Amnesia: The Bunker

Že to vypadá jako recept na perfektní útroby svírající horor, který bude to nejděsivější, co zažijete? Navíc s brilantním fantasmagorickým příběhem, na který jsme od těchto Švédů zvyklí? Prvních pár desítek minut v klaustrofobických potemnělých chodbách bunkru to tak opravdu vypadá. Jenže se velmi rychle ukáže, že jde vlastně o neškodné stínové divadýlko.

Noční můra začíná

Ocitáme se v prvoválečném francouzském bunkru. Velení uteklo, výbušninami za sebou zasypalo jediný možný východ a v prachem a krysami prolezlých betonových chodbách za sebou zanechalo zuboženou posádku několika přeživších. 

Jenže ta se začne povážlivě tenčit. Ve zdech a stísněných průchodech totiž něco číhá. Něco nelidského, zrůdného, nenasytného. Váš úkol je jasný: Přežít a uprchnout z betonové noční můry.

Bunkr, původně vybudovaný k ochraně, se promění ve smrtící past a jakousi logickou hádanku, která připomíná únikovku. Mechanismy Amnesia: The Bunker jsou vlastně jednoduché, ale velmi lákavé: V koridorech a pokojích na vás čekají různé materiály nutné pro přežití, zápisky osádky, které vysvětlují tajemný příběh, a hlavně klíčové předměty nutné pro zpřístupnění dosud zamčených oblastí krytu.

V centrální místnosti velení, ze které budete podnikat výpravy hlouběji do útrob pevnosti, si jako ocelový pavouk hoví dieselový agregát. Zajistíte-li si dostatek benzinu, pak se můžete opuštěným bunkrem plížit za svitu žárovek. Jinak jste odkázáni na natahovací příruční svítilnu, která je nejen extrémně hlučná, ale navíc vydrží svítit jen malou chvíli.

Hlavní roli má fyzika. Zamčené dřevěné dveře klidně odpálíte granátem, rozstřílíte revolverem nebo je „odemknete“ cihlou. Řetězem zamčené mříže už vyžadují štípačky, které se válí kdesi v útrobách bunkru, jiné dveře a skříňky zase drží zámky s číselnou kombinací, po kterých je nutné se pídit po kapsách zesnulých vojáků.

Amnesia: The Bunker vás jako vychrtlou krysu vhání do morbidního bludiště a místo sýra v cíli tam k vám ještě pustí kočku. Každý sebemenší hluk a rachot totiž přiláká bestii. Tajemného predátora, který si z francouzského ležení udělal loviště.

Bestie ve zdi

V bunkru nejste sami. Ve zdech dusá, chrochtá a ryčí něco strašlivého. A děsivá atmosféra je až do prvního nevyhnutelného setkání s příšerou naprosto špičková. Ta první zhruba hodina, kdy ani nevíte, jak monstrum vypadá, na co reaguje, jak je rychlé, jak se chová, ta mi dala naději, že The Bunker by mohl být rozhodně nejlepší díl Amnesie.

Tep zrychluje pokaždé, když blikající žárovky oznámí, že se zrůda blíží. Pokaždé bojujete s ještěrčím mozkem, který vám říká, že místo ponoření hlouběji do bunkru byste měli raději okamžitě vzít nohy na ramena a upalovat se skrýt (a uložit hru) do velitelské místnosti.

Pokud totiž zemřete, přicházíte o postup. Hru jde přitom uložit jenom v administrativních pokojích v samém středu bunkru, takže každá výprava do temnot za tajemstvími je nervydrásající boj o přežití. Nejen, že vám ve stopách kráčí ona obludnost, ale navíc vás tlačí čas, respektive spalovaná nafta v generátoru. Protože, věřte mi, nechcete se ocitnout v odlehlých končinách katakomb jenom s ruční svítilnou.

Amnesia: The Bunker je zpočátku hororem par excellence, který ve vás dokáže vyvolat téměř primální hrůzu. A nejsou to laciné lekačky, ale prvotřídní práce s atmosférou a zvukem.

Když tvrdím tohle všechno, můžete se právem ptát: „Tak proč nahoře svítí šestka?“ A to je právě to. Hra totiž neudrží nastavenou laťku.

Jak funguje hrůza?

Hrůza a děsivost vychází ze strachu z neznámého. A ten v Amnesii funguje bohužel jenom právě asi první hodinu. Monstrum vás pronásleduje podobně jako xenomorf v Alien: Isolation, ale ve výsledku jde jen o tupé zvíře, které velice rychle prokouknete. V ten moment už pro vás v podstatě nepředstavuje hrozbu, protože budete vždy o krok napřed.

