Avowed

Tahle pohádka se dost možná vůbec nestala, anebo se třeba stala úplně jinak, každopádně četnost přirovnávání Avowed ke Skyrimu upletla na tuhle hru bič očekávání, kterým nikdy nemohla (a nejspíš ani nechtěla) dostát. Ano, hraje se sice primárně z pohledu první osoby, kdy kamera zpoza zad působí v obou podobně nepatřičně, jsou tu meče, magie i plížení, tvoříte si v poměrně rozsáhlém editoru vlastní postavu, která je tradičně nějakým způsobem vyvolená a postupně se vyvíjí, výčet podobností ale poměrně rychle končí.

Nečeká vás širý otevřený svět, kde si můžete dělat, co se vám zlíbí. Ne že by několikero postupně odemykaných regionů nebylo relativně rozsáhlých, Avowed ale mnohem víc spoléhá na svůj příběh, nikoliv na to, že byste v jeho světě chtěli trávit čas „jen tak“. K jeho prozkoumávání vás vlastně nutí jakoby mimoděk, aniž by se ale moc zaobíralo tím, jak záživné ve skutečnosti je.

Zpátky k Pilířům věčnosti

Kdybych měla sáhnout k vlastnímu přirovnání, tak se Avowed spíš snaží být pro Pillars of Eternity tím, čím byl New Vegas pro původní díly Falloutu. Odehrává se ve stejném světě zvaném Eora, konkrétně v jeho hrami zatím neprozkoumané části The Living Lands, kam hlavní hrdina či hrdinka přichází coby vyslanec Aedyrského impéria vyšetřit podivnou epidemii nemoci, která se lidem vkrádá do snů a postupně je vtahuje do hlubin šílenství.

Kromě vznešeného úkolu s mírně kolonizátorskými tendencemi disponuje protagonista ještě jednou specialitou – patří ke kastě zbožštělých, o nichž se traduje, že jsou ve zvláštním spojení s některým z panteonu eorských bohů. V tomto případě se patronát navenek projevuje houbovitými výrůstky, zevnitř pak neklidnými sny a zvláštními reakcemi na styk s krystalickým materiálem, z něhož se sklízí magická energie.

Kombinace této dvojice výrazných, potenciálně nelibých vlastností maluje jednočlenné diplomatické výpravě na záda obrovský terč. A jak je v dobrých RPG stojících na konverzacích zvykem, popasovat se s ním v různých situacích můžete všelijak, v závislosti na vlastnostech vaší postavy, přesvědčení, mentálním rozpoložení, ale třeba i na základě doporučení vaší party nepravděpodobných dobrodruhů, kterou na sebe postupně nabalíte.

Svobodu v rozhodování dostanete skutečně širokou – nikdo vám nebrání hrát empatického poctivce, který se vzpírá svému poslání i nadřízeným pro dobro běžných obyvatel, ani pokryteckého bastarda, který je v dosažení svých cílů ochotný podrazit kohokoliv a neštítí se lhaní ani násilí, ale i všechny možné nuance mezi extrémními póly.

Zejména po Dragon Age: The Veilguard je tenhle přístup v něčem velmi osvěžující, ale i v porovnání s ním má Avowed určité evidentní slabiny. Ačkoliv se postupem času propracujete k momentům, které ovlivní osudy celých měst a regionů, neumí příběh pořádně vyvolat dojem epičnosti a závažnosti vašich rozhodnutí.

Mají důsledky, to ano, ale trochu jako by prakticky všichni obyvatelé The Living Lands paradoxně postrádali ducha a emoce. Herecké výkony jsou vesměs ploché a ačkoliv se v ansámblu šachovnicových figurek příběhového pole objevují třeba i staré známé postavy z Pillars, jako by jim chybělo něco z původní scenáristické jiskry.

Dokonce i ten proklínaný Veilguard má zpětným pohledem zajímavější parťáky, a to jsem na ně tehdy drahnou část hry žehrala pro jejich plytkost. Zatímco s nimi jsme ale nakonec společně něco prožili, v Avowed i po mnoha rozhovorech v táboře a společných hodinách kdovíproč chybí dojem z odžitého dobrodružství.

