Ara: History Untold

Podobně jako třeba u letošních Millennia tak před sebou máme tahovku, která svou inspiraci v Civce rozhodně nezapře. Dokonce přichází s pár dobrými nápady, ale ve výsledku přede mě Ara nepředkládá jediný důvod, proč bych jí měl dát přednost před jakýmkoliv dílem Civilizace. 

Prestižní národy

Opět stanete v čele vámi zvoleného národa, respektive se chopíte vládce, kterých se do hry dostalo rovnou 41. Napříč věky pak sbíráte prestiž, protože jen ta nejvěhlasnější říše v klání o místo v dějinách vítězí. 

Máte přitom poměrně hodně způsobů, jak prestiž získat: Vítězstvím ve válkách, výstavbou divů světa, ale i obyčejných budov, výzkumem, a pak taky rozhodováním v náhodných událostech. Třeba když se vám jako prvnímu národu povede přilákat do říše deset tisíc obyvatel. 

Vtip je v tom, že během hry projdete postupně skrz tři akty – od neolitu skrz středověk až do moderní doby - a na začátku každého dalšího aktu vždy dva národy, které mají prestiže nejméně, vypadávají ze hry. To Aře propůjčuje skvělou dynamiku, kdy se hlavně v momentech, kdy dojde na lámání chleba, rozhodujete podle měřítek, která vám pomohou přežít, místo těch, která jsou třeba z dlouhodobého hlediska prospěšnější. 

Například když upřednostníte výzkum, který vám sice nic moc nového neodemkne (a raději byste měli možnost vylepšit doly), ale jeho dokončením vám skóre stoupne rovnou o třicet bodů. Nebo když naschvál přerušíte rozvoj jednoho města, abyste za naspořené suroviny v jiném postavili div světa za stovky prestiže. 

Úsvit nové říše 

Pokud jste Civilizaci hráli, budete v Ara: History Untold jako doma. A to do té míry, že jsou některé prvky téměř totožné. Jste-li ovšem v civilizačních strategiích noví, hra neodvádí zrovna příkladnou práci v tom vás mechanismy a zákonitosti naučit. 

Nejvíce času ale rozhodně strávíte v rozhraní měst vašeho impéria. Každé osídlení s rostoucím počtem obyvatel rozšiřuje své hranice, klasika. Avšak mapa není rozdělená na hexy, ale na pěkné nepravidelné regiony, které se dále dělí na menší kraje. Jedno políčko tak může být rozděleno jenom na dva, ale klidně i na pět dalších dílků. Každý dílek znamená novou stavbu, kterou na něm můžete zbudovat.

Super nápad! Protože jednak mapa vypadá mnohem organičtěji a jednak opět musíte zvážit, jestli raději zabrat malý region s vzácnou surovinou, nebo vzít zavděk raději chudší, ale členitější oblastí, protože zkrátka potřebujete nakopnout ekonomiku a postavit výrobny. 

Ara je totiž hlavně o výrobě. O uspokojování nabídky a poptávky. Jasně, zpočátku řešíte jen pole, doly a pily, abyste měli dost jídla na růst měst, potažmo dost dřeva a stavebního materiálu na další budovy a divy světa. 

Jenže velmi rychle se do této tradiční polévky začnou rapidním tempem přimíchávat další suroviny a hlavně výrobky. A jak čas plyne, stávají se návaznosti a výrobní řetězce komplexnějšími, komplikovanějšími a, ruku na srdce, otravnějšími. 

Řetězy výroby

Uvedu příklad: Třeba v takové dílně můžete vyrábět ocelové nástroje. V základu ale trvá zhotovit jednu sadu příliš dlouho, takže produkci můžete zásadně nakopnout spotřebováním jedné kovové cihličky za kolo. Jenže i ingot musíte zpracovat u kováře, a k tomu zase potřebujete měď, která se těží na speciálních polích s rudou. 

Náčiní pak můžete použít k výrobě obchodního zboží, ke stavbě divů, k urychlení produkce třeba v keramických dílnách, které produkují sklo a vázy. Jindy zase utváříte řetězce, jež produkují například dušené maso, a to pak spotřebovávají přímo města výměnou za prosperitu, spokojenost obyvatel a vyšší produkci jídla.

A takových předmětů a produktů jsou v Aře vyšší desítky, ne-li stovky. Vlastně skoro každý výzkum vám krom nových budov a vojenských jednotek často odemkne i recepty nových výrobků. 

Vy pak musíte neustále přehodnocovat produkci, ujistit se, že nemáte příliš velkou spotřebu základních materiálů, aby se vám výroba nezastavila, případně jednou za čas řetězce úplně přehodnotit, když místo nástrojů potřebujete vyrábět třeba spalovací motory pro výrobu zemědělských traktorů či tanků. 

