Banishers: Ghosts of New Eden

Nešťastná láska

Antea Duarte a Red mac Raith tvoří velmi nezvyklý pár, alespoň na poměry 17. století v New Edenu (ve skutečnosti Nová Anglie). Její tmavá pleť ji odsuzuje k nedůvěřivým pohledům a náhodní kolemjdoucí ji v duchu současných tradic považují za služku rezavého Skota, to na nich ale není to nejzvláštnější. Kromě lásky je totiž pojí také povolání, v jejich případě možná spíš poslání. Jsou totiž vymítači, specialisté na zahánění zlých duchů, lámání kleteb a ukládání neklidných duší k věčnému spánku. 

Do New Edenu přijíždějí na pozvání svého dávného přítele, místního pastora, jehož stádečko sužuje velmi, velmi zlá kletba. Když na pobřeží poprvé převezmete kontrolu nad Anteou a vydáte se směrem k osadě, kde se přistěhovalci do nového světa snaží vykřesat živobytí, budete si asi pomlaskávat nad atmosférou, která by se dala krájet. Na konci bahnité cesty stojí souboj hrubých stavení s dominantním dřevěným kostelíkem, nad kterým nádherně svítí obrovský měsíc. Často jsem na tenhle moment vzpomínal, protože se mu hře bohužel co do celkového dojmu už napříště nepovedlo přiblížit, ale nechci předbíhat.

Po krátkém úvodu se ukáže, že problémy městečka jsou větší, než by si dva protřelí vymítači (a opravdu jsou protřelí, navštívili dokonce i tuzemský hrad Houska) představovali, což se projeví hlavně tím, že Antea zemře úplně a Red skoro. Skotského patriota s absolutně stereotypním přízvukem naštěstí vypiplá zpět k životu záhadné mladé děvče, pro Anteu by to ale bývala byla konečná, kdyby se ovšem Red v patnácti nerozhodl, že duchařina je pro něj jasná volba.

A tady přichází jeden ze zásadních zvratů, který mi vrtal hlavu po celou dobu hraní, stejně jako fakt, že si sice místní obyvatelé nekonečně stěžují na hrozné počasí a absenci slunce, ale vy se imrvére pohybujete po paprsky zalitých paloučcích. Antea totiž sice v úvodu nemá kdoví kolik času na nějakou výraznou expozici, jedno je ale jasné - své povolání bere smrtelně vážně a co se týče nakládání s dušemi mrtvých, je velmi zásadová a nekompromisně trvá na tom, že pod jejím dohledem tu žádná ektoplazmatická entita exhibovat nebude.

Zase ty volby

Aby ovšem Don't Nod dostál své pověsti, postaví před vás důležitou volbu, která následně ovlivní, jak budete řešit různé duchařské případy a jak to s Anteou nakonec dopadne. Aniž bych zacházel do přílišných podrobností, existuje způsob, jakým Anteu vrátit zpátky mezi živé. Je za to ale třeba zaplatit vysokou cenu a z toho mála, co o vymítačce víme, by s tím za života absolutně nesouhlasila. Její duch ale nepotřebuje žádné zvláštní přemlouvání, a pokud se opravdu rozhodnete pro cestu temnoty, řekne (parafrázovaně) „tak jo“ a jde se na věc.

Banishers jsou duchovním nástupcem pár let starého Vampyra, který nastavoval morální volby velmi podobně. I zde se samozřejmě můžete rozhodnout jinak a s vědomím, že svou lásku už nikdy nesevřete v náručí, pracovat spíše ke spáse její duše a věčnému spočinutí.

Abyste rozuměli, příběh je protkaný menšími paranormálními případy, které Red s nemrtvou (a pro ostatní neviditelnou a neslyšitelnou) Anteou budou muset řešit. V New Edenu duchové a kletby trápí spoustu lidí, velká většina z nich si ale nechce přiznat, že na tom nese svůj podíl. Díky tomu se mohou na zdánlivě banálních případech scenáristé trochu vyřádit a ukázat, že ne vždy je vše tak, jak se na první pohled zdá. Po úspěšném vyřešení případu máte na výběr, jak situaci rozlousknete. Buď se nějakým způsobem vypořádáte s duchem zemřelého, nebo potrestáte živého viníka vysátím jeho životní esence, kterou následně zkonzumuje milá zlatá Antea na cestě ke znovuzrození. 

Vyprávění hraje prim

Musím uznat, že řada malých příběhů se autorům velmi povedla a hlavně je jejich vyznění zřídka černobílé, a tak často dávají všechna řešení nějaký smysl. Samozřejmě, pokud jste se rozhodli odsuzovat osadníky k smrti pro dobro své družky, je vám asi vcelku putna, jaké měli pohnutky, protože za svůj spravedlivý soud schováváte sobecké motivy. 

Právě příběh, shromažďování důkazů a odhalování lidských (čato velmi pochopitelných) selhání je nejsilnější stránkou hry. Samozřejmě nejde o kdovíjaký narativní epos, ale celému vyznění velmi pomáhá lákavé a jinak trestuhodně nevyužívané zasazení mezi puritánské přistěhovalce v Americe. Podobně jako Vampyr jsou ale i Banishers zároveň akčním RPG, to abyste se náhodou bez soubojů nezačali nudit. 

Musím říct, že vlastně moc nechápu, proč se vývojáři nevěnují raději čistokrevným adventurám a v případě Banishers nezkusili něco ve stylu okultního Sherlocka, jakého dělají Frogwares. Rozumím tomu, že s nálepkou „akční RPG“ se dá očekávat vyšší počet prodaných kusů, otázkou ale je, jestli jsou díky soubojům Banishers lepší hrou. 

