Assassin's Creed Mirage

A zatímco imaginární zabijáci dobíjeli nové formáty, měnil se i ten původní – z relativně přímočarých příběhů v otevřených městech zaměřených na kradmý přístup se postupně stala akční RPG na mapách kolosálních rozměrů s náplní mírně pejorativně přezdívanou jako odškrtávání nákupního seznamu klidně na stovky hodin.

Jak bobtnaly mapy a stopáž, rostly i řady hráčů nespokojených s tím, kam se celá série ubírá. Těm se Ubisoft rozhodl ubrblaná ústa zacpat roubíkem v podobě Assassin’s Creed Mirage s příslibem přesně toho typu zážitku, který nabízeli Altaïr s Eziem předtím, než se asasíni vrhli na otevřená moře, na barikády, zteče, mezi reinkarnace faraonů, minotaurů, božstev prastarých civilizací a kdovíčeho všeho. Zkrátka zpátky do dob, kdy se celá série obrazně řečeno držela tak nějak víc při zemi, byť vás zároveň nechala šplhat vysoko do míst, kam se podíval jen málokterý tehdejší smrtelník. 

Skrytý kočkopes

O návrat ke kořenům se přitom Mirage snaží v mnoha rovinách, přičemž některé z nich mi coby věrné fanynce dávají velký smysl a ofoukávají mě nostalgií, nad jinými trochu nechápavě zvedám obočí a cítím z nich až moc zpátečnictví. Zároveň ale pracuje i s některými novějšími prvky, které do série přibývaly postupně.

Vracíme se na Blízký východ, konkrétně do Bagdádu a přilehlého městečka Anbár v roce 861, nějakých tisíc kilometrů od pevnosti Masjaf z prvního dílu. Ta nicméně v této době ještě ani nestojí, asasíni si zatím říkají Skrytí a hlavní hrdina Basim není uznávaným mistrem, který se o své vědomosti jede podělit s vikinskou výpravou, nýbrž prachobyčejným zlodějíčkem.

Pro plné pochopení všech příběhových nuancí se hodí mít dohranou tři roky starou Valhallu, ale klidně se obejdete i bez ní – Mirage se zuby nehty drží otřepaného mustru hrdinovy cesty, která ani v nejmenším nemá ambice vás zatěžovat zvraty umně schovanými za horizontem duny (nebo kdekoliv jinde). Byť Basima namísto pomsty pohání spíše touha po odpovědích a snad i troše toho uznání, z předem jasně narýsovaného úkolového schématu je vám beztak úplně jasné, jak jste v příběhu daleko, což zvratový potenciál zadupává ještě hlouběji do písku.

Sotva se vymotáte z tutoriálového městečka a absolvujete drsnou tréninkovou montáž pod taktovkou mistryně Roshan, nastoupí známá šablona schraňování indicií vedoucích k cíli vaší skryté čepele, abyste se přes jeho síť kontaktů na nástěnce postupně propracovali až k srdci domýšleného zdroje veškeré bagdádské nesvobody. 

Vlastní výzkum v obci Bagdád

První fází jakékoliv infiltrace je samozřejmě průzkum, kdy můžete na kratší vzdálenost využít tradiční orlí pohled, který vám i za zdmi zvýrazní nepřátele a další aktivní prvky, na tu delší potom pohled opravdového orla Enkidu. Vašemu ptačímu dronu tentokrát mohou mírně přistřihnout křidýlka hlídkující lučištníci, které musíte zlikvidovat, pokud se bez jeho zraku nechcete v dané lokaci obejít.

K pátrání zpravidla můžete přistoupit vícero způsoby, které se ale ve výsledku až tolik neliší, případně se brzy protnou v jednom bodě. Ono zas tolik nezáleží na tom, jestli se rozhodnete uplatit raději žoldáky, kteří napadnou stráže, anebo hudebníky, kteří je okouzlí hrou na loutnu. Nebo se na odlákávání pozornosti můžete vykašlat úplně, protože jste už předtím našli dveře do sklepa, a dokonce je i odemkli, jelikož k nim roztržitý zahradník zapomněl klíč na nestřežené terase.

Občas se naskytne příležitost k trochu sofistikovanějším způsobům, jak se nepozorovaně dostat až k cíli, aniž byste se museli vysloveně plížit. Třeba když se doslechnete, že do místního harému, kam má většina mužů vstup zakázán, mají dnes dorazit noví eunuchové. Nikdo už nicméně nebude znovu kontrolovat, nakolik jsou plodní, a tak si stačí obstarat roucho a můžete nerušeně obstarávat důkazy o pletichách s Řádem. 

Podobné momenty jsou ale spíše vzácnost, většinu času se budete pohybovat ve stínech, odlákávat stráže, vraždit ze zálohy a po všech čertech shánět klíče. Na přístupové cesty jsou totiž v Bagdádu psi – dost často narazíte na dveře zavřené z druhé strany na závoru a nezbyde vám než bádat, jestli je potřeba jít úplně jinudy, máte někde posunout nějaký regál, anebo můžete bariéru obejít třeba pootevřeným oknem. 

