Assassin's Creed Chronicles: Russia

Verdikt
30

Mizérie a marnost nad marnost. Otravná a frustrující hratelnost, nulová nápaditost, kobercový nálet nedodělků, minové pole chyb a špatného ovládání. Tenhle počin už nelze doporučit ani nejzarytějším fanouškům asasínské ságy.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$9,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Vydání: 9. února 2016
Štítky: stealth, plošinovka, akční

Mrazivé Rusko v době okolo Říjnové revoluce. Proplétat se ulicemi a vyhýbat se pohledům jak bělo tak rudoarmějců. Tančit plamenem revolučního boje a sledovat své vlastní cíle, před jejichž důležitostí se mocenské bouře mohou jen sklánět. Zákaz vycházení, hlad a poklidně se snášející sněhové vločky, kterých se to vůbec netýká. To je zasazení, které je v herním světě jaksepatří neotřelé. A premisa by to byla opravdu zajímavá, jenom by ji musela zpracovat jiná hra než Assassin's Creed Chronicles: Russia.

Místo poutavého zážitku tu tak máme opět stealthovou plošinovku, která funguje, jak se jí chce, trpí navlas stejnými nedodělky jako předchozí díly a ještě přidává smršť nových navrch. Tvůrci jakoby už konečně chtěli mít tohle šlápnutí vedle za sebou, a tak narychlo splácali zápletku, aby se neřeklo. Už v prvních dílech nebyl příběh žádná sláva, ale co předvádí trojka, to občas nebezpečně lechtá dávivý reflex.

Scénář par excellence

Kanonáda replik tak strašně tuctových a provařených, že si člověk chvílemi není jistý, zda nehraje parodii, přednes natolik hrdinský a s otravně falešným ruským přízvukem, že má hráč chuť příběhová intermezza bez milosti přeskočit. Když to udělá, vůbec nic nestane, mimochodem, protože příběh nevyřeší ani co by se za nehet vešlo. Linka týkající se pradávného artefaktu, která se vine celou trilogií, zůstává bez smysluplného klimaxu či jakéhokoliv vysvětlení a hra místo toho servíruje chuťovky typu "Chystají se provést proceduru, kterou má chráněnka nemusí přežít? To my neděláme, my jsme lepší! Abych to dokázal, hned vás padesát brutálně podřežu."

Indickému lvu salónů Arbaazovi to ještě procházelo, protože byl vcelku sympatický, ale Nikolaj Orelov, hrdina trojky, který je místo charismatu vyzbrojen pouze gigantickým mrožím knírem, podobných výšin nedosahuje. Je tak nakonec ještě dobře, že si můžete střihnout několik krátkých meziher v roli carské dcerky Anastasie.

Stázička byla běžnou ruskou aristokratkou, dokud ji náš starý známý artefakt neotiskl do hlavy osobnost čínské vražedkyně z prvního dílu. Charakterový přerod je propracovaný vskutku znamenitě, asi jako v prvním novodobém Tomb Raiderovi, kdy Lara s děsem na rukama zbrocenýma krví padla na kolena, aby o pět minut později páchala regulérní genocidu. Stejně tak Anastasie prohlašuje, jak by ani nemohla vzít zbraň do ruky, neuplyne ani minuta a už vypouští drsňácké hlášky bodajíc bolševika do hlavy.

Designové chyby, akt třetí

Mladá Ruska nemá k dispozici žádné nástroje, jen dýku, a hra za ní je díky tomu paradoxně zábavnější. Musíte se opravdu soustředit na tichý postup, otevřený boj je naprosto nemožný, a jelikož je ACC: Russia obtížnější než předchůdci, dokáže být plížení opravdu napínavé.

Pokud se však zaměříme na Nikolaje, který si pro sebe uzurpuje většinu hry, není o čem básnit. Ovládání stále hapruje a kníratý vrah častěji, než by bylo milé, vyskočí z krytu místo přesunu a podobně. Zkombinujte to se zmíněnou vyšší obtížností a neštěstí je na světě. Pokud se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodnete ACC: Russia hrát, budete umírat a budete umírat hodně. To by samo o sobě nevadilo, problém je, že kvůli špatnému ovládání, nepřehledným rovinám v level designu a řadě bugů budete mít u dobré poloviny smrtí pocit, že nejsou vaši vinou. To je malér jako hrom.

