Arizona Sunshine 2

Na druhou stranu se čas od času vyloupne něco, co si opětovné vyleštění čoček a zkalibrování ovladačů zaslouží. Jednou z takových her je Arizona Sunshine 2, která sice vyšla už koncem loňského roku, nám se ale recenzní klíč dostal do rukou až nyní. A byla by velká škoda, kdyby nám zrovna tenhle titul proklouzl mezi prsty, protože patří k tomu nejlepšímu, co si momentálně můžete (minimálně na headsetu pro PlayStation) zahrát.

Zpátky do Slunečného státu

Jak už číslovka v názvu napovídá, jedná se o nástupce sedm let staré prvotiny, která kdysi vyšla na první PlayStation VR a kromě něj přirozeně i na všechny možné headsety pro PC. I novinka je poměrně přímočarou zombie akcí, která recept z jedničky vylepšuje jen v několika aspektech, ale zato zdařile. Zároveň ukazuje, že ačkoli jsou klasické zombie v běžných hrách už do maxima vytěženým nepřítelem, pro střílečky ve virtuální realitě se náramně hodí.

Podobně jako první díl sází i Arizona Sunshine 2 na mix povedené akce a pubertálního humoru, vycházejícího především z různorodého a nápaditého odpravování Fredů, jak si hlavní hrdina kolektivně pojmenoval všechny nemrtvé zoufalce. Tentokrát ale po ostrým sluncem bičované Arizoně nebudete putovat sami, krátce po začátku se k vám totiž připojí vlčák Buddy alias jedna z výrazných novinek. Buddy je pašák, můžete ho samozřejmě pohladit, házet mu míček, případně za vás může vyřídit slabší zombii nebo aspoň podržet silnější variantu.

Čtyřnohý přítel

Buddy je navíc nesmrtelný, takže se nemusíte obávat, když do něj omylem nasypete dávku ze samopalu, hodíte jeho směrem granát nebo ho vykoupete v zápalné směsi molotovu. Jeho jedinou nevýhodou jsou občasné grafické glitche, které vytrhávají z imerze. Buddy se zkrátka občas objeví ve výhledu zničehonic, manipuluje s předměty „na dálku“ a někdy se zblázní jeho sada animací. Přesto je ale vítanou pomocí a příjemným zpestřením.

Co se týče samotné akce, rozumějte používání zbraní ve virtuálním prostoru, je Arizona Sunshine 2 bezproblémově intuitivní, a pokud už jste nějakou podobnou akci hráli, budete tu jako doma. Celkem můžete mít u sebe v jeden moment tři zbraně, dvě na každém boku a jednu přes rameno. Dvě další pak může v inventáři ještě nést Buddy. Munici nese hlavní hrdina na hrudníku a jako obvykle je třeba manuálně přebíjet, natahovat závěr a ideálně používat mířidla, abyste shniláky trefovali do citlivých míst.

Střílení na jedničku

Za zpracování střelby musím autory pochválit, jednak je registrování zásahů velmi přesné, jednak mají zbraně citelnou „váhu“ a na první dobrou poznáte, jakou zrovna držíte. Na slušné úrovni je i interaktivita světa, a to včetně blbinek, jako je driblování s basketbalovým míčem, případně možnost zapálit si doutník a zakousnout se do klobásy. Ovládání je příjemné, hra dobře ukazuje (a registruje) interaktivní prvky v prostředí a nestalo se mi, že by něco fungovalo kdovíjak krkolomně. 

Arizona Sunshine 2 skvěle ztvárňuje ty momenty, kdy se po vás sápe horda nemrtvých zmetků a vy nesmíte začít panikařit, zejména když začnou kohoutky cvakat naprázdno. Jelikož přebíjení není na rozdíl od běžných her záležitostí jednoho tlačítka, ale celé souhry pohybů, které trvají ZATRACENĚ DLOUHO, je zcela klíčovým prvkem zábavy a budování atmosféry.

Navíc neplatí, že byste se mohli obecně spolehnout jen na rány do hlavy, protože vám hra do cesty velmi rychle začne posílat zmetky s přilbami a různými dalšími chrániči . V absolutní holomajzně kolem sebe také můžete začít mávat mačetou a užít si můj oblíbený rej těch rukou, nohou, těl, o němž tak zaníceně zpívala Jana Kratochvílová, ve větším počtu nepřátel si ale koledujete o průšvih.

A umírat se tu člověku moc nechce, to kvůli ne úplně svižným nahrávacím časům, které logicky vytrhávají z akčního zážitku. Okamžiky, kdy se přes červený filtr ještě díváte na zmrzačené tělo svého hrdiny a okolo postávající zombíky, než se hra uráčí nahodit loading, jsou zkrátka otrava.

Ve hře se můžete pohybovat buď metodou teleportu při přidržení pravé páčky a zvolení místa, kam se přesunout, nebo lze využívat plynulý pohyb. Technicky hra vypadá velmi slušně, zážitku pomáhá hlavně možnost ustřelovat zombiím končetiny a často vtipný ragdoll. Prostředí jsou detailní a ostrá, totéž platí i pro modely nepřátel. Jednotlivé úrovně jsou také slušně členité, takže vás čeká šplhání po žebřících, ručkování po trubkách a další podobné skopičiny. Velkou výhodou je snadná uchopitelnost a absence přepálených tutoriálů, díky čemuž vám nikdo nebrání rychle se pustit do akce a začít si užívat to, kvůli čemu jste sem přišli. 

Radši dávkovat

Na druhou stranu pro mě hra nejlépe fungovala v kratších herních seancích, po delší době jsem se začal trochu nudit, svou roli na tom ale hraje i (můj soukromý) diskomfort z VR, který mi znemožňuje trávit v headsetu dlouhé hodiny. Upřímně mě moc nenadchla ani přítomnost craftingu a vlastně bych si přál, aby hlavní hrdina mohl nést více zbraní naráz. Hra nabízí celkem kolem 40 kousků (včetně trhavin a zbraní na blízko) a často se mi špatně loučilo s mou oblíbenou flintou, jen abych vyzkoušel něco nového. 

Kromě kampaně, kterou můžete absolvovat i v kooperaci, nabízí hra také obligátní režim Horda, kde se můžete pustit do genocidy zombií bez omáčky okolo. Ne že by tedy byla základní hra kdovíjakým narativním eposem, příběh o hledání dalších přeživších a zastavení apokalypsy tu funguje skutečně jen jako pojivo a vysvětlení, proč teď zrovna posíláte další projektil do poloprázdné škeble někdejšího zaměstnance benzínky. Mimochodem, hlavní hrdina a hlavně jeho hlášky mohou po čase začít otravovat, není sice na úrovni protagonisty Atomic Heart, ale blíží se mu.

Dohromady zabere příběhová kampaň něco mezi deseti až dvanácti hodinami, oproti předchozímu dílu je tedy podstatně rozmáchlejší. V pustém vzduchoprázdnu aktuální nabídky her pro PlayStation VR2 se rozhodně jedná o titul, kterému byste měli věnovat pozornost, protože svůj hlavní vytyčený cíl, tedy bezbřehý zombie masomlejn, naplňuje bez kompromisů.