BattleBit Remastered

Když se začal BattleBit šířit jako lavina skrz hráčskou komunitu, nevěnoval jsem mu zprvu příliš pozornosti. Kompetitivních stříleček s rozkošnou grafikou, ve kterých se můžu nechat vysvačit od třináctiletých dítek s přemírou volného času, je koneckonců až příliš. Jenže stále další a další indicie mě vedly k tomu, že zrovna tohle bych si možná neměl nechat ujít. V očích mnohých se totiž BattleBit stal „Battlefieldem, kdyby byl Battlefield dobrý,“ a hlavně se hra začala jevit mnohem dospěleji, než jsem podle prvotního dojmu očekával. Rozhodl jsem se tedy nechat naverbovat mezi další pajduláky s velkou hranatou hlavou a vydal se do vřavy bitvy tak velké, jak jen moderní online střílečky dovolí.

Nepřehnaná velkolepost

Velikost bitev je hlavní bernou mincí BattleBitu. Na úctyhodně velkých a hlavně nesmírně členitých mapách, kde se střídá kompaktní městská zástavba s přírodou, industriálními prostory a volnými prostranstvími, si to mezi sebou může rozdat až 254 hráčů. Půlka jako Rusové, druhá půlka jako Američani, ale tím veškeré rozdíly mezi frakcemi končí. O tom, co si kdo vezme do akce, rozhoduje primárně systém rankingu a úspěchy, které zaznamenáváte s jednotlivými zbraněmi.

V tomhle ohledu BattleBitu oproti „velkým“ PvP střílečkám nic nechybí. Taky tady svůj profil postupně levelujete a můžete si dopřávat postupně čím dál větší výběr čím dál pěknějších věcí pro svou postavu. Pointa je ale v tom, že na rozdíl od Battlefieldu nebo Call of Duty nemá BattleBit tendece věci zbytečně překombinovat do stavu, kdy vám levelování vlastně otráví.

Dost ale vedlejších mechanismů, s těmi můžete strávit spoustu času, jestli se do BattleBit rozhodnete sami nastoupit. Tou nejpodstatnější složkou je přece samotná hratelnost a dopředu prozradím, že na mě BattleBit zapůsobil jako svěží průvan v kategorii, kterou jsem už delší dobu vnímal jako zatuchlou. Žánr FPS miluji nadevše, ale honit se s desítkami cizinců po velkých mapách v PvP hrách mě přestalo bavit tehdy, když se v Insurgency poprvé objevil kooperativní režim.

Bitevní pole nedopřává odpočinku

BattleBit ale v PvP režimu (žádný jiný vlastně nemá) funguje na jedničku. Hra je svižná, akční, na mapě se neustále děje strašná spousta věcí a jediný okamžik, kdy si můžete na chvíli vydechnout, nastává, když vás někdo sestřelí a vy koukáte, zda se dočkáte medika, nebo si přivodíte smrt rovnou a během pár sekund se v dalším životě objevíte u kolegy z čety přímo u bitevní vřavy. Tedy pokud onen kolega zrovna aktivně nebojuje.

Hra celkem inteligentně reguluje, aby vás neoživila přímo za zády nic netušícího nepřítele, a před tím samým chrání i vás. Souvisí s tím i fakt, že jsem během těch několika hodin, co jsem v BattleBitu zatím nahrál, nezaznamenal jediný vážnější bug.

Palba do vlastních se promíjí a svoje spolubojovníky vidíte i skrz zeď, což se může zdát na jednu stranu jako strašlivé zjednodušení, na stranu druhou ale můžete rozjet válečnou vřavu naplno. Pár dobře mířenými hody plastické trhaviny nebo ještě lépe mířenou rachejtlí vyslanou z RPG můžete na mapě ničit cokoliv, co není samotný terén. Nepohodlné stromy, za nimiž se kryjí nepřátele, zdi, ale i celé domy se pod náporem vašich zbraní poslušně odporoučí k zemi.

