Axiom Verge

Nejznámější vzory

Castlevania! Metroid! Kdyby nepadla zmínka o těchto dvou legendách, jež jsou Axiomu zjevnou inspirací, pravděpodobně by se rozestoupily mraky a zem by sežehl blesk spravedlnosti. A když už to máme z krku, je nutné přiznat, že hra mnohem více připomíná svým gigerovským prostředím a atmosférou například Contru. Poté, co se pod palbou rozletí na krvavé kusy první nepřítel, zařadí se okamžitě ke vzpomínkám i střílečka Bio Menace od studia Apogee.

Atraktor mezivesmíru s disruptorem axiomů... ehm?

V Axiom Verge se zhostíte role fyzika jménem Trace, který je zasažen havárií v laboratoři, aby se náhle probral v mechanizovaném vejci v úplně jiném vesmíru. Tajemný hlas mu šeptá napůl nesmyslné indicie a jemu nezbývá, než se podle nich řídit. Tedy ne proto, že by chtěl, ale protože vás hra jinak dál nepustí.

Před jeho očima se v rozích přelévá realita, zdánlivě pevné věci problikávají do neexistence a na stropech tepe krvavá tkáň. První nástroj, jenž se mu dostává do ruky, slouží k popírání axiomů a brzy následují i další pomůcky k ohýbání skutečnosti a manipulaci s fyzikou. Nic nevysvětlí ani oddělená umírající hlava příslušníka obří mechanické rasy. Kde se hra vlastně odehrává? Proč se postava zraní, když se dotkne pokřivené reality? Nejsou všechny věci, jak se zdají, a je to snad celé jedna velká metafora?

Příběh tak začíná velice slibně. Že by konečně něco, co by hráče dokázalo vytrhnout z šedi zachraňování světů a skládání artefaktů z libovolného množství úlomků? Ano i ne. Dějová linka není úplně tradiční, jenže se do sebe bohužel dost často nepříjemně zamotává, nic moc nevysvětluje a i když dává tušit jakousi další rovinu, nikdy se jí pořádně nevěnuje. Ani závěr na moc otázek neodpovídá, ačkoliv je rozhodně příjemné, když vás hra nutí přemýšlet a vytvářet teorie, o co tedy vlastně šlo - a zde jich je hned několik. Že ale hráči vůbec mají chuť hloubat, jak to tedy bylo, je rozhodně pro hru kompliment. Axiom Verge však malinko těžkopádnějším vyprávěním trochu klopýtá a zábavné teoretizování občas obrací ve zmatené tápání. Celkový dojem z příběhu je ale i přesto velice dobrý a ve srovnání s většinou současné herní produkce se jedná o jasný nadprůměr.

Co takhle trochu chození tam a zpátky?

Revoluce? Ale kdeže. Hratelnost se vůbec nesnaží vás něčím zaskočit, naopak, cílí na pocity nostalgie. A dělá to navýsost dobře, hra svižně odsýpá a její jádro, tedy zábavná likvidace nepřátel, funguje perfektně. Tom Happ prostě a jednoduše vytvořil to, co chtěl - čistě oldschoolovou skákačku, která se chová tak, jak to od ní čekáte, a přitom se i povedeně hraje.

Důvěrně známý je také vzorec úvodní nedostupnosti některých chodeb a plošinek v nedosažitelné výši. Po získání obligátního vyššího skoku, možnosti ničení kamenných zdí, lana na zhoupnutí se a podobně se dříve nepřístupná cesta otevírá. V takových postranních tunelech, dříve beznadějně mimo dosah, se navíc ukrývá i většina zbraní, které můžete nalézt, stejně jako potřebné power-upy, jenž zvyšují poškození, dostřel, ale i zdraví hrdiny. To vás nutí herní mapu prolézat opravdu celou, ale samozřejmě se při tomto konceptu bohužel nelze vyhnout plevelu otravného backtrackingu.  

A že si ho panečku užijete! Vylepšení, která vám otevírají dříve nepřístupné cesty, je ve hře, pokud dobře počítáme, čtrnáct. Z toho logicky vyplývá, že zprvu nedostupných cest je na mapě hrozivé množství, takže si je nebudete mít šanci zapamatovat. Tudíž se častěji, než by bylo milé, stává, že najdete nějaký powerup, a pak bezcílně hloubáte koridory a pátráte, kudy se tedy dá pokračovat. Mapa není zrovna malá a pokud se postup dál v příběhu otevřel na jejím úplně druhém konci, sype to mezi dobře promazané písty dynamické hratelnosti otravně zadrhávající písek. Do mapy si sice můžete umístit poznámky, jenže hra vám dovolí pouze dvě naráz, a to je žalostně málo.

Trochu mírné frustrace z probíhání již prozkoumaných lokací vždy bohatě vyvažuje živá, efektní akce. Zpočátku je hra spíše nenáročná, ke konci příjemně přitvrdí. Divoká prostná mezi nepřátelskými projektily, za drcení tlačítka pro útok a zasypávání všech směrů řvoucí smrští blesků, laserů a výbojů, jsou prostě krystalicky zábavná úplně stejně jako před lety.

Nebyl by dort bez třešničky, a jak je to u plošinovkových cukrovinek obvyklé, požitkářským ovocem na polevě jsou bossové. Za ně náleží Happovi poklona - rozhodně se s nimi nijak nemazlil. Jsou obrovití, megalomanští, impozantní a hroziví. Samotné souboje s bossy nejsou, až na několik málo vyjímek, nikterak nervy drásající, to ovšem vůbec nevadí, protože dojem dělají parádní. Zejména když je většina z monster tak olbřímí, že hra musí odzoomovat pohled, aby se vám vůbec vešla na obrazovku. Skvělé.

Axiom Verge naplňuje beze zbytku to, co slibuje. A dělá to výborně. Jde o záživný plošinovkový výlet do minulého století se vším, co k němu patří, a překvapivě zajímavým příběhem navíc jako bonus.