Assassin's Creed Valhalla: Wrath of the Druids

Jenže sliby jsou chyby. Expanze namísto tajemného dobrodružství, které se mohlo (a mělo) odehrát, servíruje nezajímavou vatu. Působí, jako by se u tvorby nudili i samotní vývojáři. Výsledek je líný, bez nápadu, bez inspirace, bez jediné scény, kterou byste si měli šanci zapamatovat déle než tři hodiny, bez snahy o jakékoliv svěží ozvláštnění. Wrath of the Druids existuje jen z povinnosti a od ještě horšího hodnocení ho zachraňuje jen grafická krása a tradičně skvěle zvolený soundtrack.

Eivor, stínový král

Hned první problém spočívá ve špatně odhadnutém měřítku příběhu. Projít dějovou linku DLC zabere nějakých sedm hodin, ale výrazná část z toho je cestování po Irsku, boj a stealth. Samotné vyprávění má možná hodinu, a to ještě kdo ví jestli.

To zkrátka není dost velký prostor na představení ansámblu nových postav, na předvedení, proč by na nich hráči mělo záležet. Nezbývá čas na to, aby se jejich osudy rozvinuly a proťaly a nakonec završily vyprávění dostatečně vygradovanou tečkou. I přesto se o to hra pokouší a ve výsledku kvůli tomu zní zhruba stejně uvěřitelně jako náhodná hospodská historka, která je ke slyšení někdy okolo čtvrté ranní za výrazně podroušeného stavu jak mluvčího, tak posluchačů.

Eivora, cizince v zemi irské, například do půl hodiny z neznámého důvodu poslouchají králové. A to bez debat. Příklad: Rozzuřený mladý vládce přechází sálem a soptí: „Všechny je pobiju! Popravím krvavým orlem! Jejich kraje, jejich města, všechno přemalujeme na rudo! Proradní hadi, smrt bude vysvobozením ve srovnání s tím, co...“ Eivor: „Hele, brzdi, přeháníš to.“ Král: „A tak já to zkusím po dobrém.“

Vyprávění horem pádem pospíchá, jak se dá, a nakonec vyšumí do ztracena. Ach jo, vždyť přeci nemusí vždycky jít o osudy celých zemí, komornějšímu formátu by bývala daleko víc odpovídala malá, osobnější zápletka! Ale bohužel.

Mimochodem, pokud byste chtěli namítnout, že na Eivorův názor se nejspíš bere zřetel kvůli jeho anglickým úspěchům, také by to moc nesedělo, protože DLC má doporučenou úroveň moci 55, což znamená, že se do Irska můžete podívat poměrně brzy po začátku hry – tedy v době, kdy Eivora ještě nikdo neznal ani v té Anglii.

A kde jsou ti druidové?

Kdo stejně jako já doufal v možnost prozkoumat pohanský folklór, zažít na vlastní videoherní kůži tajemnou říši přírodního náboženství a irské mytologie, může si nechat zajít chuť. Hra se o irský mythos sotva lehce otírá skrze existenci Lia Fáil, kamene osudu, ale touha po jakékoliv hlubší sondě zůstává nenaplněna.

Pravda, autentických dobových pramenů máme k dispozici o poznání míň než třeba v případě severských legend, což by znamenalo, že by si tvůrci museli dost domýšlet, ale Wrath of the Druids spíš působí dojmem, že se prostě nikomu nechtělo.

Druidové? Jen v podobě Children of Danu, skrytého řádu, jehož členy musíte po jednom odkrývat pomocí různě rozházených indicií. Ano, správně, už zase. Což je tak příšerně unylé, nenápadité řešení, že když na mě hra vybalila důvěrně známou pavučinu skrytých obličejů, obracel sem oči v sloup tak, že se div neprotočily dokola.

Krom několika kusých scén se s přírodním kultem potkáte už jen náhodně, protože sem tam lze narazit na nepřátelské skupinky druidů, které korzují krajinou. Po cestách. V hloučcích. Úplně stejně jako běžní ozbrojení knechti někde ve Wessexu. Což působí mimořádně tragikomicky.

Dublin k ničemu

Expanze obsahuje novou (až na příběhový úvod díkybohu čistě nepovinnou) mechaniku – zabírání a vylepšování obchodních stanic a následný obchod. Netřeba se však vzrušovat, jedná se o naprosto primitivní a hlavně zbytečný přídavek.

Získané stanice produkují čtyři suroviny, které se automaticky ukládají ve vaší dublinské truhle. Odtud si je můžete vyzvednout, odevzdat o tři kroky vedle a tím splnit „zakázku“. Za ni dostanete pár herních surovin, občas kus výbavy a zvýšení vlivu v Dublinu.

Město můžete v paralele ke své domovské osadě tímto způsobem vylepšit až na pátou úroveň, ale není mi jasné, kdo a proč by to dělal. Do Ravensthorpe jste se v průběhu desítek hodin pravidelně vraceli, rozrůstající se a vzkvétající domov tudíž pomáhal pohroužení do atmosféry. Oproti tomu do Dublinu se podíváte jednou, možná dvakrát. Celá mechanika stojí stranou od zbytku hry, naroubovaná, přidaná prostě proto, aby pak mohl na stránky obchodu někdo napsat, že tam je.

Éire

Je obrovská škoda, že se nikdo nenamáhal s tvorbou zajímavého obsahu, protože svět by si ho zasloužil. Je opět neuvěřitelně krásný. Pravda, tady to tvůrci měli poměrně jednoduché, nebylo potřeba nic moc vymýšlet. Stačilo zpracovat Irsko tak, jak skutečně vypadá, protože je to přenádherná zem.

Kdo tam někdy byl na návštěvě, možná zažil, jaké to je, když se vyškrábete na vrcholek někde v Connemaře, pak se rozhlédnete po krajině a na omamný moment si nejste jistí, jestli vás náhodou neklamou oči, protože tak neskutečná zeleň přeci ve skutečnosti nemůže existovat. Oceány luk v sytém smaragdu kolem dokola a pocit jak z jiného světa.

A přesně tohle se povedlo i ve hře. Ještě když vám k tomu do sluchátek třeba spustí tklivá lidovka zpívaná v irské gaelštině, je mráz v zádech naprosto zaručen. Co naplat, tohle prostě v Ubisoftu umí.

Jenže zbytek už zapáchá po promrhaném potenciálu. Wrath of the Druids je sedmihodinová dávka naprosto klasické hratelnosti bez jiskry. Se špatným příběhem, trestuhodně nevyužitou tematikou, několika přetexturovanými nepřáteli a zbytečnými, k ničemu nesloužícími novinkami. Tvůrci kompletně rezignovali na snahu přijít s něčím osvěžujícím a krom výhledů do dáli a zpívaných balad si déle než den budu pamatovat jen závěrečný bossfight, který se, nutno přiznat, docela povedl, ale... to nestačí.

Škoda, že si vývojáři před prací nedali výpravu a procházku třeba po Barna Woods. Tam totiž roste inspirace na stromech. A právě té měli při vývoji po čertech málo.