Assassin's Creed Valhalla: The Siege of Paris

Verdikt
50

The Siege of Paris je pro Valhallu více téhož, s občasnými nadějnými záblesky stealthovosti starších dílů Assassin’s Creed. Tuhle naději ale bohužel vždycky zadupe do země tuna nezajímavého, repetitivního obsahu, který se rychle přejí a stejně ho potom ještě spousta zbyde.

Počítač

WindowsWindows

Oficiální stránky

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Vydání: 12. srpna 2021
Štítky: vikingové, viking, středověk, third person, datadisk, otevřený svět, dlc, adventura, akční

Druhé velké rozšíření se sice nejdřív tváří jako poslední střípek do mozaiky vikinského dobrodružství, ale jeho obsah téhle masce moc uvěřitelnosti nepřidává. Spíš než tím závěrečným dílkem skládačky je mezihrou, která vás nasytí, pokud asasínského řádění ještě nemáte dost, ale žádného velkého rozuzlení, ohňostroje a fanfár se v něm nedočkáte. Ať už jde o Eivor/a, nebo o zamotanou linku ze současnosti. Ubisoft ovšem už stihl přispěchat s příslibem druhého roku podpory, takže tenhle rest ještě pořád může zvládnout napravit.

Podobně jako v případě prvního DLC, Wrath of the Druids, vás v Ravensthorpe čekají návštěvníci z dalekých krajin. Po úvodních seznamovacích frázích, respektive hodech, vás Toka a Pierre z klanu Elgring přesvědčí, že jejich problémy s králem Karlem Tlustým jsou i vaše problémy, a pak už se pluje do Francie.

Kde Irsko zvládalo graficky okouzlovat, tam to Západofranská říše moc neumí a základní Anglii se až na občasné louky plné vlčích máků hodně podobá. Ani základní dějová linka se příliš nevzdaluje zaběhnutému konceptu, kdy se coby cizinec zamícháte do věcí, po kterých vám vlastně nic není, ale protože Karel nechává vypalovat osady a popravovat vesničany a Eivor má PTSD z dětství a Randvi větří příležitost navázat další spojenectví, dává to asi smysl?

Eivor je sice tentokrát toho názoru, že válka nikomu neprospívá, a spíš než o otevřený střet se snaží o kradmou destabilizaci regionu skrz špionáž a záškodnictví, z hlediska hratelnosti vás ale v jednotlivých misích čeká prakticky identická náplň jako předtím, jen s jinými jmény a ikonkami. Akorát dostanete víc příležitostí řešit je tiše. Žádné obléhání hradů, žádné zapalování střech, minimum troubení na rohy. Více truhel, více klíčů k truhlám ve studnách s hady, více balancování kamínků, které vás má učit trpělivosti, ale už v základní hře vás jen naučilo nenávidět fyziku enginu Anvil. To všechno rozeseté na opět zbytečně rozlehlé mapě.

Zbrusu nový typ misí s rebely je v podstatě jen trochu načinčanějším typem fetch questů, kdy máte někomu něco přinést a někoho zabít, jenom vám během toho podřezávání asistuje několik panáčků. Odměny se počítají ve speciální měně, za kterou si můžete kupovat silnější panáčky a kosmetické bonusy pro ně, stejně jako v případě vaší nájezdnické bandy v Anglii ale nejde o postavy, na kterých by vám mělo záležet.

To už jsou zajímavější infiltrace, při nichž podobně jako třeba v nových dílech série Hitman můžete zavětřit příležitost dostat se k cílům možná delší, ale trochu zajímavější cestou. Promluvíte si s hostinskou, zachráníte něčí dceru, opijete vojáky, aby vám prozradili tajné heslo, nebo najdete převlek a k cíli se dostanete nepozorovaně.

Jasně, pořád se k němu můžete proplížit velmi tradičně a prostě jemu a jeho strážcům přetnout krční tepny bez těch cavyků okolo, ale pak jsou přesně jen těmi položkami z nákupního seznamu, které nemáme rádi.

Tady je naštěstí příběh za deset hodin odbytý celý, ale jeho konspirace opět není z těch, na něž byste vzpomínali ještě roky po dohrání. Jakkoliv se Assassin’s Creed snaží ze škatulky akčních adventur přesunout do kolonky RPG, jeho příběhy ani volby na to zatím zkrátka nemají.

Dalším z vypůjčených nápadů po vzoru populárních her jsou krysy. V Ubisoftu se někomu zřejmě hodně zalíbilo morové dobrodružství A Plague Tale, protože během dobývání Paříže narazíte na spoustu krvelačných klubek hlodavců, kteří jdou po všem živém, a pokud si najdou zrovna vás, pomaličku uždibují z vašeho zdraví. Zahnat je můžete frenetickým mácháním zbraní, načež se obvykle vrátí do nějaké stoky, odkud předtím vylezli, a vy potom můžete příslušný kanál přikrýt regálem, aby vás moc neotravovali.

Zároveň si můžete odemknout novou schopnost, která z Eivor/a udělá krysaře vyvolávající/ho obdobné hejno se stovkami zoubků a drápků. A to samozřejmě můžete poštvat na nepřátele. Další nové dovednosti jsou pak až skoro cheaty, které absurdně vysokou rychlostí regenerují zdraví i staminu. Nikdo vás samozřejmě nenutí je používat, ale souboje ani bez nich nepředstavují kdovíjakou výzvu.

Výdobytkem z ranku výzbroje jsou obouruční kosy, které vám umožní… kosit nepřátelské skupinky. Poměrně záhy jsme se ale stejně vrátili k osvědčené kombinaci dvou jednoručních, maximálně vylepšených seker, protože nám jejich rytmus zkrátka seděl víc.

Franští nepřátelé oproti Britům mnohem víc využívají jízdu, která vás donutí uhýbat a zrovna novátorské kosy jsou pro její sešvihání úplně k ničemu, protože než se stihnete rozmáchnout, jezdci jsou dva metry za vámi. Vojáci koňmo ale stejně většinou nejsou ničím, s čím by si neporadilo pár dobře mířených ohnivých šípů.

No... A to je vlastně všechno, o čem v souvislosti s DLC stojí za to psát. Nejsme z The Siege of Paris vyloženě zklamaní, ale francouzský dodatek každopádně postrádá nějaký vynalézavý mechanismus nebo zápletku, které by z něj činily nepostradatelné či alespoň zapamatovatelné rozšíření. Takové, jaké by původní vikinskou ságu o nějaký ten kousek pozvedlo.