Plížení samotné na normální obtížnost nepředstavuje moc velkou výzvu. Strážní moc chytrosti nepobrali, takže pořád stačí z úkrytu nebo za překážkou zapískat a ochotně přijdou, i když už se kolem povalují tři zkrvavené mrtvoly jejich kamarádů, aniž by se nad tím nějak pozastavovali. 

Jakousi formou selektivní slepoty trpí i v momentech, kdy jim přátele vraždíte přímo před očima, ale hra vás detekuje jako ukryté, ať už v kupce sena, záhonu pivoněk nebo na lavičce. Ale dejme tomu, že v 9. století ještě neměli tolik možností, jak řešit krátkozrakost. K tomu vám navíc později přibude způsob, jak si řetězec vražd hezky naplánovat a zpunktovat, aniž by na něj přítomní měli čas zareagovat, přičemž jich takhle za sebou můžete zaříznout až pět. A víc než pět vojáků najednou potkáte opravdu málokdy.

Můžeš podlézt, ale pak se musíš zase narovnat!

Stealth je zkrátka poměrně triviální, což je vyváženo faktem, že Basim v přímé konfrontaci moc nevydrží. Hra vás přitom do bojových situací párkrát vrhne až trochu násilím a útěk v té chvíli obvykle představuje nejrozumnější řešení. Soubojový systém se od hromady speciálních schopností zjednodušil na kombinaci útoků, úhybů a parírování, kdy vám nepřátelé vždy barevně naznačí, jestli jejich příští pohyb můžete vykrýt, anebo máte uskočit. 

S dvěma, třemi běžnými vojáky ještě není problém si poradit, pokud se ale vydají zvonit na poplach nebo máte smůlu, že se mezi nimi zrovna nachází obrněnec, bude lepší hodit k nohám kouřovou bombu a dát se na úprk. Anebo se schovat a doufat, že pátrání brzy neúspěšně skončí. 

Páchat zločiny na očích se totiž opět nevyplácí, i drobné krádeže s minihrou v podobě ještě drobnějšího quick time eventu se totiž mohou postarat o vaši nechvalnou proslulost. Po městě se začnou objevovat plakáty s povědomou podobiznou, kolemjdoucí si šuškají, že už vás někde viděli a volají nejbližší hlídku, na střechách se najednou prochází víc střelců, a když spácháte něco obzvlášť nekalého, vypíšou na vaši hlavu takovou odměnu, že už se lovcům vyplatí si kvůli vám i přivstat.

Nevyžádané pozornosti se můžete zbavit strháváním plakátů, případně opět tradičními úplatky. Ovšem pozor – vaše dirhamy jsou vám až překvapivě často úplně k ničemu. Pokud si tedy nechcete koupit novou barvičku obleku. Místní si mnohem víc cení speciálních tokenů – a to ne jednoho typu, ale hned tří. Je tu jeden druh pro umělce, druhý pro žoldáky a třetí pro obchodníky, kterým si vedle slev můžete třeba i odemykat některé typy truhel. 

Nápad jistě dobrý... Výsledky nebyly dobré

Všechny se nicméně získávají velmi podobným způsobem: Většinou buď jako odměny z nepovinných kontraktů, případně z kapes nic netušících kolemjdoucích. Neexistuje ale otravnější moment, než když deset minut pobíháte po bazaaru sem a tam, zkoumáte, komu u pasu visí měšec, jen abyste z něj už popáté vytáhli umělecký token, jenže opodál stojící švadlena chce za své informace samozřejmě ten pro obchodníky. 

Dalším pro mě ne úplně šťastným designovým rozhodnutím byl přítomný strom schopností. V duchu předchozích dílů jsem počítala s tím, že budu mít dost bodů, abych si v něm odemkla všechno. Basim nesbírá zkušenosti, bodíky získává průběžně při postupu příběhem, případně za některé dobrovolné aktivity jako sbírání poztrácených knih. Jenže i když jsem v zobání byla poměrně pečlivá, stejně jich nebylo dost. Kupříkladu sloty v kolečku nástrojů si odemykáte právě v jedné z větví, na kterou mi body nezbyly, a tak jsem si většinu času musela vystačit s vrhacími noži a kouřovými bombami.

Nástroje si můžete drobně vylepšovat v doupatech Skrytých a své šance na bojišti můžete zlepšit i vhodnou volbou výbavy sestávající z obleků s kápí či několika mečů a dýk. Výběr je poměrně příjemně omezený, aby nevyvolával rozhodovací paralýzu. Každá položka má tři úrovně kvality, kterou můžete zvyšovat u krejčích a kovářů, a taky speciální schopnost typu menší šance na spatření, ale třeba i jedovatý olej nebo možnost proměnit Basima v, jak se říká, skleněný kanón. Má pak ještě méně zdraví, ale už na bojišti zvládne napáchat nějakou tu paseku.

