Avatar: Frontiers of Pandora

A teď vám tady také rovnou řeknu, že po zážitku s PC verzí Avatar: Frontiers of Pandora si od toho třetího důvodu dám pořádnou a časově neohraničenou pauzu, protože situace a zážitky, které mi moje rozhodnutí přineslo, bych nepřál nikomu.

Balada o zoufalství

Není pro mě úplně tradicí, abych texty své recenze začínal pojednáním o technických problémech, byly ovšem pro můj herní zážitek natolik zásadní a hlavně trvalé a všudypřítomné, že dokonale ovlivnily celkový dojem. Hru jsem testoval na sestavě s procesorem Intel i9-12900, 64 GB RAM, diskem Samsung 990 Pro a grafickou kartou Nvidia GeForce RTX 4080, ale i na notebooku Lenovo Legion Slim 7i s i9-13900H, 32 GB RAM a RTX 4070.

Zprvu jsem byl úplně spokojen, hra detekovala doporučené nastavení, většinu hejblátek pustila na ultra nebo vysoké hodnoty a vypustila mě do světa planety Pandora. Tedy, napřed mě vypustila do úvodních animací, které, ačkoli jsou v enginu hry a vaše postava v nich dokonce může mírně hýbat zorným polem, nejsou na rozdíl od zbytku hry připraveny na ultrawide monitory, a tak jsem se díval na oříznuté okno. Potud ale v pořádku, zrovna tohle Avatarovi vyčítat nebudu.

Naopak mu budu vyčítat nudný a lineární úvod, ve kterém vás autoři zasypou asi pěti separátními filmečky a následně vás hra bude nutit střídat v ocelových koridorech skoky a skluzy a budou vám upírat to, na co se beztak těšíte nejvíc - absurdně a čarokrásně barevnou přírodu Pandory. Na druhou stranu, dokud jsem běhal v koridorech, neregistroval jsem žádné zvláštní problémy. Ó, jak jsem byl tehdy bláhový.

Když vývojáři mého modrého samce konečně vypustili do přirozeného prostředí, musím upřímně uznat, že mi padla brada. Avatar: Frontiers of Pandora umí na obrazovku posílat čarokrásné výjevy neuvěřitelně bohaté a rozmanité přírody, ze sytých barev člověku přecházejí oči a množství renderovaného podrostu, který se spokojeně kymácí ze strany na stranu, je úctyhodné.

Samozřejmě se to významně podepisuje na požadovaném výkonu, a tak mi v tenhle moment ukazatel FPS poprvé padnul pod hranici 60. Prozatím ovšem nijak tragicky, a tak jsem se rozběhl do krajiny a nasával sluncem prozařovanou volumetrickou mlhu a sluneční odrazy na obřích bliznách obřích květin.

Brzy jsem dorazil k mohutnému vodopádu a řece. S touhou vyzkoušet, zda můj Na’vi umí plavat, jsem se vrhnul do vln. V tu chvíli ovšem přišla první neuvěřitelně sekaná sekvence, kdy snímkování na několik dlouhých sekund spadlo do jednociferných čísel. Tehdy jsem si ovšem ještě bláhově myslel, že jde o nějakou ojedinělou vadu, že se něco takového stávat nebude. Vydal jsem se tedy po stopách prvního úkolu a při poskakování křovíčky jednou omylem stiskl pravé tlačítko myši, které i bez zbraně v rukou nabízí klasický zoom pohledu. A stalo se opět to samé. A znovu. A znovu.

Je to mnou?

To by hra na takovéhle sestavě dělat neměla. Přirozeně jsem začal nejprve chybu hledat u sebe. Pustil jsem se tedy do relativně bohaté nabídky nastavení a začal upravovat různá hejblata, přirozeně jsem se zbavil raytracingu, pokorně sestoupil z ultra na nižší a v jeden moment se dokonce odhodlal k nejhoršímu - snížil jsem rozlišení z nativního 5120x1440 na 3840x1080.