Úhlavní děsivé složce hry se pak stane to nejhorší, co se hororovému predátorovi vůbec může stát: Není hrůzostrašný, ale otravný. Následné strašení už bude přímo odvislé jen od toho, jak moc se budete chtít bát. Ale i když si nasadíte sluchátka s 3D zvukem, počkáte si na setmění a zhasnete všechna světla v místnosti, velmi rychle si hru budete vodit jako zkroceného cirkusového lva.

V budování hrůzostrašné atmosféry nepomáhají ani na míle viditelné skriptované události. Vejdete například do místnosti, ve které je na stole klíčový předmět a jediná skříň, která může posloužit jako schovávačka. Schválně jestli uhádnete, co se stane v momentě, kdy klíč seberete? Z některých scenérií se zkrátka naprosto zřetelně dovtípíte následný sled událostí, i kdyby Amnesia: The Bunker byla vaší první hrou v životě.

Deníkový příběh

Příběh osamoceného vojáka na francouzsko-německé frontě skvěle doplňují deníky ostatních obyvatel bunkru. Jsou to poznámky ze dní nedávných či dopisy od milovaných. Amnesia: The Bunker si navíc schovává jedno emotivní narativní překvapení na závěr.

Příběh nepostrádá metafyzično, ale pracuje mnohem více s náznaky a nepřímým svědectvím. V tom se ostatně velmi podobá prvnímu dílu The Dark Descent. Procházky po cizích světech ale nečekejte.

Moje kritika tady bohužel zdaleka nekončí, protože mám problém i s celkovým rozvržením hry. Frictional Games pro vás připravili kompaktní hororové pískoviště, které je ale extrémně krátké. První průchod jsem zvládl za nějaké tři a půl hodiny, přičemž sama hra vás láká si ji dát znovu. Žádné dva průchody údajně nejsou stejné.

Jenže rozložení bunkru a klíčových předmětů vždy stejné je a ruku na srdce, je mi úplně ukradené, že jednou byly jedny dveře zamčené a podruhé ne. Nebo že jednou jsem se do jídelny musel dostat přes masožravé krysy a jindy skákat přes past s granátem.

Náhodné rozložení některých prvků nemá tak velký dopad na hratelnost, aby vám Amnesia: The Bunker dala hlubší motivaci ji prožít znovu. Obzvláště, když většina kouzla, mystična a hororu dávno vyprchala.

Zastaralá vizáž

Amnesia: The Bunker bohužel neoslní ani ničím jiným, protože zkrátka působí jako modifikace svého předchůdce. Lví podíl na tom nese nejen její krátkost a nedotažení některých herních mechanismů, ale také vizuál.

Hra totiž nevypadá dobře. Dokonce bych řekl, že postrádá kouzlo předchozího dílu Amnesia: Rebirth, protože se téměř celá odehrává v nudných, šedých, betonových interiérech. A když přece jen ve vzácných okamžicích nakouknete někam jinam, grafický engine dá vědět o svém stáří škaredými texturami a objekty.

Bunkr má navíc čtyři oddělení: údržbu, vězení, ubikace a arzenál. Přechod do každého z nich znamená load podobně, jako když se v stařičkém Half-Life 2 načítaly lokace. Nevěřil bych, že v roce 2023 ještě uvidím esovitě zahnutou chodbu, v jejíž polovině se vám na pár vteřin hra zasekne, protože se nahrává další oblast. Přitom celý bunkr není nikterak rozlehlý a hra by si takové archaické technické berličky mohla odpustit.

Cirkusový trik

Ve Frictional Games hororové srdíčko stále silně tepe. Amnesia: The Bunker je zajímavým experimentem, který prokázal potenciál a jistě si zaslouží rozpracovat. Ale celá hra spíš než plnohodnotný díl do etablované série připomíná nějakou konceptuální demoverzi, zkoušku nových systému a mechanismů, která není dotažená do konce.

To neznamená, že by ve vás Amnesia: The Bunker nedokázala vyvolat svěrače povolující děs a hrůzu. To zvládne moc dobře. Jen je to bohužel poník, který umí jediný trik, a i přes sliby o znovuhratelnosti si nedokážu představit, že by někdo nové Amnesii věnoval více než dva průchody. A ten druhý by se udál jenom proto, abyste se na vlastní kůži přesvědčili, jak málo se toho vlastně v jádru změnilo.