Babylon's Fall

Verdikt
37

Po zlaté éře studia PlatinumGames přichází jeho (snad jen dočasný) pád. Nezbývá než doufat, že se z nepovedeného pokusu o vlastní live service hru tvůrci oklepou a vrátí do starých, skvěle vyježděných kolejí. Babylon’s Fall sice umí jakžtakž zabavit souboji, ale jinak dělá jednu chybu za druhou, hráče trápí, nudí a zdržuje.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Další informace

Výrobce: PlatinumGames
Vydání: 3. března 2022
Štítky: fantasy, multiplayer, third person, kooperace, akční

Bayonetta, Nier: Automata a Astral Chain mají společné dvě věci – za všemi stojí studio PlatinumGames a všechny patří k nejlepším hack & slashovým hrám na trhu. Novinka Babylon's Fall s nimi sdílí jen jedno z toho a kvalita to bohužel není.

Jakožto příznivce práce studia PlatinumGames jsem se na Babylon's Fall opravdu těšil, přestože z trailerů to postupně začínalo vypadat všelijak. O to větší mě čekalo rozčarování, když mě vývojáři téměř dokonalých titulů nechali hrát něco, co nikdy nemělo vyjít pod jejich logem nebo logem kohokoliv jiného.

Babylon's Fall má své momenty, ale je jich jenom pár a jsou brutálně umlácené mnoha, mnoha špatnými designérskými rozhodnutími, z nichž se spousta točí okolo nefungující dlouhodobé podpory (live service), vizuální stránky, lootu a ve výsledku i jisté strohosti a repetitivnosti.

Rychle vyhaslá naděje

Prvních pár minut ve mně přitom převládalo nadšení. Krátký tutoriál mi dal jasně najevo, že co se soubojů týče, jsou to ti staří dobří PlatinumGames. Boje jsou svižné, plné energického sekání a nechybí jim efektní pompéznost.

První dojem ale rychle vyprchal a po něm se dostavilo několik hodin trvající utrpení. Chaos způsobený laxním přístupem k vysvětlení nejzákladnějších systémů vyjma boje mohl za nekonečnou frustraci způsobenou bezvýsledným hledáním, zjišťováním a tápáním.

K čemu je tohle? K čemu támhleto? Kde mám všechny ty předměty, které jsem obdržel odměnou za vyhranou misi? Jak se spojím s kamarádem? Jak s ním pak začnu misi? Proč tohle nejde a proč tamto? Takových otázek je v prvních hodinách spousta a hra vám na ně neodpoví.

Šup sem, šup tam

Zanechal jsem proto snah se cokoliv dozvědět a šel naslepo hrát. Celá struktura hry je postavená na jednotlivých misích, které jsou od začátku do konce prakticky identické. Ze své základny jste přeneseni do jednoho z mnoha koridorů, jimiž budete sprintovat od jedné uzavřené arény ke druhé a mezi nimi sbírat všudypřítomné mince, poskakovat po plošinkách a otevírat truhly s náhodným a nezajímavým lootem, který se vám navíc ukáže až na samotném konci mise.

Tu a tam sterilnost prostředí oživí lávové či zmrzlé prostředí, pobíhání pod hladinou vody a práce s tmou, ale nelze se ubránit pocitu, že vlastně celých těch 20 hodin příběhové kampaně děláte pořád a pořád to samé dokola.

Po několika sprintech a arénách přijde nevyhnutelný závěrečný boss následovaný teleportací na základnu a povyměňováním zbraní za nové a lehce lepší, což z nepochopitelného důvod nemůžete udělat v průběhu mise, a jde se na další misi, o níž předem víte, že v ní poběžíte rovnou za nosem, absolvujete pár arén a zabijete závěrečného bosse…

Švih, sek, bum, prásk

Většina bossů jsou zkrátka lehce náročnější, nenápadité varianty běžných nepřátel a našlo se jenom pár boss fightů, které mě svým provedením vyloženě nadchly a v nichž se projevila jistá originalita. Zato běžných nepřátel je tu požehnaně, umějí vás častovat útoky zblízka i zdálky, pobíhají, poletují, rotují, vrtají, vrhají, kutálejí a tak podobně.