Zbytečná akce

Soubojový systém se dá zkratkovitě popsat jako souls-light. Je tu klasický lehký a těžký útok, později dostanete střelnou zbraň, můžete samozřejmě i uskakovat nebo se bránit. Svou ruku k dílu může přidat i Antea (do které se můžete během hraní kdykoli přepnout a vidět svět z její nemrtvé perspektivy, nacházet nové stopy a podobně) a hra obsahuje RPG systém se stromy dovedností či vylepšováním vybavení. 

Problém tkví především v tom, že souboje jsou nesmírně triviální, na střední obtížnost prakticky nemáte šanci umřít, a i když nejsou vyloženě nezábavné, často působí spíš dojmem časové výplně. Co na tom, že můžete odemykat nové schopnosti, sbírat nové zbraně, vylepšovat si kdesi cosi a řešit, jak v boji přepínat mezi postavami, když nic z toho reálně nepotřebujete dělat a prakticky celou hru si vystačíte s tím, co dostanete do začátku? V momentě, kdy Red dostane mušketu, je vymalováno a díky rychlému přebíjení se ze hry stane simulátor headshotů s občasným úskokem a rychlým mečovým kombem. 

Dojde i na souboje s bossy, kteří opět nepředstavují žádnou výraznou výzvu, byť jsou aspoň občas vizuálně působiví a mohou mít i slušné příběhové pozadí, jako například Bestie v části se dvěma sestrami a nešťastnou karavanou. Za celou dobu se mi povedlo umřít asi dvakrát, hra vás navíc neustále zásobuje dostatečným množstvím materiálu a prakticky nikdy vás skutečně nezatlačí do kouta.

Abyste kromě reflexů potrápili i šedou kůru mozkovou, čas od času dojde na nějakou tu environmentální hádanku, žádné velké zákysy ale nečekejte. Díky všeobecné jednoduchosti nicméně Banishers aspoň příjemně ubíhají a vlastně se dohromady i příjemně hrají, jen by dle mého skromného úsudku mohla hra klást větší důraz na ty aspekty, kterým Don't Nod rozumí mnohem lépe než akci.

Víc temnoty!

Otázku atmosféry už jsem mírně nakousl, přijde mi ale rozhodně nešťastné, že duchařský příběh na pozadí divoké, neprobádané země, o které si mohou vyjukaní osadníci vykládat všechny možné děsivé příběhy, nezpůsobí ani na okamžik jakékoliv mrazení v zádech. Autorům se bohužel vizuálně, ale ani třeba chováním NPC nepovedlo vykreslit atmosféru obecného zmaru a strachu zasetého do srdcí Bohem opuštěných lidiček, choulících se za chatrnými stěnami svých obydlí.

Chybí tu ty skutečně temné, hluboké a lidskou nohou stále ještě málo prošlápnuté lesy, chtělo by to desaturovat barvy, přidat mlhu a šeď, ze které bude vyloženě cítit plížící se chlad, zlo a nebezpečí. Vývojářský tým si měl uspořádat společné promítání Čarodějnice od Roberta Eggerse a udělat si z něj důkladné výpisky.

Musím nicméně pochválit originální námět s mrtvou láskou, zejména proto, že Antea i Red disponují skvělým scénářem i dabingem. Pravidelně spolu rozebírají aktuální události a navzájem mohou poskytovat jiný úhel pohledu na konání účastníků děje. Obecně jsou herecké výkony na velmi slušné úrovni, hudba je naopak poměrně nevýrazná. Na hudebním doprovodu se bohužel tentokrát nepodílel Olivier Derivière.

Hru jsem absolvoval na sestavě s procesorem i9-12900 a grafickou kartou Geforce RTX 4080. Při maximálním nastavení v nativním 4K bez DLSS a Frame Generation jsem se pohyboval v průměru kolem 100 FPS, se zapnutým upscalem a generováním snímků pak mezi 130-140 FPS. Mimochodem, zkoušel jsem hrát i na svém super ultrawide monitoru, ale ačkoliv hra nabízí jeho nativní rozlišení 5120x1440, zobrazuje se pouze v normálním ultrawide s černými pruhy na bocích, což se mi nepodařilo nijak vyřešit.

Během recenzování se také projevoval nepříjemný problém Unreal Enginu 5, a sice pravidelný stuttering, který bez ohledu na uzamčení snímkovací frekvence každých několik sekund citelně zasekl plynulost. Aktualizace ale tuto potíž zvládla vyřešit, vy byste tedy už měli hrát bez problémů. Na žádné významné bugy nebo glitche jsem při hraní nenarazil.

Celkově hra vypadá slušně, jedním dechem je ale třeba dodat, že na současný standard nedosahuje a úplně klidně bych si ji uměl představit na konci životního cyklu minulé generace konzolí. Některé textury jsou až nepochopitelně rozplizlé a polootevřený svět ve skutečnosti tvoří lineární tunely s konkrétními místy průchodu, podobně jako třeba ve druhém Zaklínači. 

Banishers rozhodně nejsou špatnou hrou a umějí vyprávět poutavé příběhy, zároveň se ale taky nejedná o žádnou pecku, pro kterou byste museli okamžitě běžet do obchodu bez čekání na slevu. Don't Nod přinesl solidní titul, v žádném ohledu se mu ale nepovedlo překročit svůj stín a popularitu, jakou kdysi získal díky Life is Strange, s Banishers určitě nepřiživí.