Ash of Gods: The Way

Verdikt
80

Komplexní taktické RPG s budováním karetního balíčku okouzlí grafickou stránkou i příběhem, kde na vašich volbách záleží. Jen se připravte na pořádnou výzvu a bitvy, které řádně potrápí vaše mozkové závity a prověří i vaše schopnosti řešit matematické hlavolamy.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Aurum Dust
Vydání: 27. dubna 2023
Štítky: fantasy, karetní, taktická, rpg

Série The Banner Saga se vryla do srdcí milovníků taktických tahových RPG nesmazatelným dojmem. Pod tíhou úspěchu vznikla spousta klonů, které jsou někdy úspěšné a někdy zase méně. Trojice her Ash of Gods byla až doposud někde na půli cesty, kdy sice nedosahuje kvalit své hlavní inspirace, ale své příznivce si i přesto zvládla získat. Dva z titulů vyšly pouze na mobilní zařízení, ten třetí se pak před pěti lety objevil na PC. Čtvrtým přírůstkem do rodinky Ash of Gods je pak novinka s jednoduchým podtitulem The Way.

Rovnou říkám, že se nejedná o tradiční klon Banner Sagy, protože do taktických základů vložilo ruské studio AurumDust karetní prvky. Karty jsou pro hru stěžejní, takže jde spíše o karetní taktické RPG než o vysloveně tahovou záležitost, byť je právě vynášení karet samozřejmě rozdělené na tahy.

Zachraň nás, poutníče

Než se ale vrhneme na komplexní hodnocení mechanismů, které se hrou stojí i padají, pojďme si povědět něco o příběhu. V něm se ocitneme v roli sirotka Finna, který přežil obrovskou válku mezi frakcemi Berkanů a Frisianů. Finna se ujal berkanský válečný veterán Eik a vychoval ho dle svého. Nyní se však schyluje k další válce s Frisiany a Eik vidí jedinou naději na záchranu svého lidu v tom, že Finn vyhraje frisianský karetní turnaj, který připravuje generály nepřátelské frakce na nadcházející masivní bitvy.

A to je přesně cílem hry, kdy se vydávate za frisianského šlechtice, abyste působili jako špion pro Berkany, a především se učíte geniálním taktickým manévrům, kterými jsou Frisiani pověstní. Musím říct, že příběhově je hra velmi poutavá. Hlavně proto, že je The Way kompletně nadabovaná, což jí dodává dost zásadní šmrnc.

Takový Eik je třeba vokální kopií Rona Perlmana, až jsem si opravdu chvíli myslel, že si nejlepší Hellboy odskočil namluvit takovou jednohubku… Neskočil, ale dabing je opravdu povedený a tvůrci věděli, co dělají, protože hra je velmi upovídaná. Kdyby se uchýlila k pouhému klasickému žvatlání nebo se bez zvukových projevů obešla úplně, byly by příběhové části zatraceně únavné a rozhodně by tak nevynikly.

Druhý důvod, proč mi příběh přišel zajímavý, je právě Finn a jeho rozpolcenost. Každý jeho čin na karetním bitevním poli má své přímé důsledky, protože aby se Frisiani naučili vnímat hodnotu lidského života, stojí za karetními jednotkami v soubojových pasážích opravdové živé bytosti. To znamená, že když vám protivník zničí kartu, na které je bandita, tak opravdu zemře člověk. A Finna tato skutečnost velmi trápí a trhá jeho odhodlání vedví. Jeho psychická rozervanost mi tonálně připomínala například Enderovu hru od Scotta Carda a příběhu dodávala potřebnou hloubku.

Rozhodnutí, co mají váhu

Během hraní jsem si nejednou řekl, že rozhodování o osudech ostatních a celé příběhové podhoubí stojí na dost vachrlaté stoličce, protože ne všechny dialogy dávají smysl, ale když to vezmu kolem a kolem, tak bych u karetní taktické hry nečekal příběh žádný, zatímco v Ash of Gods hraje dost podstatnou roli. A hlavně ve valné většině času není vůbec hloupý. 

Jeho váhu umocňují i volby, které ve hře jako Finn uděláte. Každý rozhovor je důležitý, stejně jako vaše reakce a odpověď. Nebudu lhát, nezřídka je vaše poslední slovo tím, co stojí na hranici života a smrti. Některé volby jsou zcela jasné, ale některé jsou zahalené tajemstvím a rozhodně nejsou tím, čím se na první pohled zdají být.

