Baldur's Gate: Siege of Dragonspear

Hned jak vás ale přejde záchvat nostalgie, uvědomíte si krutou pravdu o tom, jak funguje paměť a čas. Vaši přátelé se možná nezměnili, ale svět kolem vás ano. Kdysi dávno bylo úplně v pořádku procházet se po krajině vykreslené v upřímně dost zakrnělé grafice. Vůbec vám nevadilo pětkrát za sebou osm hodin odpočívat uprostřed podzemí, jen abyste se mohli jakž takž vyléčit ze svých zranění. Ani jste si neuvědomili šílenou nepřátelskost a nepřehlednost celého uživatelského rozhraní a ovládání.

Něco vylepšit jde, něco ne

Vývojáři ze studia Beamdog dokázali do hry vnést opravdu nezanedbatelný počet vylepšení, i když si jich na první pohled možná ani nevšimnete. Některá z nich pocházejí už z přepracované Enhanced Edice původní hry, která vyšla roku 2012, ale teď jsou konečně zabalená do jednotného a kompletního balíčku.

Srozumitelnější deník, ukazatele zdraví, spousta možností včetně nového stupně obtížnosti, o něco přehlednější a použitelnější rozhraní, naprosto bleskové ukládání i nahrávání, to všechno vám rozhodně vylepší zážitek ze hry. I tak vás ale čeká časté skřípání zubů, když narazíte na jednu ze stovek věcí, jejichž otravnosti se nikdo nevěnoval. Například vám nedoporučujeme si hru nějak víc přibližovat. Ona to není žádná Crysis ani zdálky, natož při maximálním zoomu.

Co je hlavní? Hlavní je příběh!

Cílem Siege of Dragonspear asi nikdy nebylo vyhrávat ocenění za technické provedení. Hraje se to slušně, což autorům nejspíš stačí. Protože oni vás hlavně chtějí provést příběhem, který pro vás připravili. Ten má za úkol propojit události prvního a druhého Balduru. A znalci vědí, že rozhodně je co propojovat, protože mezi oběma hrami existuje taková narativní mezera, že byste v ní mohli ubytovat rodinku půlorků.

Takže se připravte na třicetihodinovou dobrodružnou cestu za tajemnou Zářící paní a její křížovou výpravou, která z neznámých důvodů ohrožuje celé Mečové pobřeží. Otázky budou zodpovězeny, společníci vám budou dělat společnost, a dočkáte se tradičně štědré porce taktických soubojů i podnětných dialogů.

Dobro, zlo, a něco mezi tím

Všechny ty bitky a bojůvky se zrovna moc nezměnily. Autoři do nich sice byli schopní nacpat víc nepřátel než kdykoliv předtím (dočkáte se dokonce i skutečných bitev s desítkami NPC), ale jinak je to pořád stejná písnička. Máte je rádi? Fajn, pravděpodobně si to užijete víc než kdykoliv předtím. Myslíte, že jde o archaickou nudu? V tom případě si snížíte obtížnost na „příběhový mód“, ve kterém všechno bez cavyků rozsekáte na hadry a vychutnáte si vyprávění. A to je opravdu dobré, tedy pokud od něj nečekáte kdovíjakou morálně etickou hloubku a temná dilemata. Bavíme se tady o Baldur’s Gate a ne o Planescape: Torment, takže se přirozeně dočkáte vaší pravidelné dávky klišé spolu s konfliktem mezi DOBREM a ZLEM.

Ale pozor, přece jen je to tentokrát o něco složitější! Hlavní antagonistka, zmiňovaná Zářící paní neboli válečnice jménem Caelar Argent, totiž není žádný Sarevok nebo Jon Irenicus. Ačkoli svojí křížovou výpravou rozpoutala opravdu velkolepou destrukci, není zlá a šílená. Možná nakonec má pro všechny svoje činy docela dobrý důvod. Možná že všechno není tak, jak se zdá. Možná, že skutečný nepřítel číhá jinde!

Hra na kolejích

A právě tahle zajímavá záporačka s sebou paradoxně přináší problém, který je možná ještě horší než veškerá zastaralost enginu. Četli jste kritiku her Mass Effect od Shamuse Younga? V téhle dlouhé, ale podnětné sérii esejí autor popisuje jednu ze zásadních chyb, které se tvůrci RPG dopouštějí – hráč si nemůže vybrat v rámci rozhovoru nebo jiné volby nějakou zcela rozumnou a očividnou možnost. Třeba že uteče z předem prohraného boje, než aby se hrdinně obětoval.