Stejně jako dřív dokážou být stealth pasáže zábavné a naplňující, když vše funguje, jak má, ale to se ve trojce děje ještě méně než v případě předchůdců. Otevřený boj snad ani není potřeba řešit, je nepoužitelný, ale alespoň vás do něj hra tentokrát nenutí. Skákací části jsou opět nejhorší. Totálně bez nápadu, trenažér mačkání dvou kláves dokola.

Autoři se katastrofální nedostatek kreativity snažili vyrovnat přepálenou náročností, musíte tak znát nadcházející pasáž nazpaměť, protože ji lze proběhnout pouze jedním naprosto přesným způsobem. Dobře, nebyla by to ani první ani poslední plošinovka, která vyžaduje chirurgicky precizní načasování. Jenže zde musíte do rovnice opět přidat místy dost neposlušné ovládání, kvůli kterému se může stát, že budete jednu skákací pasáž opakovat třeba třicetkrát, a to už, věřte, nervy tečou.

Za úspěšné tiché průchody a plnění sekundárních cílů získáváte vylepšení postavy. Nic nového. Pokud se na ně však vykašlete, protože plnit je je zkrátka otrava, je namístě varovat. V poslední úrovni pravděpodobně vzteky prokopnete zeď. V rámci finálového boje je totiž potřeba puškou z vlastního pohledu zastřelit tři kulometčíky, a pokud máte bez nasbíraných vylepšení pouze jedno políčko zdraví, okamžitě vás zabijí, protože se před nimi samozřejmě nedá nijak krýt. Nikolaje totiž chrání zaříkadlo jeho kníru, skrčit se za bednu je pod jeho úroveň. Budete tedy potřebovat buďto nelidskou dávku štěstí, nebo reflexy jak progamer specialista na AWP.

"No a co, tak to prostě budu opakovat, než se to podaří," myslíte? Chyba lávky, kvůli idiotsky umístěnému checkpointu si ještě před každým pokusem vychutnáte minutový naprosto fádní běh na sniperskou pozici. Radši ani nerozebírat celou řadu případů, kdy doběhnete na určené místo, ovládání se rozhodne nereagovat, Kolja i přes drcení tlačítka místo ostřelování stojí jak hydrant, a pak se hrdinně poroučí k zemi. Nabízí se cimrmanovské "Level design je dobrý, to nemohu říci."

Dá se na to koukat, nedá se to hrát

Grafika je vcelku pohledná a ačkoliv je černobílá stylizace s červenými prvky asi tak stejně originální jako zápletka hry, alespoň neurazí. Lépe je na tom hudba. Ta sice nepokrytě vykrádá starší díly, zejména skladbu Ezio's Family, kterou pro Assassin's Creed 2 složil Jesper Kyd, ale co naplat, dvojka měla soundtrack fantastický a vykrádačka, nebo ne, i ACC: Russia díky tomu zní příjemně.

Daleko hůř se ale odpouští bugy přímo v hratelnosti. Příklad - máte před sebou místnost o dvou patrech, mezi nimiž přechází dva strážní. První komsomolec vlastní klíč, který potřebujete, druhý pouze přicmrndává. Plán je jasný, ne? Druhého Koněva zaříznete, tělo schováte, počkáte než první dokončí obchůzku, oberete ho o klíč a hurá dál. Ne tak docela, pokud totiž necháte klíčonosiče zalézt do dveří v případě, že už za sebou nemá soudruha, už z nich nevyleze, klíč není jak získat a vás čeká restart. Jistě, můžete oba tavaryše postřílet, ale co když se snažíte o tichý postup? A to se, prosím pěkně, nestalo jednou, děje se to pokaždé.

Na příšerné ovládání už se nadávalo dost, AI je tradičně dementní, nepřátelé vás kolikrát neumí sledovat ani mezi místnostmi, a poslední hřebík do rakve zatloukají grafické bugy, kdy se občas potěšíte pohledem na svého hrdinu, který má místo hlavy černou kostku. To asi kdybyste se už nemohli dívat na ten jeho děsivý knír. Už zbývá jen pohřbít.

Tak to tu máte - jediné, za co se Assassin's Creed: Russia dá pochválit, je snesitelná grafika a ne zcela původní hudba. Zbývá jedna dvě ucházející úrovně, záplava levelů otravných a frustrujících, řada technických i designových chyb. Zoufale neoriginální náplň, nepovedená obtížnost a největší pocit úlevy, když hra konečně skončí. Autoři na sérii v její poslední štaci evidentně rezignovali a není důvod, proč by hráči neměli udělat to samé.