Atlas Fallen

Atlas Fallen mě zaujal už při svém odhalení a nebudu zastírat, že hlavní podíl na tom mělo prezentované grafické pozlátko. Navíc jsem bral s povděkem, že vývojáři z Deck13 si po nemastných neslaných Lords of the Fallen a dvoudílné sérii The Surge dají pauzu od pokoušení žánru soulslike a naservírují pohlednou rubačku bez velkých cavyků okolo. To se nakonec skutečně stalo, jen jsme jako bonus dostali výlet do minulosti.

Rok 2012 volal, chce svou hru zpátky

Při hraní Atlas Fallen jsem pravidelně prožíval pocit návratu někam do éry PlayStationu 3, nejčastěji mi na mysl přicházela moje kdysi oblíbená a často neprávem opomíjená, pohnutým osudem zkoušená hra Kingdoms of Amalur. To by samo o sobě nebylo úplně špatně, kdyby ovšem od Amaluru neuplynulo dlouhých 11 let, tedy v podstatě půldruhé konzolové generace. Nemám teď přímo na mysli technický stránku (byť ani ten nemá se standardy PlayStationu 5 a jemu podobných strojů mnoho společného a daleko víc odpovídá prostředku minulé generace), ale obecnou hratelnost a principy, kterým zoufale chybí jakákoli inovace nebo originální nápad.

Atlas Fallen vás vezme do nehostinného, pískem zavátého světa nemilosrdných bohů a ještě nemilosrdnějších vládců, ve kterém se zhostíte role nepravděpodobného hrdiny, nálezce magického artefaktu božského původu. Tato okovaná rukavice vám následně poskytne nadpřirozené schopnosti, které zahrnují nejen boj, ale také pohyb po světě a manipulaci s některými jeho aspekty.

V praxi tak před sebou máte akční adventuru s prvky RPG v polootevřeném světě složeném z tak akorát rozlehlých lokací, po kterých se budete klouzat v písku, poskakovat mezi překážkami a mezi postupem hlavní příběhovou linií absolvovat řadu vedlejších aktivit, které si tvůrci vypůjčili z tisíce a jedné jiných her.

Budete tedy podle nalezených map hledat poklady, propojovat paprskometné krystaly v časovém limitu nebo se potýkat na život a na smrt s hordou nepřátel v prostorově omezených arénách. Kromě toho svět samozřejmě skýtá i velké množství vedlejších úkolů, jejichž scénáře byly ale patrně svěřeny pisálkům-elévům a nějaké zásadní zážitky si z nich neodnesete.

Boj na jedničku

Tím zdaleka nejlepším, co Atlas Fallen nabízí, je samotná akce, která připomíná prosté klasické rubačky, jako je původní trilogie God of War. K dispozici máte několik zbraní s různými vlastnostmi, současně můžete používat dvě. Nepřátelským útokům můžete buď uskakovat, nebo je správným načasováním odrážet a díky magickým schopnostem rukavice protivníka na okamžik „zkamenět“, abyste mu mohli trochu zatopit beze strachu z odplaty.

Souboje jsou příjemně dynamické i díky možnosti rychlého dashování ve vzduchu, design písečných monster se sice drží v poměrně střízlivých mezích, ale větší tvorové mají svá těla rozdělena do několika částí se samostatnými health bary a jejich ničením je zároveň obíráte o možnosti útočení. Kromě toho mají protivníci občas části těl se zlatým healthbarem, jejichž zničením dostanete nějaké ty bonusové odměny navíc.

Základním stavebním kamenem soubojového systému je takzvané momentum, tedy na tři části rozdělený bar, který naplňujete úspěšnými útoky na nepřátele. Každá ze tří částí může nést tři takzvané essence stones, zvláštní kameny propůjčující rozličné pasivní bonusy, a také jeden aktivní essence stone, který vám poskytne novou schopnost. Vtip je v tom, že čím větší hladinu momenta máte, tím silnější jsou poskytované schopnosti a míra působené zkázy, ale tím větší poškození také můžete od nepřátel utržit. Ve vhodné situaci také můžete veškeré nashromážděné momentum utratit za skutečně drtivý útok. 

Základní kameny

Zmíněných essence stones je ve hře velmi bohatá nabídka a můžete si díky nim slušně upravit svůj herní styl. Lze tak například získat různé obranné aury, propůjčit svým útokům zvláštní modifikátory nebo prostě jen navýšit obranu či působené poškození.  Nechybí mezi nimi ani prokleté kousky, které sice poskytují větší výhody, ale přinášejí s sebou také větší či menší postihy. Kameny lze také vylepšovat získanými materiály, čímž posílíte jejich vlastnosti.