Tohle je v pořádku, pokud vám scénáristé zároveň vysvětlí, proč to nejde. Omlouváme se, dveře jsou bohužel zamčené na šest západů a chrání je magická závora. Jo, a tenhle týpek je známý tím, že všechny zajatce bez cavyků podřízne. A navíc, vaše postava je přece hrdina bez bázně a hany. Takže laskavě pokračujte po příběhových kolejích!

Hodná holčička!

A právě tohle v Siege of Dragonspear moc nefunguje. Takže, úkolem je porazit křížovou výpravu, jejíž velitelka za vámi poslala nájemné zabijáky. Dobře, jdete na to. Dostanu tě, zlá Zářící paní, voláte a hrozíte pěstí monitoru. Pak se však s vaší nemesis setkáte na rozbitém mostě. Zjištění? Caelar Argent je v pohodě. Vysvětlí, že vás nechtěla zabít, že její cíle jsou celkem ušlechtilé a že nedává absolutně žádný smysl, abyste proti sobě bojovali. A že by bylo mnohem logičtější, kdybychom se naopak spojili. A víte co? Třeba s ní i docela souhlasíte.

Je pochopitelné, že scénáristovi se to moc nehodí do krámu, ale v tom případě musí vysvětlit, proč to neudělat. Co třeba odmítnout nabídku se slovy „Moc bych rád, ale bohužel by mě čekala vzpoura mužů, které vedu“ nebo aspoň „Musím si to promyslet, dám ti vědět“? Ale ne. Možnosti jsou „Chtělas mě zabít“ (právě se ukázalo, že to není pravda), „Jsi hrozně zlá a nebezpečná“ (máte spoustu důvodů myslet si pravý opak), a „druhá strana mi nabídla odměnu, když tě zastavím“ (máte nejlepší vybavení ve hře a v měšci 30 000 zlaťáků).

Staří kámoši jsou fajn

Tohle jsou momenty, které brutálním zataháním za vlasy přeruší vaše ponoření do hry. Přitom je paradoxní, že Siege of Dragonspear jinak s linearitou pracuje velice dobře. Vůbec nevadí, že příběh hry se točí kolem armádního tažení z bodu A do bodu B. K dispozici je hora nepovinných lokací a vedlejších úkolů. Navíc je osvěžující mít před sebou jasně daný cíl místo toho, abyste se dvacet hodin toulali po divočině bez jediného zakopnutí o hlavní příběhovou linku jako v libovolném Elder Scrolls.

Spousta dialogů a úkolů je navíc napsaná opravdu skvěle, zvlášť když se týkají vašich společníků. Je vynikající, že tvůrci do hry natahal tolik původních dabérů, kolik jen mohl. Dočkáte se tak spousty kompletně namluvených rozhovorů včetně dost povedeného popichování a pošťuchování v rámci družiny. Pak na řadu přijde i nějaká ta vojenská strategie při vedení vašeho regimentu ve zmiňovaných bitvách. A co teprve odkazy, vysvětlení a návaznosti týkající se Baldur’s Gate II! Budete hrát a budete šťastní. Tedy až do chvíle, než vyprávění zase kiksne a lidé se začnou chovat poněkud nesmyslně – bohužel včetně vaší vlastní postavy.

Je třeba hryzat problémy

Těžko říct, jestli Siege of Dragonspear vlastně mohl dopadnout o moc lépe. S dekádami starou technologií už žádné velké zázraky nevymyslíte. A je pravda, že Beamdog servírují tolik vylepšení, kolik jen mohou. Pro fanoušky to rozhodně nebude nepřekonatelná překážka. Určité chmury tak zanechávají spíš scénář, příběh a dialogy. Dá se to překousnout? Inu, dá. Hře se stovkami různých dialogů se prostě musí odpustit nějaká ta kvalitativní kolísavost. A pokud stále se slzou v oku vzpomínáte na starou gardu dobrodruhů, která zlu nakopává jeho odporný zadek, potom všechny problémy přehryznete stejně snadno, jako miniaturní obří vesmírný křeček.