Anger Foot

Když ti ukradnou tenisky

S hlavním hrdinou se může hodně lidí ztotožnit. Komu ostatně někdo nezcizil boty, hlavně pokud jste měli klasické botníky v chodbách paneláků? Taky jste kvůli tomu rozpoutali vražednou výpravu napříč městem? No dobrá, to asi ne. Jenže vy nejste Anger Foot. Hrdina, který by mohl sexappealem soutěžit s Toxickým mstitelem. Muž, který má nohy raději než Quentin Tarantino. Možná je to i o tom, že nežijete v Shit City (nebo se tak nejmenuje oficiálně). Přesně tak ale hra začíná.

Město ovládá čtveřice gangů, a právě oni stojí za odcizením sbírky bot hlavního hrdiny a vám nezbyde nic jiného, než je dostat zpět. Nedá se pořádně říct, že by hra měla příběh. Po zabití bossů vás sice čeká pár vět a jednou za čas se dostanete do lokace, kde se dá jen mluvit s rozesetými postavami, ale všechno slouží hlavně k tomu, abyste nasáli pořádně zapáchající atmosféru světa kolem.

Humor je fekální, občas satirický a často velice přízemní. Jenže přesně tak se to k téhle hře hodí. Několikrát jsem se zcela nedobrovolně prostě musel ujetým dialogům a situacím pousmívat, i když s jistým pocitem studu. Jindy mě pobavili nepřátelé složení z holubů, ale i speciálních jednotky s rukou místo hlavy, které před tím, než vás smetou brokovnicí, ukáží prostředníček. Ostatně, v jaké jiné hře se vás snaží nožem pobodat chapadlo nebo na vás plazy hází hadi v baloňáku? A to je prosím jen špička ledovce.

Anger Foot stojí svojí vulgaritou na hraně dobrého vkusu. Naštěstí se tvůrcům mezi souložícími kostlivci, vtipech o sexu v korporátech i bossech, kteří jsou ve skutečnosti obrovský výkal, povedlo najít balanc, který baví, což je samo o sobě umění.

Kulky a podrážky

Samotná hratelnost je vlastně stejně primitivní jako humor. Vykopnout dveře, vyvraždit místnost, opakovat. Zdá se to primitivní? Ano. Je to neskutečně zábavné? Totálně. Každá úroveň je totiž takový puzzle. Nevydržíte o moc víc než pár ran. Je tu dost věcí, co vás dokonce odpraví na onen svět jedinou dobře mířenou ranou, pak je třeba úroveň restartovat. Prostoru pro chyby není moc.

Jenže frustrace se kupodivu většinou nedostaví. Hlavně proto, že každá úroveň trvá jen pár minut. Hra vám dává prostředky, jak si se situací poradit a bezchybný průchod vás po pár minutách adrenalinu zaplaví pocitem uspokojení. Anger foot to zvládá i díky jasně čitelným druhům nepřátel. Víte, že krokodýla s baseballovou pálkou musíte odstranit, než se k vám dostane. Granátometčíkovi můžete kopnout výbušninu zpátky, těžkooděncům je potřeba sundat zbroj, než roztočí své rotační kulomety. Hra vás to naučí většinou dřív, než začne nepřátele mixovat, protože v tu chvíli už musíte s jistotou vědět, odkud jde jaká hrozba.

Hlavní zbraní jsou často vaše nohy. Kop zabije většinu nepřátel jedinou ranou (ostatně jaká jiná hra vás nechá nakopat helikoptéru, jak se tak říká, do rotoru). Jenže kopáním to nekončí. Hlavním modifikátorem herního stylu jsou totiž vaše boty. Každé mají nějakou specialitku. Jednou vás oživí, doplňují kopáním nepřátel munici, zvětší jim hlavy, umožní dvojitý skok, dělají z vykopnutých dveří výbušninu… prostě, co vás napadne.

K odemykání nových kusů do botníku musíte primárně plnit vedlejší úkoly misí. Právě ony výzvy vás budou do úrovní nutit se vracet, protože některé nedokončíte třeba bez určité obuvi. Obecně jsou ale výzvy zábavné a nutí vás nad daným levelem přemýšlet trochu jinak.

Jenže nejen nohami je hrdina živ. Střílet se bude dost často. Zbraň můžete mít jen jednu a budete si ji ve většině případů vykopávat z nepřátel. Jakmile vystřílíte zásobník, nezbyde vám, než ji mrsknout ideálně někomu do obličeje a najít si další. Arzenál je vlastně klasik: Pistole, brokovnice, samopal, ale třeba i rotační kulomet nebo granátomet. Opět, všechny zbraně mají svůj účel, hodí se na jinou situaci a hra moc dobře ví, proč vám kterou dát. Ostatně, kde jinde budete celou úroveň ve stokách řešit hlavně přitahováním nepřátel pomocí záchodového zvonu na řetězu nad řekami radioaktivní břečky.

Zbraní i nepřátel by ostatně mohlo být trochu víc druhů. Přesto se je hře na ploše čtyř kapitol, kdy každá má něco málo přes deset úrovní, daří dávkovat celkem rozumně. Samotný design levelů je na tom mnohem lépe. I když podstatnou část času trávíte v interiérech, většina z nich je okořeněná nějakým nápadem nebo gimikem, který ji odliší od ostatních.

Zároveň ale i velkou část atmosféry dodává nabušený hiphopový soundtrack, který se skvěle hodí do tempa akce a podporuje ho i to, že například světla blikají v rytmu hudby. I když se rozhodně nejedná o rytmickou hru, parádně sedí do rytmu a tempa. Přesto ale jedna z posledních misí ukazuje, že by bylo fajn, kdyby bylo ve hře víc takových, kde se nejen běhá a střílí. Ale detaily nebudu prozrazovat, nejlépe uděláte sami, když dáte Anger Foot šanci.

Hra, která vás nakopne

Anger Foot vlastně nedělá nic špatně. Je zábavný, je akční, je správně ujetý. Pastelová grafika skvěle sedí stylu vyprávění i úchylnostem, které hráči téměř na každém kroku předkládá. Jen nečekejte, že ho dohrajete na jeden zátah. Šílená akční jízda pokusů a omylů potřebuje svůj čas. Vlastně jsem většinou dal tak tři mise, než jsem si prostě musel vydechnout. Může za to kombinace zběsilého tempa, nepřátel, kteří vás sejmou zpoza rohu, protože o nich na první dobrou nevíte, i občasné frustrace. Pokud ale hledáte bezmyšlenkovitou zábavu, jde o jasnou volbu.