Vypjaté situace, kdy bráníte budovu, kam se nepřátelé dobývají skrz zdi, a kdy se s partou týmových kolegů při padnutí vzájemně odtahujete za překážky, abyste si poskytli první pomoc a mohli bránit dál, fungují prostě skvěle. Stejně tak působí skvěle i momenty, kdy se do hry na velké mapě vloží tanky, auta s kulomety, drony a helikoptéry. Vozidla a technika vnáší další a další rotyku do už tak bujarého chaosu.

Já se ale přiznám, že mě to všechno stejně nejvíc baví pozorovat zpovzdálí. Skrz puškohled. S prstem na spoušti odstřelovačky. Otázku zbraní spousta moderních online stříleček trestuhodně zanedbává, BattleBit ale i do téhle oblasti přináší pozoruhodnou propracovanost a smysl pro detail. Principy střelby tady fungují stejně jako ve střílečkách, které si realističnost zbraní kladou jako jeden z nosných prvků.

Střelecká nirvána

Taky tady se náboje počítají zvlášť pro každý zásobník, přičemž zbytky střeliva z poloprázdných zásobníků si můžete sjednotit do jednoho. Nechybí ani systém pomalého a rychlého přebití, kdy se smíte rozhodnout, jestli si stávající zásobník se zbytkem nábojů ponecháte, nebo ho v zájmu rychlosti zahodíte na zem.

Modely zbraní sice nevypadají překrásně – jako koneckonců celá hra – je v nich ale vidět věrnost konkrétním předlohám. Každou zbraň si navíc můžete osadit příslušenstvím, které ne zcela nerealisticky promění její vlastnosti, a samozřejmě i zaměřovači. Puškohledy a kolimátory jdou různě kombinovat, a pak lze kolečkem myši přeskakovat mezi jednotlivými mířidly. Míří se pochopitelně výhradně „ADS“, tedy se zalícením. Když nemáte zalíceno, používá hra „plovoucí“ mušku, neuchycenou na střed obrazovky. V neposlední řadě je velkým nadstandardem v rámci kategorie i funkční balistika.

Tak jako u jiných her, které to myslí se střelbou vážně, určuje i v BattleBitu trajektorii vašich střel osa hlavně. To znamená, že pokud se kryjete za překážkou, kterou přehlédnete kolimátorem, může se velmi snadno stát, že při výstřelu střelíte přímo do ní. Při střelbě na větší dálku pak musíte patřičně nadsadit, případně doregulovat nástřelovou vzdálenost. Odstřelování i střelba celkově jsou v BattleBitu nesmírně komplexní a uspokojivou záležitostí, působící snad až trochu nepatřičně ve hře, která se na první pohled komplexně vůbec netváří.

Právě to je faktor, kde BattleBit exceluje snad úplně nejvíc. Jde o hru, která na první pohled vypadá, jako by „neuměla do pěti počítat,“ a vlastně ani při druhém pohledu nenabízí nic moc nového. Jde o čistě PvP střílečku s úplně standardními herními módy i rolemi jednotlivých hráčů, která na papíře vyniká snad jenom počtem hráčů a zničitelností objektů na obřích mapách.

Jenže jakmile zabřednete hlouběji, rychle zjistíte, že úplně každý obsažený prvek je propracovaný a dotažený s až úzkostlivým smyslem pro detail. Navíc dohromady fungují jako jeden mimořádně vyladěný celek, který autoři ostatně ladí za pochodu – hra je v předběžném přístupu a spousta věcí se teprve chystá.

Když odhlédnete od grafiky (která ale vlastně není špatná, je jen záměrně jednoduchá, aby neodváděla pozornost od toho důležitého), je BattleBit jednou z nejlepších multiplayerových PvP stříleček současnosti. Dokonce k sobě zvládá přitáhnout i odrostlé hráče, kteří si místo zběsilého nahánění po bojištích ve hrách radši pěkně zastřílí. Je to zkrátka jeden z těch vzácných příběhů, kdy pár nadšenců přišlo do kategorie ovládané velkými značkami a ukázalo jim všem, jak se to má správně dělat.