Je to zábava? Obzvlášť na začátku velká! Jenže jak komplexita postupně bobtná, promění se uspokojivé hlídání zásobování a spotřeby ve frustrující mikromanagement. Už je mi jasné, proč máte omezený počet měst, kterým můžete efektivně vládnout, protože i s devítkou metropolí máte takových výroben neskutečné množství. Ara se tak časem chtě nechtě promění spíše v ekonomickou rozvahu ve slušivé grafice, protože se snažíte udržet celý tenhle megalomanský řetězec posloupností pokud možno v plusu. 

Nepřehledné tabulky a zmatené přehledy

Správě moc nepomáhá nepřehledné uživatelské rozhraní. Nabídky se navzájem překrývají, mapu si musíte přibližovat a oddalovat jako zběsilí, abyste naklikli přesně tu budovu či jednotku, kterou chcete, protože vám v cestě překážejí různé ikonky. Chybí přehlednější statistiky o výrobě a hlavně praktická možnost je rychle (a třeba i hromadně) měnit. 

V nabídkách musíte neustále scrollovat, protože se všechny informace nevejdou na jednu obrazovku, stejně jako je v posledních fázích hry úmorné cokoliv stavět, protože z menu s budovami je nepřehledný maglajz.

Vážně musím mít ve věku atomu možnost postavit pravěkou osadu pro dřevorubce? Nešlo by třeba nějak zpřehlednit upgradování starých budov, ideálně jinak, než že je budu lupou hledat v zástavbě? Proč je v menu vedle moderních vojáků se samopalem i starověký lučištník? 

Ara toho navíc krom výstavby a produkce nic moc dalšího nenabízí. Diplomacie de facto neexistuje a ostatní národy slouží jen jako glorifikovaní paňáci, ze kterých ždímete skrz obchod suroviny. Náboženství se omezuje na pár bonusů pro města, která je následují. 

Válečnictví působí do počtu, protože je složitější silné jednotky kvůli požadavkům na speciální suroviny a materiál vyrobit než s nimi efektivně bojovat. Hlavně když vám je dobývání celkem k ničemu, protože, jak jsem psal výše, je limit měst, která můžete efektivně řídit, zastropovaný. Neexistuje upgrade jednotek, takže pokud vyrobíte kopiníka a chcete si uvolnit limit vojenských jednotek, musíte jednotku rozpustit - místo toho, abyste z něj za zlato a suroviny udělali třeba rytíře. 

Hlavně, a to je snad za mě největší přešlap, se mechanismy v průběhu hraní takřka nemění. Zkrátka to, co děláte v prvním tahu, budete dělat i o čtyři sta tahů později. Kde Civilizace, ale i Millennia představují nové mechanismy, požadavky, způsoby hraní, je Ara pořád o uspokojování poptávky. Jen ty výrobní řetězce bobtnají. Kde jsou lety do vesmíru, vrhání atomovek, stavba železnice? Je opravdu takový rozdíl, že v lékárně produkuji antibiotika, než když apatykář vyráběl bylinnou medicínu?

Věřím ale, že si Ara najde své příznivce. Lidi, kteří se rádi hrabou v tabulkách a číslech, ale to známé kouzlo: „Ještě jeden tah, a jdu spát,“ se v Ara velmi rychle vytrácí a místo něj nastupuje znuděné odklikávání tahů. A taky frustrace, když začnou města hladovět, protože se farmám nedostává hnojivo, když jsem někde mezi dvacítkou laboratoří přešvihl zásobování o kus za kolo. 

Krása bez substance

Po technické stránce nemám co vytknout, hra vypadá hezky, byť bych ocenil třeba větší architektonické rozdíly mezi jednotlivými národy. Města ale pěkně organicky rostou a třeba na můj Řím na konci hry byla radost pohledět. Zabíral téměř celou obrazovku, mezi vodojemy, sily a jeřáby přístavu se tyčí věže Kolínské katedrály a pestrobarevně odění obyvatelé korzují ulicemi. Lahoda, i krajinky a domečky, továrny a doly se moc povedly, takže snesou i největší zoom a kochání se detaily.

Ve výsledku bych ale mnohem raději sáhl po vyloženě ošklivých Millennia nebo osm let staré Civilization VI, protože to jsou zkrátka lepší 4X tahovky, které mě dokáží přikovat k monitoru na dlouhé hodiny. Ara: History Untold vedle nich vypadá nedodělaně, jako by někdo odškrtal seznam prvků, které civilizační strategie musí mít, ale pak už se moc neobtěžoval je nějak propracovat. 

A bohužel i ten jediný trik s produkcí sice Ara dělá dobře, ale bohužel se zají mnohem dřív, než by se slušelo pro strategii, která má být o opakovaném a nekonečném hraní. 

Sečteno, podrženo: Civka stále vládne a o trůn bude zápasit sama se sebou, až v únoru vyjde sedmý díl.