Byly to právě souboje, které se postaraly o tu špetku radosti, kterou jsem při hraní zaznamenal. Pořád nedosahují kvalit předchozích titulů studia PlatinumGames, jelikož jsou mnohem jednodušší a přímočařejší, ale jejich systém je tím nejoriginálnějším v celé hře.

Vaše postava má u sebe neustále čtveřici zbraní, z nichž jedna představuje lehký útok a druhá ten těžký. K tomu máte ale ještě další dvě spirituální zbraně, které pro máchání (v případě mečů a kladiv) a střílení (v případě luků a kouzelných holí) nevyžadují vaše ruce. Jinými slovy, zatímco střídáte lehké a těžké útoky, častujete svého soka navíc oběma zbraněmi čerpajícími energii z vaší neustále se doplňující zásobárny duše.

Díky tomu jsou souboje velmi efektní, když dalšího goblina vrhajícího výbušné sudy naráz sekáte rychlým mečem, uzemňujete mocnou spirituální palicí a ještě k tomu ostřelujete lukem. Soubojový systém umí být pořádně uspokojivý a je v něm i troška taktiky, jelikož duševní energii použitou na útoky speciálními zbraněmi potřebujete i na úhyby. Jste tedy nuceni obezřetně zacházet s jejím množstvím.

Úhyby jsou třešničkou na lehce nadprůměrném soubojovém dortu, protože včasný úskok nejenže zahřeje vaši vnitřní část libující si v preciznosti, ale zároveň otevře malé okno pro zasazení protiúderu. Se soubojovým systémem jsem se tedy dokázal bavit, ale jen do určité míry.

Proč? Protože je prakticky pořád stejný. Jakmile si najdete svůj styl, čtyři konkrétní zbraně na čtyřech pozicích, už jen dokola a dokola zběsile mlátíte identickým způsobem další a další pobudy v dalších a dalších koridorech. A získaný loot vás prakticky vůbec nezajímá.

Je mi jedno, jak to vypadá a co to dělá. Beru vyšší číslo

Tvůrci se rozhodli pro systém, v němž má každý předmět svou úroveň síly a jejich kombinace určuje celkovou sílu postavy, která slouží jako ukazatel toho, zda máte předpoklady pro další misi, nebo je potřeba vrátit se do předchozích misí a trochu pogrindovat, což opravdu není zábava.

Je velice podivné, když nový, raritou vyšší meč má sice o několik bodů větší ukazatel síly, ale jinak jsou všechny jeho statistiky rudé, tedy horší než ty, které máte teď. Přesto se vyplatí se takovou zbraní vybavit, jelikož o statistiky tu ve výsledku nejde tolik či vůbec, hlavní je celková síla. A vzít do rukou novou zbraň, která je ve všem horší, prostě v člověku nevzbuzuje žádné příjemné pocity.

Časem se sice odemknou nové možnosti jako crafting vlastních zbraní a jejich vylepšování, ale hra si s tím dává pořádně načas. Nejdřív vás nechá odehrát něco přes deset hodin naprosto stejné nezajímavé nudy, než se uráčí vám umožnit vyrobit si o něco lepší zbraně, než jaké padají z truhel.

Ještě o něco déle trvá odemčení možnosti vylepšování postavy, které mi ale stejně nepřišlo nijak zásadní. A tak je to se vším. Babylon's Fall je s postupem času o něco zábavnější a plnější, ale prokousat se k tomu aspoň trochu zajímavému masíčku je strašně dlouhá, nezajímavá a útrpná cesta. A platí to dvojnásob, možná trojnásob, pokud hrajete sólo.

Nechci hrát sám, ale nemám na vybranou

Hra je svým způsobem dělaná pro kooperativní hraní, jelikož tehdy se zástupy nepřátel prosekáváte jako rozehřátý nůž čerstvým máslem, zatímco sólo štace působí spíš jako snaha ukrojit vyschlý salám příborovým nožem. Ale ani jedno není ideální.