Nebudu vás tady dlouze obtěžovat popisem všeho, co jsem vyzkoušel, ke cti Avatara budiž řečeno, že i když všechno nasekáte na nízké detaily, hra vlastně vypadá pořád velmi dobře. Problém ale je, že zmíněné problémy přetrvávaly, ať už jsem v nabídce vybral cokoli. Po celou dobu ve mně navíc hlodal červ obav nad tím, že je něco špatně s mým počítačem (který sice jiné hry zvládá bez větších problémů, ale co kdyby?).

Avatar zkrátka běžel mizerně, jenže běžel mizerně bez hmatatelnějších důvodů. Problémy s vodou přetrvávaly, ale nedocházelo k nim vždycky. Totéž platí o brutálních propadech snímkování při zaměřování. Hra se ale začínala cukat i v momentech prostého chození po džungli. Bizarní přitom je, že v momentech, kdy jsem běžel v bouřce, všude vířily částicové efekty, kolem běželo stádo nějakých kopytníků a ve hře se zkrátka děly věci, vše fungovalo bez problémů.

No a co ta hra? Zelenomodré Far Cry

Na chvíli přeruším svůj výčet problémů, kterými mne hra zásobovala bez pauzy. Pravdou ale je, že tohle všechno vypisuji z důvodu, že vizuální pozlátko je zároveň nejsilnější stránkou Avatar: Frontiers of Pandora. Pokud jste se z reklamních materiálů začali domnívat, že Frontiers of Pandora jsou zkrátka Far Cry v kulisách Avatara, domnívali jste se zcela správně. Všechny zásadní styčné body jsou tu přítomné, počínaje atraktivním prostředím přes lov a sběr materiálů, crafting, postupné dobývání základen, plíživé vyzobávání nepřátel lukem i rachotící střelbu z pušek a výbuchy, kam se podíváte. Časem ještě dostanete létacího společníka, se kterým si budete moci Pandoru prohlédnout pěkně z ptačí perspektivy.

Samozřejmě tu nechybí postupné odemykání nových schopností a lehký RPG systém, který na základě vašeho vybavení a odemčených vlastností určuje úroveň vaší síly a ukazuje vám, jaké cíle jsou možná ještě nad vaše možnosti (ale zkusit je pokořit můžete stejně). Obecně platí, že tichý a opatrný postup nese sladší ovoce, protože váš, případně vaše Na’vi toho moc nevydrží a tváří v tvář mechům (těm ocelovým, ne těm příjemně měkoučkým) je za chvíli na kaši. 

Mapa je tradičně ubisoftí, tedy obrovská, plná aktivit, vedlejších questů a samozřejmě i harampádí a rostlin, které můžete otrhat. S tím je spojená zvláštní minihra, kdy je třeba plod urvat správným směrem, jinak utrpí jeho kvalita a tedy i vlastnosti. Váš svěřenec je navíc pořád hladový, takže je třeba jej pravidelně krmit, protože s kručícím břichem nefunguje automatické léčení.

Jen pro fanoušky filmu

Příběh se točí kolem domorodých Na'vi, kteří strávili ranou fázi života v lidském zajetí a nyní se vrací mezi svůj druh, navíc jako potomci dlouho ztraceného kmene, což v mnohých obyvatelích Pandory vyvolává nedůvěru. O žádné scenáristické veledílo se nejedná, ale to ostatně platí i pro zdrojový materiál. Suma sumárum Frontiers of Pandora jasně cílí na fanoušky filmů, takže pokud nemáte Cameronovy velkofilmy extra rádi, nemůže vám kromě krásné grafiky nic objevného nabídnout.

V podstatě jde o jasně zamýšlený komerční produkt, který ovšem nepochopitelně vychází v pauze mezi chystanými dalšími filmy. Sám o sobě představuje jen soubor prvků, které Ubisoft ve svých hrách točí stále dokola.

Pro příznivce filmové značky to nemusí být nutně špatně a Frontiers of Pandora pro ně může dělat tu samou službu, jakou nabízí třeba Hogwarts Legacy všem potterheadům - vizuálně přitažlivou, atmosféricky dotaženou, ale jinak jen lehce nadprůměrnou hru, v případě Avatara bohužel ještě (minimálně v průběhu recenzního procesu) tvrdě zkoušenou technickými problémy na PC. Pokud jste v posledních několika letech hráli Far Cry, nebo vlastně jakoukoli hru od Ubisoftu, máte úplně jasnou představu o tom, co je Avatar: Frontiers of Pandora.

