím, co může podléhat poškození a co ne. Rozhodně ne všechny budovy a objekty jsou zničitelné, ale během hraní by vás to nikdy nenapadlo. Vše se postupně ničí a opotřebovává tím správným tempem, kdy si vzpomenete, jak na začátku byla mapa ucelená a na konci se brodíte valy z cihel a dalších trosek. Destrukce prostředí navíc funguje dobře i jako herní prvek. Dělá vám problém ostřelovač ve věží za pytli s pískem? Stačí jedna raketa, klidně „jen“ technikova protitanková, a voilá, pytle jsou pryč. Stejně tak mohou zmizet patra, podlahy, zdi… pomáhá to atmosféře i dynamice, s jakou se mění prostředí.

Fluidní identita

Když zmiňuji technika. Nově jsou ve hře jen čtyři povolání – Assault, Engineer, Support a Recon. Do Supporta se spojil medik a chlapík s lehkým kulometem a extra náboji. Chvíli jsem remcal, ale je to celkem logická volba. Tím spíš, že nyní mohou všichni vojáci oživovat padlé. Jen Support to se svým defibrilátorem umí takřka instantně, zatímco běžný voják musí vpíchnout adrenalinovou injekci, které fakt trvá, než padlého dostane na nohy. Můžete ale toho padlého vojáka táhnout pryč, což je jak velmi filmové a cool, tak především užitečné, protože lze zbytek oživování provést za rohem, a ne pod plnou palbou. Samozřejmě by potěšilo, kdyby to hráči ve hře, kde jde primárně o neumírání a tickety, tohle dělali častěji, ale to je už asi klasická stížnost na všechny online střílečky.

Zajímavým prvkem jsou zbraně, které už nejsou omezené povoláními (krom speciálních módů), a tak si můžete opravdu ke svému vojákovi dát cokoliv vás napadne. Což sice zní přesíleně, ale ve skutečnosti to hodně otevírá možnosti, jak danou třídu hrát. Osobně třeba rád hraji v různých hrách předsunutého Recona (protože po milionech oživení s medikem vždycky chci něco nového), a tak jsem hodně experimentoval s hraním s SMG, kdy se mohu tiše plížit, spotovat a klást miny. Nakonec jsem došel k tomu, že mi nejvíc sedne DMR, kde se nemusím držet tak zpátky jako se sniperkou a zároveň není nutné čelit všem assaultům s aktuálně problematickou brokovnicí, která vás vypne na jednu ránu.

Zbraně a střelba z nich jsou tím nejlepším, čím se může Battlefield 6 pochlubit. Pušky i pistole mají svou váhu, střelba je pěkně ostrá, musíte hezky počítat s balistickou křivkou, a především je prostě radost střílet. Což je u střílečky celkem klíčová součást zážitku. Máte pocit, že záleží jak na vašich volbách konkrétní zbraně pro konkrétní situaci, ale také jejím vylepšení, které si postupně odemykáte a mění její vlastnosti jako zpětný ráz a podobně. A ne, nejsou tu žádné loot boxy, pěkně si vše odemykáte levelováním svého účtu, jednotlivých tříd a plněním výzev.

Je to kampaň, nebo ztráta času a dat?

Největší výzvou je ovšem dokončit kampaň. Tedy naštěstí „nemusíter“, ale když už hru recenzuji, nedalo mi to. Chápu, že vývoj kampaně byl problematický, jak se ostatně tamtamy zmiňovaly už měsíce zpátky. Ale někdy je možná lepší nic. Krátká, uondaná, bezkrevná vyprávěnka o vojácích NATO, kteří čelí ozbrojené organizaci Pax Armata (ke které, jak si všimnete během krátkého a nesmyslného úvodu, dezertovalo i Slovensko, Maďarsko a půlka Balkánu) nemá co říct. Co hůř, nemá ani co předvést. Postavy jsou prakticky neexistující paňácové s prázdnými dialogy, nepřátelé a jejich motivace bohužel stejně tak. Já nechci, aby se tu objevil ekvivalent Bad Company 2, i když by to bylo hezké, ale kampaň je prostě zoufale vágní a nerozhodnutá, co vlastně chce dělat, krom splnění povinné kolonky.

Kde jsou časy Killzone 2, Modern Warfare, i ten za kampaň kritizovaný Battlefield 3 je atmosférou a příběhem někdo absolutně jinde. Budu sice ohrnovat nos nad novými díly Call of Duty, ale ty alespoň mají zajímavé zasazení a nějaký pokus o filmové záporáky. Tady zůstávají jen nekonečné vlny nepřátel, ne až tak bombastické akční scény v hezké grafice a pocit, že místo tohohle jste mohli hrát multiplayer. Což byste měli udělat. Battlefield nebyl nikdy o kampani a tady to platí trojnásob. Radši jděte běhat s ostatními hráči.

Jak vám asi došlo, nejsem do Battlefieldu 6 naprosto zamilovaný. Mám ho rád, ale prostě se těžko vzdává starých lásek jako byla především jednička. Ale i přes mé výhrady, především na mapy, platí jedna věc.:Funguje styl „tak ještě jednu hru a jdu.“ Protože když vše šlape jak má, bojujete o každou budovu, čekáte na moment, kdy se zeď odporu prolomí, najednou musíte zničit tank, který se vám vřítil do přirozeně budovaného perimetru, kdy umíráte a ožíváte… je to prostě nejlepší válečná střílečka na trhu, která nemá konkurenci.

Headshot

A je jedno, že si říkáte, že tahle mapa mohla být větší, že čas na zabití by si zasloužil zvednou tak o třicet procent, a že jsme fakt nepotřebovali slidování, které stejně slouží jen jako úlitba nováčkům z Call of Duty, ale nemá vlastně velký efekt na bojišti. Příjemná je i optimalizace, kdy na mé velmi průměrné sestavě s Nvidia 2080 Super běžela v 1080p hra na Ultra s FPS mezi 50-60 a na redakční sestavě s 5080 nebyl problém popustit stavidla rozlišení a držet si tak důležité FPS. Popravdě ale pro prožitek plně stačí 1080p. Hra je krásná a ozvučení brilantní, jak je u téhle série zvykem. Můžete se v klidu orientovat podle prostorového zvuku, což má svou roli nejen v bojích na blízko, ale i když třeba potřebujete identifikovat, jestli bzučení odražených střel snipera patří zrovna vaší hlavě.

Možná to není bezpodmínečná láska, ale je to začátek krásného přátelství.