Čím víc hráčů je na obrazovce, tím větší grafický bordel sledujete. Ve čtyřech nemáte šanci určit, kde stojíte a kde stojí nepřítel, natož si všimnout jeho útoku, kterému byste měli uskočit. Prostě mačkáte čudlíky o sto šest, bolí vás prsty a za pár vteřin už sprintujete s partou k další aréně. V tomto případě prakticky není možné selhat.

Ani jako sólista pravděpodobně neselžete, protože hra je až na závěrečný boss fight trapně jednoduchá. Nejenže vám dává pět lahviček s léčivou tekutinou, ale zároveň vás ještě pětkrát oživí, než budete donuceni misi zrušit. A to se vám jen tak nestane. Místo toho se budete vlivem zásoby životů neúměrně dlouho trápit s tuhými nepřáteli, kteří vás ale sami moc neohrožují. Do jednoho bosse budete řezat klidně 15-20 minut, než konečně povolí, a to zas taková zábava není.

Ale ani koop tu není zcela plnohodnotný. Chybí jakákoliv forma komunikace s hráči vyjma herních gest a po odehrání jedné mise není možné se stejnou skupinkou pokračovat dál. A to vše platí jen za předpokladu, že máte s kým hrát. Já měl to štěstí, že se ke mně připojili kamarádi, jelikož jsme byli obdařeni více kódy, ale když zrovna neměli čas, podařilo se mi spojit s cizinci tak v pětině případů, většinou jen s jedním, výjimečně se dvěma a velmi vzácně se třemi hráči.

Babylon's Fall? Ne, děkuji, raději starší hry studia

Proč takový problém se sháňkou družiny? Babylon's Fall od vydání nikdo nehraje a já se tomu vůbec nedivím. Dát téměř 2 tisíce za hru, která obsahuje drahou prémiovou měnu a placený battle pass, jehož první sezóna je sice zdarma, ale odměny vás vůbec nebudou zajímat, to se chce jen málokomu.

Tohle prostě mělo rovnou vyjít jako free-to-play hra (a ne až za pár měsíců, pokud se vydavatel rozhodne pro poslední zoufalý pokus nalákat nějaké hráče), nebo měla být aspoň součástí PlayStation Plus, aby ji první dny hrály řekněme desetitisíce lidí, ne pouhé stovky, jak je tomu na Steamu.

Matchmakingu trochu pomáhá podpora hraní napříč platformami, ale i tak není samozřejmé, že spoluhráče najdete. Navíc marné čekání na připojení dalších hráčů po krátké chvíli automaticky skončí a mise sama od sebe začne, ať už jste chtěli hrát sami, nebo ne. Tento nesmyslný časový systém vás nutní matchmaking po chvíli vypnout a znovu zapnout, abyste předešli nucené sólo hře, což je neuvěřitelně otravné.

Ale co je snad ještě otravnější, jsou rychlé zápasy. Ty jsou nejsnazším způsobem, jak si zahrát s někým jiným, ale taky jak zároveň mrhat svým časem. Rychlý zápas vás totiž hodí do hry někoho jiného, přičemž nemáte kontrolu nad výběrem mise. Prostě budete hrát to, co hraje on a je to zároveň něco, co jste už sami odehráli.

A pokud ten někdo naslouchá příběhu, budete prostě koukat s ním. Dokud totiž všichni hráči nepřeskočí cutscénu, tak se na ni chtě nechtě podíváte znovu a některé příběhové předěly mohou trvat i několik dlouhých minut, kdy jen civíte na to, co jste sami už dávno absolvovali a vůbec vás to nezajímá.

Umělecké dílo? Mohlo být, kdyby malíř věděl, co chce

Opravdu mě mrzí, že na dílo studia PlatinumGames musím házet tolik špíny, ale tohle se vývojářům zkrátka vůbec, vůbec nepovedlo. A to jsme ještě neprobrali grafiku, která je samostatnou kapitolou. Umělecký záměr tu byl dobrý – celé to má vypadat jako malba, jelikož i příběh je tu a tam vyprávěn skrze rozpohybované obrazy. A to je fajn.