Tak trochu generická nuda

Budu se hodně divit, když si na Kaie, Mariuse, Giattu a Yatzli vzpomenu za rok, natož za nějaký delší časový úsek. A to třeba rauatainského žoldáka dabuje Brandon Keener, hlas Garruse z Mass Effectu, který nepopiratelné citové vazby rozhodně vyvolat umí.

Jestli jsem totiž něco od jindy velmi kompetentních narativních kapacit z Obsidianu něco nečekala, je to neochvějná generičnost, která Avowed prostupuje a ani se příliš nesnaží s ní bojovat. Křečovitě se drží nejjednodušších schémat a dost často sklouzává k nestydaté, okaté nudě, kdy to nejzajímavější z něj je zasazení do světa Pillars of Eternity, s nímž ale nepracuje nijak odvážně.

Postavy a jejich příběhy jsou ve výsledku nudné, i když se občas pokusí vyvolat lehké morální dilema, na vaše konání reagují jen vzácně. Asi dvakrát mě příjemně překvapily, když mě zpražily potom, co jsem si přečetla jejich deník, jedna pak mírně napruženě zareagovala na to, že jsem jí přímo před očima prohrabala batoh. Naprosté většině je ale úplně jedno, že před nimi pácháte evidentní zločiny.

Design nepřátel originalitou taky neoslní (navrch se napříč hrou opakují s minimální variabilitou do zblbnutí), lokace vás k průzkumu ponoukají spíš nutností hledat materiály na vylepšení výbavy, abyste v boji něco vydrželi, no a když už jsme u těch soubojů, ani v tomto ohledu nemůžu pět oslavné ódy o spoustě slok.

V základu máte na výběr z tradičního fantasy trojlístku bojovníka, kouzelníka a lotra, kteří ale nejsou vázaní žádnou fixní třídou. Schopnosti z vývojových stromů můžete tedy libovolně kombinovat a k ruce máte rovnou dvě sady zbraní, takže se z rytíře s mečem a štítem nebo obouruční sekerou může vmžiku stát čaroděj nebo lukostřelec, který vyšplhá na nejbližší skálu a dvojici spolubojovníků radši podpoří z dálky.

Což zní teoreticky skvěle, navrch když své vývojové volby můžete za relativně drobný poplatek kdykoliv přehodnotit a začít se specializovat na něco jiného. A klidně popustit uzdu bojovým fantaziím, do jedné ruky vzít dýku, do druhé magickou hůlku a nenechat se svazovat konvencemi.

Co už tak skvělé není, je těžko pochopitelná volba navázat velkou část bojeschopnosti postavy na úroveň jejího vybavení, nikoliv na atributy a schopnosti. Zejména v začátcích nacházíte minimum použitelných věcí, běháte po lese plném skupinek nepřátel, kteří vás snadno vyřídí na jednu, dvě rány, a modlíte se, abyste našli nějakou nestřeženou truhlu. Buď s nějakým vzácným kouskem, který se vám hodí do krámu, anebo aspoň s materiály, za něž si ten zrezlý palcát a prošoupanou zbroj budete moct trochu vylepšit, abyste přežili rány tři.

Když už jsme si odpustili širý otevřený svět, mohli jsme si v tomto případě ušetřit i sbírání stovek větviček, kůžiček a kamínků po všech čertech. Z úrovně výbavy se totiž teoreticky počítá i obtížnost questů, a tak odpadá varianta jít třeba jen po hlavní příběhové linii a z každého konfliktu se umně vybalamutit, protože s takovou daleko nedojdete.

Rozkládat hromadu balastu a skládat z něj po čtveřicích jednu použitelnou surovinu, přičemž jich na další vylepšení potřebujete deset, abyste se mohli odvážit páchnout do dalšího regionu, zkrátka není zábava. Uměle přifouknutá obtížnost s evidentním záměrem natáhnout herní dobu sbíráním nesmyslů po vymýcení osmého tábora xauripů vážně není něco, s čím chci ve hrách trávit čas.

