Attentat 1942

Podobné přiblížení dějin lze samozřejmě zpracovat mnoha způsoby. Třeba stylizovanou logickou plošinovkou v ne tak docela alternativní historii, jak to provedli rumunští tvůrci ve svém titulu Black The Fall. Český Attentat 1942 však kráčí daleko akademičtější a zároveň intimnější cestou – spíše se tak podobá hořkému i láskyplnému vyprávění, které před půldruhým rokem představila íránská 1979 Revolution: Black Friday.

V dědových stopách

Název Attentat 1942 by mohl budit dojem, že se snad budete účastnit operace Anthropoid, že budete prchat z Lidic nebo marně vzdorovat obklíčení v kostelním sklepě. Takový dojem by však byl mylný, protože hra začíná okamžikem, kdy SS-Obergruppenführer Heydrich opouští svět, a vy s atentátem jako takovým nemáte společného zhola nic. Vlastně se vás osobně doopravdy netýká ani válka, protože primárně hrajete za vnuka (či vnučku), který se snaží rozkrýt osudy svého dědečka, jehož si ve dvaačtyřicátém odvedlo gestapo.

Na obrazovce se pravidelně střídají dva druhy pasáží. Rozhovory s pamětníky Protektorátu, jež představují živí herci v předtočených videosekvencích, doplněné o autentické dobové záběry, a komixově stylizované výlety do čtyřicátých let, v nichž sledujete osudy postav „napřímo“. Hra rozebírá hlavně obtíže života za heydrichiády, hrůzy koncentračních táborů a dotýká se též tématu poválečného odsunu Němců.

Samotný scénář nicméně není nic, co by vás nějak obzvlášť vymrštilo z křesla. Ale na druhou stranu, on nejspíš ani nemá být. Attentat 1942 je komorním příběhem jedné rodiny, respektive jednoho člověka, který měl srdce na správném místě a musel za to pykat. Hlavní sílu nenese zápletka, ale tíha věrně a detailně zpracovaných dobových reálií.

Atmosféra ústrku a příkoří je všudypřítomná. Zároveň je ale třeba kvitovat s povděkem, že se tvůrcům téměř stoprocentně podařilo vyhnout lacinému patosu. Netlačí na pilu, neříkají vám, jak se máte cítit a koho si oblíbit. Hra je totiž koncipována do něčeho, co by se s přivřenýma očima dalo nazvat popularizační formou odborného stylu, a vyznění příběhu to bohulibě odráží.

A když už jsme u té stylistiky, je potřeba vypíchnout pár hnid. Napáchat stylistické chyby v textu je strašně jednoduchá věc. V mluveném projevu v důvěrné situaci, tedy nikoliv například z nervozity při vystupování před publikem, ale lidé míchají styly jen velmi zřídka. Proto je těžké uvěřit, že by třeba babička v srdečném rozhovoru používala bohemismy jako „bejt“ či „svýho“, ale zároveň ve stejné větě řekla „české filmy“ a „jsem“ místo očekávaného „český“ a „sem“. Není to ojedinělý případ, podobný konflikt uslyšíte v kompletně všech rozhovorech. A ano, je to prkotina, která se do celkového hodnocení opravdu nepromítá, ale verbální fetišisty to prostě bude rušit. Byli jste varováni.

Interaktivní úskalí

Pokud bychom se na Attentat 1942 snažili mermomocí naroubovat nějaký herní žánr, byla by to nejspíš adventura. Ačkoliv velkou většinu času strávíte posloucháním rozhovorů a pročítáním materiálů, narazíte občas také na interaktivní pasáž. Oslavné prápory ovšem můžete zase rovnou sbalit, protože se jedná o suverénně nejslabší součást zážitku.

Myšlenka byla taková, že při některých pasážích pamětnického vyprávění sami převezmete otěže a popisvanou scénu si zahrajete. Budete schovávat odbojářské letáky při domovní prohlídce, utíkat z vlaku smrti a podobně. Což o to, nápad to byl samozřejmě dobrý, ale provedení se moc nevydařilo. Hratelné situace se řeší asi tak pěti jednotvárnými kliknutími, což by samo o sobě bylo zábavné jak borelióza, ale hřebík do rakve ještě zatlouká fakt, že je úplně jedno, co uděláte. Poklikáte špatně, hra vám oznámí, že tedy ne, takhle to nebylo, a jede se dál.

Podle úspěšnosti sice získáváte jakési mince, ale ty můžete použít jen na opakování rozhovoru, pokud by se nepovedl. Jenže to reálně hrozí jen u jednoho jediného, kde není na první pohled patrné, co je „správná“ volba odpovědi. Z miniher je vlastně zajímavá pouze jedna, a to sestavování novinového článku poplatného Říši. Budujete ho totiž ze skutečných úryvků dobových projevů, což poskytuje poutavý náhled do toho, jak média a veřejné figury musely ohýbat hřbet. Ostatní minihry ale místo ozvláštnění spíš jen ruší. Jinak řečeno, pokud je pro vás zásadním požadavkem hluboká hratelnost, Attentat 1942 vás nemá šanci uspokojit.

Otevřeno interpretaci

Hra se nicméně ani nepokouší o akční nářez nebo logické peklo. Jejím účelem je hlavně nevšedním způsobem poučit a využít mladé herní médium k přiblížení národní historie. Z takového úhlu pohledu ji nelze hodnotit jinak než kladně, a to jednak díky precizně zpracovaným a prezentovaným materiálům, ale také díky faktu, že Attentat 1942 díkybohu nevynáší rozsudky.

Cílem jakéhokoliv dokumentárního díla má být takřka zpravodajské předložení informací. Bez zabarvení, bez podsouvání konotací, bez posuzování. A přesně to se zde podařilo. Dvě ústřední otázky jsou jasné: „Opravdu stál atentát na Heydricha za to?“ a „Bylo všechno v pořádku s odsunem Němců?“ Hra vám na ně skrze postavy s odlišnými názory nabídne několik úhlů pohledu, ale žádný z nich neprotežuje. Nepodstrkuje odpověď. Nechá vás se zamyslet a vytvořit si vlastní úsudek. Výborně.

Dvou až tříhodinová herní doba se může zdát jako málo, ale na hru podobného střihu to je upřímně tak akorát. Kolem a kolem se tedy jedná o přínosný projekt, který se ale na druhou stranu nedá moc... hrát. Ohodnotit ho pomocí konvenční číselné stupnice je tedy poměrně nesnadný úkol. Ale stejně nejspíš už sami od prvních řádků a obrázků víte, zda máte o Attentat 1942 zájem, nebo ne. Chcete-li se zajímavou formou něco dozvědět o Protektorátu, titul si pořiďte. Pokud si přejete se radši zabavit čistou hratelností, poohlédněte se jinde.