Moc hezky působí vzdálené skály, na nichž jsou tahy štětcem dobře patrné. Jenže jakmile se přiblížíte, dojde k vykreslení „uvěřitelnější“ grafiky, čímž vzniká nesourodý mišmaš, který se prolíná napříč hrou. Vaše základna je detailní, po malbě ani památky, ale další lokace nějakou tu malbu obsahuje. Jedna postava má viditelně malovaný plášť, zatímco druhá zcela normální 3D grafiku s detaily.

Je to nepříjemně nesourodé, rušivé, a kdyby to náhodou nestačilo, tak všechny modely vypadají jak z dob dávno minulých a celou hru to po grafické stránce vrací někam k roku 2010. A to jsem člověk, který obecně na grafiku není tolik vysazený.

Na druhou stranu soundtrack je velice povedený. Babylon's Fall bych si nekoupil, nekoupil bych si jeho battle pass ani prémiovou měnu, ale soundtrack? Ten bych moc rád vlastnil. Kdyby nestál stejné peníze jako celá hra… Je to mix epických chorálů, které umějí v ten správný moment vyburcovat, a nejrůznějších vydrnkávaček, které zase dokážou skvěle uklidnit. Škoda jen, že tak skvělá hudba doprovází tak špatnou hru.

Už nikdy více, prosím

Babylon's Fall je hra, která je nekonzistentní i po příběhové stránce. Osud Neo Babylonu, civilizace obklopující slavnou babylonskou věž sužovanou bytostmi známými jako Gallu, má pár zajímavých postav, ale vy mezi ně nepatříte, neboť za celou hru nepromluvíte jediné slovo a jste ve své podstatě nezúčastnění, i když se vše paradoxně točí kolem vás, typického hrdiny, který má všechny zachránit.

Většina zvratů je naprosto předvídatelná, i když je tu jeden zásadní zlom, nad kterým nejspíš uznale pokývete hlavou. Nicméně po dohrání příběhové kampaně nemám nejmenší chuť ve hře setrvávat, což bych vzhledem k tomu, že se díváme na hru s plánovanou dlouhodobou podporou, chtít měl.

Měl bych hrát mise pořád a pořád dokola a věnovat se novým herním módům, které jsou ale prakticky tím samým, jen s jinými odměnami. Měl bych zvyšovat svou celkovou sílu skrze další a další generický loot, plnit denní, týdenní a sezónní výzvy, odemykat jedno okénko battle passu za druhým a tak dále. Ale neudělám to. Není tu žádná motivace, žádná touha, protože vše nad rámec už tak dost průměrné kampaně nestojí za můj čas.

Zapomeňme a hleďme k lepším zítřkům

Bohužel se nedá říct, že na každou špatnou věc je v Babylon's Fall jedna dobrá, protože těch špatných je tu strašně moc. S touto hrou šlápli PlatinumGames opravdu vedle, tak moc vedle, až mi to hlava nebere.

Od tak zkušeného studia jsem tak otřesný zážitek opravdu nečekal a můžu jenom doufat, že tvůrcům obecně nedochází dech, že za veškerými problémy stojí pouze snaha přihřát si polívčičku s mikrotransakcemi a live servisem, s čímž studio nemá žádné zkušenosti a je to bolestně vidět. Tedy, jedna zkušenost by tu teď byla a moc doufám, že tvůrce zcela a nadobro vyléčila z jakýchkoliv dalších snah o kooperativní hru jako službu.

Pokud by tato hra nenesla název Babylon's Fall, ale Bayonetta 3, pak by se PlatinumGames mohli se svými fanoušky rovnou rozloučit. Takhle jde jen o pokus hodný zapomnění, o kterém už se nebude více mluvit, pokud se tvůrci vrátí k tomu, co jim jde nejlíp – singleplayerovým, praštěným hrám s fenomenálními souboji a originálními nápady.