V pauzách mezi zabíjením se můžete samozřejmě věnovat pro sérii typické městské kratochvíli: Parkouru. Ano, včetně šplhání na minarety a dómy majestátních mešit, abyste si odkryli část mapy a absolvovali skok víry do přilehlého vozíku sena. Na rozdíl od svých nedávných předchůdců Basim nezvládne šplhat na placaté kameny, ale není ani tak dobrý skokan, jako býval Ezio, takže parádičky jako odrazy do stran rozhodně neovládá. 

Není ani tak velký problém nalézt optimální trasu, kudy chcete utíkat nebo šplhat, jako spíš ho donutit, aby se po ní opravdu vydal. Nechybí náhodné záseky o neexistující překážky, skoky do prázdna ani haluzoidní přelety na římsy, kam jste se opravdu zavěsit nechtěli a vlastně jste u nich ani nestáli. Parkour mi zkrátka často přišel o dost míň plynulý, než bych si bývala přála, a zvlášť ve vypjatých momentech, kdy se snažíte utéct před davem běsnících otrokářů a Basim prostě jen visí a nechce se mu ani nahoru, ani dolů, dokážou podobné zkraty zkazit celý zážitek.

Graficky Mirage na dnešní poměry nijak nevyniká, chvílemi snad možná i zaostává za tři roky starou Valhallou. Těžko soudit, jestli je na vině fakt, že jde pořád ještě o mezigenerační titul, který vychází i na starých konzolích, nebo spíš nižší rozpočet. Samotné prostředí vypadá v pohybu poměrně hezky, pokud se ale zastavíte a hodláte se kochat, možná vás zarazí nižší míra detailů. Ono ostatně ani ty davy nejsou tak husté, jako bývaly třeba v Unity. A přitom byl Bagdád se svým milionem obyvatel tehdejším nejlidnatějším městem, zatímco předrevoluční Paříž obývalo jen nějakých 600 tisíc lidí. Disproporční!

Určitá technická zastaralost je vedle hustoty provozu patrná zejména v cutscénách a tedy v animacích postav a obličejů, přičemž jejich ansámbl není kdovíjak široký, aby se jejich strnulost dala nějak rozumněji obhájit. Na PS5 nabízí Mirage dvojici grafických režimů klasicky zaměřených buď na výkon, nebo na hezčí grafiku. V míře detailů jsem nicméně nezpozorovala žádný zásadní rozdíl, navíc i grafický mód trpí docela výrazným rozmazáním, a tak jsem jako obvykle dala přednost rychlejšímu snímkování. 

Pro maximální možný návrat do roku 2007 si v nastavení můžete zapnout modrý filtr, kterému jsem dala šanci přibližně na třicet sekund, protože ze světa zkrátka vyžere veškerou realistickou barvu. 

Pro maximální imerzi zase tvůrci doporučují zapnout si arabský dabing, ale zaprvé tím přijdete o šarmantní chraplák Shohreh Aghdashloo v roli Roshan, zadruhé pak nikomu nesedí jediná replika do pohybů obličeje, takže jsem se po úvodní hodině vrátila zpátky k angličtině. Bez té, či jiného světového jazyka, se ostatně neobejdete – zatímco první Assassin’s Creed se ve své době dokonce dočkal i českého dabingu, Mirage ve stopách posledních rozmáchlých iterací nemá ani české titulky.

Ironická nostalgie starých časů

Kolem a kolem mě Assassin’s Creed Mirage přimělo hlavně rozjímat nad tím, jestli bychom opravdu měli vždycky dostat to, o čem si myslíme, že si přejeme. Do vyčpělé série nepřináší žádný čerstvý závan, ale spíš amalgám dříve viděných prvků, které společně občas fungují docela solidně, ale jindy se ani v rámci výrazně kratší stopáže neubrání sklouznutí ke stereotypu. 

Párkrát jsem se přistihla, že se vlastně trochu nudím. Virtuální Bagdád je sice krásný, barvitý, zvučný a se všemi svými mešitami, trhy, davy a muezziny atmosférický a místy vtahující, jenže to už je zkrátka v Assassin’s Creed naprostý základ. Pomrknutí jako návrat kodexu, který postupně plníte stránkami, sice vítám, ale na samotnou zábavnost mají prachbídný vliv. Když mě tutoriál učil krást, pobaveně jsem si uvědomila, jak klíčový mechanismus to v sérii kdysi býval, jen abych záhy pochopila, proč už nějakou dobu není. 

Na druhou stranu, dostala jsem chuť pustit si po letech Assassin’s Creed II. Je to tím, že mi Mirage srazilo z nosu růžové brýle a já si je chci narazit zpátky? Možná tím, že byl Ezio přece jen výrazně charismatičtější než Basim, byť oba se svou mladicky horkou krví úplně stejně neuznávají autority? Byl ten parkour tehdy opravdu o tolik lepší? Pravděpodobně zní odpověď na všechny otázky ne, ale na tehdejší dobu... 

Jenže za čtrnáct let se standard zkrátka posunul a Assassin’s Creed Mirage ždímá nostalgický hadr až příliš křečovitě, aniž by v rámci série čímkoliv zajímavým vyčnívalo. Všechno, co dělá, zvládla některá z předchozích her líp.