Antihero

Antihero sice není digitální adaptací stolní hry, ale svými mechanismy je bližší právě tomuto fyzickému segmentu zábavního průmyslu. Ono to platí obecně o spoustě tahových strategií, protože takový formát pasuje deskovkám podobně jako pověstný hrnec na lidské pozadí. Antihero připomíná deskovku v každém myslitelném ohledu – hráči (případně hráč a AI) se střídají v tazích, dokud jeden z nich nedosáhne vítězství získáním určitého počtu vítězných bodů.

Cesta k bodům naštěstí není jednosměrná. Jeden utržíte pokaždé, když zavraždíte po mapě pochodující kontrakt, další přistane na vaší straně ve chvíli, kdy zaplníte místní kostel svými uličníky (takoví dětští pomocníčci, bez kterých se žádný vrcholový zloděj neobejde) a třetí způsob vás nutí našetřit si zdejší měnu v podobě lucerniček na dopis plný vyděračských vět.

Jedna kapsa, druhá kapsa

Cíle máte tedy pevně dané, takže veškeré vaše počínání v tazích k nim nutně směřuje. Je přitom jen a pouze na vás, zda obsadíte všechny kostely, zabijete všechny kontrakty, rozešlete všechny vyděračské dopisy nebo je různě nakombinujete. Prostě potřebujete posbírat určitý počet bodů dříve než váš soupeř, čímž se stanete absolutním králem zlodějů viktoriánského Londýna.

Ve svém tahu ovládáte především svou postavu zloděje, kterému je do vínku nalito několik málo akčních bodů. Ty utrácíte za odmlžování mapy, podřezávání nepřátel a rabování domů. Následně rozestavujete své věrné uličníky, ulice zatarasujete ranaři (abyste omezili pohyb soupeře), trénujete si mistra vraha, šikanujete konkurenční uličníky odchytovou službou atd.

V každém kole máte rovněž možnost vylepšit si svou postavu v jednom ze tří stromů dovedností. Ty vám odemykají lepší bodyguardy, dovolují vám dělat více akcí, starají se o pravidelný příjem platidel, zlepšují vaše bojové schopnosti a podobně.

Tady to vypadá luxusně! No tak nic...

Jako každá správná deskovka má i Antihero svá pravidla a ta jste se právě dozvěděli v kostce. Teď nadešel čas zhodnotit, jak tato pravidla fungují a jestli jsou vůbec zábavná. Odpověď na první otázku zní ano, v případě otázky druhé se už tak jednoznačně odpovědět nedá. Bohužel.

Potíží je hned několik. Bude vám vadit náhoda, která mnohokrát zbrzdí váš postup a naopak nahraje vašemu soupeři. Náhoda se skrývá v každém domě, který v podstatě nevidíte, dokud ho nevykradete. Až potom zjistíte, jestli to je opravdu prostý dům bez dalšího účelu, nebo třeba banka nesoucí konstantní zisky. Někdy se vám poštěstí a od samého začátku si žijete jako prase v žitě, jindy ale strádáte několik kol, zatímco si soupeř vesele sbírá body.

Další náhoda je ukrytá v kontraktech. Ty se objevují náhodně po městě, které je z počátku zahalené kouřem. Než se ke kontraktu prokoušete přes hustý smog a soupeřovy bodyguardy, buď se přesune na druhý konec mapy, nebo zmizí, nebo se ho ujme soupeř a vy jste při snaze zneškodnit ho ztratili spoustu drahocenných akčních bodů.

Chci akci navíc. I teď chci akci navíc. I teď…

Dalším neduhem je repetitivnost. V rámci „příběhové“ kampaně (příběh vážně nečekejte) na vás čeká 11 úrovní, které se sice liší v uspořádání mapy a často jsou oživeny zvláštními podmínkami vítězství, ale stejně děláte pořád to samé dokola. Vykrádáte domy, zabíráte kostely a banky, najímáte stráže, vraždíte zbohatlíky, vydíráte.

A na každé nové mapě procházíte těmi samými třemi stromy dovedností pořád a pořád dokola. Nikdy se neobmění, vždy začínáte od nuly. V podstatě už po třetí úrovni jste si vyzkoušeli několik přístupů a dál jen do zblbnutí opakujete ten nejfunkčnější. Jistě, funguje to a s trochou štěstíčka si i užíváte vyrovnaný souboj se soupeřem. Ale i těch pár identických hodin, které si po vás kampaň vyžádá, se začne zajídat.

Korespondenční antihrdina

V tu chvíli hře ještě dáte šanci. Řeknete si, že je kampaň slabší třeba proto, že vás má pouze připravit na následný multiplayer. Možnosti hry více hráčů musíme jednoznačně pochválit. Můžete si přímo vybrat mapu nebo necháte zvolit hru, sami si určíte počet bodů nutných k vítězství, počáteční jmění, ceny jednotlivých postav, a sami si zkrátka nastavíte výzvu. Můžete hrát „realtime“, ale je zde i možnost asynchronního multiplayeru, kdy si sami nastavíte časový limit na každý tah, což je u digitálních deskovek nutností.

Možnosti jsou tedy víc než dostačující, ale vlastní zážitek z multiplayeru je horší. Od zkušených hráčů dostanete pořádně na frak, dokud se sami nestanete zkušenými, což vesměs znamená točit jednu vítěznou strategii pořád dokola. Byť Antihero nabízí tři stromy dovedností, zaručená cesta k vítězství je v podstatě jen jedna a ta se mezi hráči točí jak na řetízáku.

Zkusme ale vnést i trochu světla. Grafická stránka. Je to sice prvek, který v případě takto malé hry nehraje až tak velkou roli, ale přeci jen se na tu nádheru budete dívat několik hodin. Ještě štěstí, že je to opravdu nádhera. Kreslený styl a karikatura hře neskutečně sedí a ani na chvilku nepochybujete o temných časech viktoriánského Londýna. Komiksové stripy v příběhové kampani rovněž patří mezi světlé momenty celého zážitku a je hrozná škoda, že vypráví velice nezajímavý pseudo příběh.

Profesní deformace

Celkově to nevyznívá moc zábavně, což? Antihero chce zaujmout hráče hratelností, na kterou nejsou zvyklí. Chce vypadat, jako že je něčím jiným, což na poměry počítačových her skutečně je. Ale na poměry deskovek, ze kterých Antihero přímo vychází, jde o velice neoriginální mechanismy. Jsou to v podstatě mechanismy, které tvoří základ celé řady deskovek, jenže samy o sobě nenabízejí moc prostoru pro hráčovu invenci.

Proto, pokud nejste kovanými hráči deskovek, pro vás Antihero může představovat zábavnou výzvu se skutečně originální hratelností. Ale i tak vám spíš doporučíme digitální verzi české hry Galaxy Trucker, která má nejen skvělý multiplayer, ale také výbornou kampaň. Hardcore stratégy zase odkážeme na digitální Through the Ages, což dost možná nejlepší digitalizace deskovky na trhu. Antihero na ně nemá.