Herní systémy jsou ve skutečnosti velmi jednoduché, což hře tohoto typu sluší, protože v ní chcete trávit čas především v akci, a ne v rozsáhlých nabídkách. Kromě zmíněných kamenů ještě můžete vylepšovat získané zbroje, díky čemuž dostanete body k odemykání jednoduchých perků. Postupem času také získáváte nové či silnější vlastnosti své magické rukavice, díky nimž se následně můžete dostat do dříve nepřístupných oblastí.

Jak už jsem zmínil, hlavní devizou Atlas Fallen je boj, případně příjemný pocit z pohybu v prostředí, protože „bruslení“ po písku se autorům docela povedlo a putování po herním světě je díky tomu svižné, jakkoli v případě nutnosti lze využít rychlé přesuny mezi checkpointy. Obtížnost není nijak závratná a hra naštěstí umožňuje přenastavení ovládání i na konzoli, protože se základní verzí jsem se nedokázal ztotožnit. 

Neznámá tvář s nezajímavým hlasem

Co se týče celkové prezentace, rozplyne se dojem z pompézních trailerů rychle jako pára nad hrncem a prakticky od prvních chvil vám dojde, že Deck13 nemohli operovat s kdovíjak velkorysým rozpočtem. Ošklivé hlavní menu s podivně zpomalenou animací písku člověk samozřejmě bez větších problémů překousne, ani zbytek ovšem nijak neodpovídá standardu roku 2023 (nebo 22 či 20). 

Ostře řečeno je hra skutečně produktem z předminulé generace konzolí v grafice z půlky té minulé. Rozhodně nečekejte žádné opojné vizuály, hra má často problém s podivným přesvícením scény (které má asi simulovat žhnoucí písek, ale je spíš nepříjemné) a v režimu Performance si je třeba zvyknout na všudypřítomný shimmering nižšího rozlišení. Režim Quality s 30 FPS je tradičně nepoužitelný i s ohledem na rychlost soubojů, bohužel ani grafické kompromisy toho rychlejšího mnohdy neumí udržet stabilní snímkování. Není to sice natolik zásadní, aby se hra začala vyloženě sekat a vy jste kvůli tomu prohráli souboj na život a na smrt, ale občasné kolísání při prudkém plachtění vzduchem je vyloženě protivné.

Hudba, zvuky i dabing jsou na zcela průměrné a zapomenutelné úrovni a přiznám se, že jsem je časem přestal vnímat a při toulkách po vedlejších aktivitách při hraní poslouchal audioknihy a podcasty, protože prostě nebylo nač se soustředit.

A to je vlastně asi ta nejpřesnější definice Atlas Fallen. Je to hra, kterou budete konzumovat takříkajíc „na volnoběh“, bez většího zaujetí či emocionální investice. Čas od času se zaradujete nad tím, jak jste pěkně a efektivně odpravili nějakého většího nepřítele, ale prakticky nic víc vám vývojáři nenabídnou. Ani příběh není ničím, co by táhlo kupředu, a tak zbývá stokrát obehraná písnička jednoduchého hack’n’slash.

Do zapomnění

Atlas Fallen může fungovat právě a jedině v případě srpnového vydání, kdy má kolem sebe dostatečně velký prostor. Jedná se o herní fastfood, který vás může zaplácnout na těch pár týdnů, než začne podzimní sezóna s význačnějšími jmény a (doufejme) zásadnějšími zážitky. Jedná se o mou letošní obdobu Steelrisingu, tedy hry, na kterou jsem se docela těšil, abych ji následně odehrál s bezpečným vědomím, že si na ni do pár týdnů už nevzpomenu, jenže Steelrising měl přeci jen aspoň to poutavé historické zasazení.

Nové dílo Deck13 rozhodně není špatnou hrou, jen není ničím výjimečné, nemá „ksicht“ a jeho nezvratným osudem je rychlý vstup do slevových akcí a předplacených služeb. Pokud si ale chcete u nějaké hry odpočinout, po perném dni v práci s tupým výrazem usednout k televizi a spokojeně mačkat tlačítka, může vám tahle hra dát přesně to, co hledáte. Anebo si radši kupte ten Amalur.