Omezené zdroje surovin navíc brání tomu, abyste se zbraněmi víc experimentovali, protože na vylepšení několika sad výbavy jich zkrátka nebudete mít dost, i kdybyste nakrásně našli všechny poklady.

Spasení v boji

Naštěstí alespoň ten boj samotný, jakmile si vybavením s protivníky konečně chvíli sedíte, relativně zábavný je. Ve svých lepších chvilkách dává mile vzpomenout na etalony specifického žánru Dark Messiah of Might & Magic, potažmo Arx Fatalis, když se vydáte magičtějším směrem. Umí být vcelku dynamický, byť se tedy můžete zkusit i plížit, ale akce stojící na efektivním využívání výdrže je v tomto případě přece jen o dost záživnější.

Nechá vás rozpoutat poctivý chaos, kde jednou rukou metáte ohnivé koule a granáty, druhou odrážíte útoky štítem, třetí… třetí třeba mácháte mečem, zatímco uhýbáte útokům. I vaši parťáci přikládají ruce k dílu, byť je jejich rozdělení rolí o poznání stereotypnější, můžete si vybrat, jestli potřebujete spíš tanka, nenápadnou, ale smrtící zálohu, léčitelku nebo čarodějku rozkrývající iluze.

Okouzlení z množství kombinací ale v průběhu nějakých padesáti hodin trochu vyprchá, zejména proto, že se skladba nepřátel a předkládané výzvy příliš nemění. I souboje s bossy jsou v Avowed spíš na efekt, od boje proti řadovým protivníkům se prakticky neliší a neumí ničím zvláštním překvapit. Pokud máte dostačující úroveň vybavení, udoláte prakticky kohokoliv se stejnou taktikou na začátku i na konci, ať potkáte hejno pavouků, oživlých hub, nebo elitní vojáky Ocelové garoty.

Jednotvárný ovšem ani zdaleka nebyl technický stav recenzní verze. Už dlouho jsem si nepřipadala tolik jako beta testerka, zvlášť když mi po několika dnech hraní začalo Avowed zamrzat u kompilování shaderů a nešlo ani spustit. Několik vedlejších úkolů jsem nemohla splnit, protože mi odněkud nevypadl kýžený předmět, další jsem sice splnila, ale příběh a deník se po jejich dokončení tvářil, že jsem je vyřešila úplně jinak. Navíc mám podezření, že mi tahle chyba v kontinuitě úplně zavřela dveře k osobním úkolům pro některé parťáky.

K tomu jsem na sestavě s Nvidia RTX 3080 dost bojovala i s výkonem, trháním obrazu a občasným problikáváním textur. Nebo taky se situacemi, kdy se mi po vstupu do nové lokace občas postavy načetly bez oblečení a hlav. Bez chyb nebyla ani zvuková složka, v některých dialozích chybělo několik audio stop – hratelná postava je v každém případě němá – a mix občas trápí neduhem, kdy slyšíte postavy z padesáti metrů, jako by stály hned vedle vás.

Část potíží tvůrci slíbili vyřešit patchem, který by do hry měl dorazit ještě před vydáním, takže byste se s nimi teoreticky neměli setkat, mému obecnému nadšení ale zrovna dvakrát nepřidaly. Stejně jako třeba v případě Cyberpunku 2077 je mi žinantní strhávat za technické nedokonalosti body, ale důrazně doporučuju se připravit na zážitek, který nemusí být úplně po všech stránkách úplně vyladěný.

Avowed na papíře nabízí trochu jiný druh RPG zážitku zasazeného do světa Pillars of Eternity, ale místo výrazného a nezapomenutelného dobrodružství přináší spíše generickou variaci na známá schémata. Ačkoliv příběh obsahuje zajímavé motivy a poskytuje široké možnosti rozhodování, postrádá skutečnou epičnost a emocionální hloubku.

Soubojový systém je sice teoreticky svobodný, ale kvůli nedostatku variabilních výzev a uměle natahované herní době mu časem dochází dech. Zkrátka se nejde ubránit pocitu, že je Avowed spíše „něco na zkrácení čekání“ než skutečný RPG klenot, na který bychom ještě dlouho vzpomínali.