Army of Two: The Devil's Cartel

Že se nevrací Salem a Rios (tedy, oni se vrací, ale jen ve vedlejších rolích) a místo nich dostanete do rukou Alphu a Brava, moc nevadí. Masky jsou masky, a pokud to zase bude stejná akce ve stylu Mizerů nebo ještě ujetější, tak je celkem jedno, jak si budou vaši svěřenci říkat. Pravdou ale je, že interakce obou žoldáků už není tak mile přehnaná, jako bývala. Příběh hraje na serióznější notu, což ale samo o sobě nebrání typicky americkému „parťáckému“ žvanění. Vzhledem k tomu, že i tady se však ubralo na absurditě, už nejsou macho hlášky vtipné, ale spíš otravné.

V tomto ohledu se asi nedá vydat zlatou střední cestou. O příběhu, který lze označit za zklamání, už to ale neplatí. Kooperativní střílečka samozřejmě nepotřebuje sofistikovanou story, ale tahle halda klišé a nezajímavých zvratů vaši pozornost neudrží ani na chvilku. Prostředí mexických drogových kartelů není špatné, ale zároveň nenabízí mnoho prostoru pro variaci – jak nepřátel, tak prostředí. Za chvíli mi začaly lokace splývat a nepříliš různorodí nepřátelé se stali jen masem na odstřel bez ohledu na to, co drželi v pazourách.

Kooperace, kterou zvládnete v jednom člověku

Ale kvůli příběhu tu nejsme, že? Hlavní je postup s parťákem (živým či AI) a využívání mozku stejně jako zbraní. Army of Two: The Devil's Cartel však právě v tomto důležitém aspektu zasadila mým nadějím ránu do vazu. Většina kooperativních prvků z původních dvou her je fuč. Spolupráce je nyní omezená na pár prvků.

Pořád platí, že čím aktivnější ve střelbě jste, tím více se stahuje pozornost nepřátel vaším směrem. Teoreticky pak váš parťák může protivníkům vpadnout do boku a tadáá, pocit uspokojení dorazil. Jenže design vás k tomu moc nenutí. Alpha a Bravo toho sice moc nevydrží, takže je třeba využívat krytu, ale co se týče nějakého obcházení, není třeba a občas ani není možné. Prostě postupujete kryt od krytu a konstantní zásobou olova se probíjíte vlnami protivníků.

Moc nepomáhá ani přesílený Overkill mód, který může po naplnění odpálit kdokoliv z dvojice. Vy jste pak na chvíli nesmrtelní, vaše střelba rozmasakruje úplně vše, máte nekonečně nábojů a nemusíte přebíjet. Proč přemýšlet, když za chvíli stejně vše zmasakrujete overkillem? Nejvíce je třeba kombinovat a rozmýšlet svůj postup v případě obrněných kulometných věží, ale to je jen kapka v moři nepřátel a situací.

Tak trochu smrtící stereotyp

Problémový je i celý systém krytí. Pokud funguje, není si nač stěžovat. Velkým plusem je třeba zničitelnost značné části objektů, takže nemůžete zůstat na jednom fleku a musíte se neustále přemisťovat, jinak to brzy schytáte. Občas vám však hra nedovolí schovat se za objektem, kde by to mělo být možné.

To si takhle vyskočíte z krytu, přeběhnete k dřevěné ohrádce, kde se chcete schovat a ono nic. Ale z druhé strany to jde. Jakoby tvůrci nepočítali s tím, že půjdete zrovna z tohoto směru, což je u přísně lineární akce diletantská chyba. A protože toho vaše postava moc nevydrží, může takové tancování kolem (ne)krytu vést k nahrávání checkpointu, které jsou mimochodem na řadě míst špatně nastavené a nutí vás opakovat příliš velkou část hry.

Zásadní problém s Army of Two: The Devil's Cartel však spočívá v tom, že vás nenutí moc kooperovat a nedisponuje k tomu ani dostatkem správných prostředků. V tomto ohledu se Army of Two chová stejně jako každá druhá střílečka, což je pro primárně kooperativní hru zkrátka málo. Tím spíše, že hra nemá nic víc, co by mohla nabídnout.

Časem se asi začnete nudit a pak vás už ten pocit jen tak neopustí. Dojděte na místo, vystřílejte bandičku. Posuňte se, vystřílejte další bandičku. Zase se přesuňte, spustí se další vlna. Konec mise. Hra navíc cesty obou dvou postav ráda rozděluje, což jde úplně proti étosu Army of Two. Jak spolupracovat na postupu a společně si pomáhat, když jsme od sebe několik desítek metrů, a každý děláme něco jiného? U kooperativní hry to zkrátka nedává smysl.

Ten kluk není blbej

Umělá inteligence vašeho parťáka toho sice nezvládá tolik, co člověk, ale nenechává se stupidně zabít, sama zlikviduje solidní porci nepřátel, a když potřebujete zvednout a zachránit před smrtí, vždy poslušně přiběhne.

Vždycky je samozřejmě lepší hrát s živým parťákem, ale pokud si myslíte, že se tím otevře zlatá brána k lepšímu zážitku, tak budete zklamaní. Samozřejmě, je to lepší (každá podobná hra je lepší, když ji hrajete ve dvou), protože je vtipné smát se dírám ve scénáři, jenže to je asi tak všechno. Stereotyp hry, která je mnohem přímočařejší, než předchůdci, zkrátka neotupilo ani hraní ve dvou.

Army of Two: The Devil's Cartel nenabízí nic, co by neměly prakticky všechny průměrné střílečky z pohledu třetí osoby a nepřidává nic navíc. Vykastrování nároků na hráčskou spolupráci, ať už z hlediska funkčních prvků, nebo designu vede ke scénicky rozmáchlé, ale stereotypní akci, která má naprosto zapomenutelný příběh, z nějž trochu vystupuje jen finále.

Scénář se vám hrozně často snaží vštípit pocit, že teď se jako Alpha a Bravo půjdete naštvaně mstít. Opakované přešlapy v zakomponování nových vedlejších postav vás však nechávají ledově chladnými, protože si k nim nevytvoříte větší vztah, než k paní, co zvoní u sousedů a vy ji už v životě neuvidíte. Stejně tak je jasné, že si na těch cca deset hodin, které s hrou můžete strávit, brzy ani nevzpomenete. Škoda. Raději sáhněte po nějaké jiné akci.