Co se týká hratelnosti, tady na rozdíl od Banner Sagy nebo předchozího titulu Ash of Gods: Redemption neovládáte jednotku po jednotce. Každý herní balíček obsahuje deset karet vojáků a deset karet podpůrných kouzel. Každé kolo můžete použít jednu kartu z obou paklů a případně využít jednu z generálových schopností. Jednotky pak na hracím stole provádějí akce za vás, a to s jediným cílem: Zničit protivníkova generála.

Kdyby se mechanismy omezily pouze na tuhle smyčku, vznikla by hra, kdy po chvíli postavíte ideální balíček karet, který vám vyhovuje, a bylo by po starostech. A tak tomu samozřejmě není. Ash of Gods: The Way je obskurně obtížnou hrou, u které jsem se nejednou vyvztekal do nepříčetna. Souls hry jsou oproti ní etalonem zenového klidu.

Během čtyř velkých turnajů narazíte na mnohé protivníky a každý jeden souboj má diametrálně odlišná pravidla. Takže své balíčky musíte neustále měnit, zkoušet, prohrávat, zkoušet, prohrávat, brečet a říkat si, proč proboha hrajete karetní hru, která spíše připomíná seskupení složitých logických hádanek, na které vaše mozkové buňky prostě nestačí. Při hraní na střední obtížnost jsem se opravdu protrápil a s klidným srdcem přiznávám, že mi The Way dala neskutečně zabrat.

Karty jako hlavolamy

Trochu ještě osvětlím onu soubojovou rozmanitost. Každičká karetní partie je neopakující se výzva. Jednou například zabíráte určená místa jednotkami, podruhé zase čelíte ohromné přesile, anebo můžete během boje mít na poli pouze jednu jednotku. Kromě karetních rozdílností čelíte i měnícímu se bitevnímu poli. Narazíte jak na obří čtvercová bojiště, ale i na tenké nudle a pasti. V některých případech nemůžete ani vstoupit na soupeřovou polovinu, zatímco on si vesele pádí směrem vpřed na vašeho generála.

Zpočátku mi tato extrémní diverzita přišla strašně prima. Nicméně s rostoucí obtížností soubojů se zvedala i má frustrace. Trochu jsem doufal, že si ve hře vytvořím nějaký základní balíček karet, se kterým projdu většinu hry, ale to se prostě neděje. Navíc když všechny karty můžete za získané zlaťáky vylepšovat a dávat jim nové schopnosti, tak bych si prostě rád sestavil funkční balíček z těch karet, které jsem si postupem času nejvíc nabušil.

Je vlastně dobře, že hra neupadne ani na chvíli do stereotypu. Jenže na druhou stranu jsem měl po celou dobu pocit, že všechny ty karty a jejich mechanismy kvůli tomu jen tak kloužou po povrchu a působí dost fádně. Za celou dobu hraní jsem si neoblíbil žádný druh karet, protože jsem k tomu prostě neměl příležitost.

Co však fádně rozhodně nepůsobí, je audiovizuální styl, kterým Ash of Gods: The Way disponuje. Hra je opravdu nádherná a při prvním zapnutí jsem zůstal dobrou půlhodinu v úvodním menu a poslouchal malebné tóny vikinských žalozpěvů. Jestli máte rádi výtvarný styl Banner Ságy, tak se vám bude líbit i The Way. Jak bitevní pole, tak příběhové části jsou plné detailů a samotné jednotky mají líbivé bojové animace. V tomhle ušli ve studiu AurumDust pořádný kus cesty oproti předchozímu dílu.

Asi nejsem úplně takticky zdatný jedinec, a tak jsem se hrou spíše protrápil. Ale rozhodně ne proto, že by se jednalo o mizerný titul. Právě naopak. Karetní taktické RPG, které je spíše sloučením hromady rébusů a hlavolamů, vypráví zajímavý příběh, na nějž mají vaše volby přímý dopad. Mechanicky je velmi zajímavé, ale kvůli obří soubojové diverzitě z části bohužel nevyužívá naplno svůj potenciál, protože z jednotlivých mechanismů nevymáčknete maximum. Zajímají mě další příběhové konce a odbočky, ale jestli se k The Way někdy vrátím, tak rozhodně už jen v příběhovém módu.