Ne, není to mým PC

Bohužel, na PC vám nezaručím, že nebudete trpět jen kvůli mizerné optimalizaci. V momentě největších obav z toho, že můj ještě pořád nový stroj se postupně odebírá do věčných lovišť, jsem nainstaloval hru na notebook. V první chvíli na něm běžela naprosto fantasticky, což mě neuklidnilo. Po chvíli se ovšem z naprosto nevysvětlitelných důvodů začaly projevovat přesně ty samé problémy, jaké jsem zažíval na stolním počítači. Co bych zastíral, ulevilo se mi.

Pro můj recenzní proces to ale znamenalo další problémy. Zcela nevypočitatelné poklesy snímkování (opět v jednociferných hodnotách a po několik sekund) mě provázely například i při otevření mapy (!) nebo odchodu do menu (!!!).

Absurdní na celé situaci je, že ačkoli mám kartu od Nvidie, zdaleka nejlépe hra běžela při zapnutém FSR 3.0 od AMD. Hra sice podporuje i DLSS, s ním ale na rozdíl od FSR nepodporuje generování dodatečných snímků. Možná narazím na řadu odpůrců upscalovacích technologií, faktem ale je, že z čistě vizuálního hlediska se zapnuté FSR s generovanými snímky na kvalitě zobrazení nijak neprojevuje.

Hra na mojí sestavě dokáže běhat na ultra nastavení s FSR i ve 120 FPS, jenže v naprosto neočekávatelných momentech najednou padne snímkování třeba na polovinu, přičemž potíže s vodou a dalšími zmíněnými spouštěči problémům přetrvávají. Tedy, abych byl fér, po posledním updatu už hře jen pravidelně padá framerate na polovinu (opět bez ohledu na nastavení), v menu a mapě už se naštěstí neseká. Asi.

Konzolisti vyhráli

V onom „asi“ leží všechno. Můj zážitek s Avatarem je poskvrněn prakticky nekončícími obavami, kdy se zase hra rozsype. Během recenzování jsem si ji jen zřídka mohl opravdu užívat, protože i když nějaký čas běžela v zásadě bez problémů, neustále nade mnou visel mrak strachu z toho, kdy zase přijde nějaká otravná a ze zážitku vytrhávající cukatura, kdy zase stisknu Escape a budu muset několik sekund čekat, než se kurzor začne hýbat, kdy přestane pohyb mapy připomínat slideshow a podobně.

No a pak je tu třešnička na dortu, která rozlítí majitele PC a naopak potěší konzolisty. V předvečer psaní tohoto textu se mi konečně do rukou dostala verze hry pro PlayStation 5. Funguje zcela bez problémů. Nabízí dvě varianty zobrazení, a zatímco režim kvality je sice čarokrásný, ale zamčený na 30 FPS, Avatar vypadá skvěle i v módu zaměřeném na výkon. Hlavními rozdíly od PC verze jsou úrovně detailů vzdálenějších objektů a nějaká ta světla a stíny.

Mimochodem, ani v této hře se Ubisoft nevyhnul svým, snad už typickým problémům se zvukem, a tak dabing občas zní jako z konve. Osobně také doporučuji volbu ženského avatara, protože ten mužský má nekonečně otravný hlasový projev. Ale to už je ryze subjektivní záležitost.

Byla by to možná solidní zábava, ale...

Vlastně by mi vůbec nevadilo dát si odpočinkovou a popravdě bezmyšlenkovitou akci bez větších ambicí ovlivnit žebříček letošních nejlepších her roku, v podobném stylu jsem před několika lety přes vánoční bezčasí prošel Valhallu. Jak už jsem ale uvedl, můj celkový zážitek skoro na každém kroku ovlivňovaly technické problémy, které každé juchnutí nad působivým zpracováním zastíraly mraky obav nad tím, kdy se to celé opět sesype jako domeček z karet.